U zdi

„Já už nemůžu, fakt nemůžu,“ vypráví mi Šárka, „Vůbec nevím kudy kam. Nevím, jak dál. Je toho moc, ale odložit nic nejde. Prostě nejde. Nevím, jak to mám udělat. O rodiče se přece starat nepřestanu. Řešit svoje jediné dítě taky ne. A můj život… Co měnit teď, ve čtyřiceti? Chápete, je to těžké. Asi jsem troska, nevím. Nemůžu. Fakt už nemůžu.“ Možná jste též někdy pocítili, že jestli se stane ještě něco dalšího, něco špatného nebo nepříjemného, prostě se složíte, zhroutíte se, vzdáte to.