Narcistický rodič obvykle ponižuje druhého rodiče i své děti. Narušuje jejich sebevědomí a sebeúctu. Sám je mistrem vztahovačnosti a za jakékoli zpochybnění své dokonalosti se mstí. Jak se proti němu chránit? Jak se má k chování nevyrovaného partnera k dětem postavit (a vyjadřovat) druhý rodič? A jak se můžeme sami v dospělosti uzdravit z „péče“ narcistického rodiče?
V článku Rodič narcis jsem se věnovala utrpení dětí narcistických rodičů. Tedy rodičů, kteří si neustále potřebují hýčkat svůj pocit výjimečnosti, toho, že jsou něco víc než ostatní. Zmítají se mezi nadsazeně pozitivním vnímáním sebe samých a hlubokými pochybami o sobě.
Někdy mi přijde, jako by jim scházelo vnímání barev a odstínů: co není bílé, musí být černé, nic mezi tím neexistuje. Sami sebe potřebují vnímat jako běloskvoucí a potřebují, aby je tak vnímalo i širší okolí. Samozřejmě, že jakožto svítící bod lépe vyniknou obklopeni černým pozadím svých nejbližších.
Jde však o obraz, nikoli o realitu. Realitu narcistický jedinec nahlížet nechce, a udělá (téměř) vše, aby ji zabránil vnímat svému okolí.
Jedním z projevů zkresleného vnímání reality narcistického jedince je, že hovoří rozporuplně či něco říká a jinými způsoby přitom vyjadřuje něco jiného (tzv. dvojná vazba, double bind). Dítě, jež má přirozeně potřebu rodiči vyhovět, se tak dostává do patové situace: sdělení, jež od rodiče dostává, se vnitřně vylučují, a rodiči tak vlastně vyhovět nelze.
