Člověk by se asi neměl ohlížet do zpětného zrcátka a měl by žít přítomností, ale není tak jednoduché naučit se to, aspoň pro mne ne. „Když jsem tak běžel při tréninku lesem a hledal jsem cestu, našel jsem,“ napsal mi nedávno jeden známý. Kdyby bylo i v životě vždy tak jednoduché najít tu správnou cestičku…

Jsem žena, v době, kdy píši tyto řádky, i babička dvouleté vnučky a v  současné době podávám návrh na rozvod. Zpočátku jsem si myslela, že pouhý odchod od rodiny, z domu, ve kterém jsem bydlela, bude dostačující. Zjistila jsem ale, že energie manželského svazku je mnohem silnější, a proto je nutno udělat i tento závěrečný krok a přetrhnout pouta i tímto řízením.

Stav současný – cítím se jako to poupátko růže, které se rozvíjí a ukazuje světu a sluníčku svou krásu a přímo prahne po teplých paprscích a krásných velkých rukách, které jej s láskou drží. A ty krůpěje rosy na růži, které se tak třpytí na sluníčku a opadávají směrem k zemi, jsou slzičky, které stékají a už nebudou. Rozhodnutí – úleva.

Ne, nejde to

Mám za sebou už skoro 52 let života a musím říct, že uvědomění si sebe samé v těchto letech hodně bolí a stojí mne i teď ještě hodně sil a slz. I když jsem si řekla, že už nebudu brečet, brečím.

52 let hledání té správné cesty, která mne povede k lásce, svobodě, samostatnosti. Teprve po zkušenostech, co mám za sebou, se učím poslouchat své tělo – a ještě se učím, ještě to neumím a znovu jsem se přesvědčila o tom, jak to bolí, když mne na cestě poznání moje tělo zastaví.

V současné době řeším sebe, poznání vlastního já. Je těžké po 32 letech opustit rodinu – manžela, osmnáctiletého syna a psa, opustit dům, který jsme postavili, přírodu, kterou jsem tam tak milovala, zahradu, les.

Vím, že jsem klamala tělem. Moje ošetřující lékařka nevěřila, že jsem tak vyčerpaná, já vždy upravená, plná energie, s úsměvem a bác… Vyhoření! Odmítla jsem léky, řešila jsem vše přes alternativní medicínu a homeopatii. Doslova jsem bojovala se současným zdravotním systémem, aby si moje tělo mohlo odpočinout a nabrat sílu. Mohla jsem mít invalidní důchod a v klidu si užívat vnoučete.

Je mi dost let na to, abych si konečně uvědomila důsledky toho, že žít někde a s někým, kde nejsem šťastná, mělo za následek tolik různých nemocí a operací. To vše vedlo nakonec ke kolapsu, odchodu z tohoto světa, ale i k návratu zpět mezi vás. Přestat si lhát.

Učila jsem se všechno znova. Chodit, poslouchat hudbu, jezdit autem, pracovat s počítačem, a toto je výsledek posledních tří let.

Darujte předplatné

Koupit

Uvědomila jsem si, jak je důležité mít před sebou cíl. Začala jsem studovat vysokou školu, chodím, běhám, plavu a učím se pracovat se svými emocemi, které mne téměř zahubily. Teď už vím, že emoce nejsou jen kladné city, ale i strach, očekávání… Učím se, pracuji na sobě formou meditací, školení, seminářů. Výsledek – zcela jiná, nová profese, nová práce, noví přátelé. Jde to krůček po krůčku a stojí mne to hodně energie.

Sama sobě fašistou

Kdyby mi před třemi lety touto dobou někdo řekl, co mne čeká, tak se mu vysměju. Přece já, já, já, která vše tak zvládám, přemáhám únavu, nemoci a jedu naplno, já být dva roky doma, já být na neschopence, bez práce?! Já že se nechávám ovládat, manipulovat, já že nejsem já!? Já že tím, že jdu z extrému do extrému, ničím a neposlouchám své tělo?

Neposlouchala jsem, byla jsem opravdu sama sobě fašistou a ničila se fyzicky i psychicky. Jeden příklad za všechny, kdy tělo už vyčerpané dávalo najevo nočním bezvědomím a únikem stolice, že toho má dost. Pak i totální bezvědomí přes den, a co to bylo z pohledu mé lékařky? Nedostatek hořčíku a nízký tlak.

A co udělá fašista? Za tři hodiny nato s podlamujícími se koleny sedne na rotoped a šlape, aby si zvedl tlak, uvaří oběd a tváří se, jako by se nic nestalo. Nemůže dojít do práce, ujít několik desítek metrů je nadlidské úsilí. V práci každé dvě hodiny odpočívá ve sprše na podlaze, neustále posiluje, i když vazy jsou povoleny natolik, že nedrží tělo pohromadě. Jede v autě a nevidí, má před očima mlhu. Poslouchá druhé, ne sebe.

Ano, nebyla jsem to já, teď to vím a moc to zatím bolí. Dělám sice velké pokroky v poznání sebe samé, ale je to cesta, cesta života a možná za další dva roky se budu divit stejně jako teď, co se vlastně všechno zase stalo.

Mohla jsem mít před dvěma roky papíry na hlavu, invalidní důchod, jistotu příjmu, pravidelné kontroly u lékaře, léky a možná jsem už mohla být i za tou kulatou klikou. Kdoví!? Ale jak už jsem napsala, učím se poslouchat své tělo. Někdy se divím sama sobě, kde v sobě beru tu sílu.

O tom, jak se vzepřít svému zaběhlému životu, bylo napsáno už hodně, i o tom, co máme a nemáme dělat, jak milovat sám sebe i ostatní, i jak z toho ven. Jsme v tomto podle mého názoru ještě v době temnoty, malé informovanosti, no prostě o některých věcech se moc nemluví. Nebo mluví spíše z pohledu tzv. druhé mízy, ale s pohrdáním, odsouzením – a přitom je to přirozený vývoj v životě ženy i muže. Lidé nemají odvahu pustit se do nových podniků či dobrodružství, zapomněli se smát – a nejhorší je zůstat na stejné lodi až do konce. Zkuste si položit otázku Proč? a bez lhaní si na ni odpovědět.

Když dáváš, musíš mít kde brát. Aby mohl člověk pomoct druhým, musí se naučit pomoct nejdříve sám sobě a uvědomit si své já.

Eva, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit s ostatními o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.