odemčené

Učme děti emoce

Jak být zdravým příkladem? Nedusme emoce v sobě, říká psycholožka Jana Draberová.

Kristýna Roubalová

Kristýna Roubalová
Psychologie.cz

6. 5. 2024

Emoce jsou komplexním balíkem pocitů, tělesných prožitků i projevů. Jsou s námi od narození až do smrti, a jakkoliv bychom někdy chtěli, nezbavíme se jich. Je proto užitečné s nimi děti seznamovat a učit je s emocemi nakládat tak, aby to prospívalo jim samotným i jejich okolí.

Pakliže jsou emoce nedílnou, a tudíž přirozenou součástí života, proč emoční výchova? Proč jim nenechat volný průběh?
Emoce všichni známe, pociťujeme na denní bázi, ale málokdy se přes jejich nával propracujeme k otázce proč. Neptáme se, proč zrovna tyhle konkrétní emoce jsou v tomto okamžiku s námi, proč jsme jimi zcela pohlceni. A to je škoda, protože když se zamyslíme nad důvodem či smyslem jejich přítomnosti, mohou nám začít být užitečné.

K čemu mohou sloužit?
Lze je vnímat čistě jako informace, rychlé signály o tom, co se ve mně či mém okolí děje. Jako informace pak nejsou žádné emoce dobré ani špatné. Všechny nám dávají něco, s čím můžeme pracovat, mohou nám být užitečným zdrojem sebepoznání.

Skrývání emocí vede k problémům ve vztazích

Jaký vliv má na rozvoj emoční inteligence u dětí vztah s jejich pečující osobou, nejčastěji tedy matkou, otcem?
Zcela zásadní, jelikož děti se učí zejména nápodobou. Vnímají, jak já jako rodič zacházím se svými emocemi, jak se chovám, když jsem naštvaná, jak když jsem smutná, jestli to dokážu komunikovat nebo jestli to skrývám. Pozorují, nasávají a osvojují si. Jejich práce s emocemi se tak odráží od toho, jak mají své vlastní emoce osahané sami rodiče.

Hrají roli i styly výchovy?
Jakkoliv se výchovné přístupy názorově rozcházejí, za mě by v jejich společném jmenovateli mělo být přijímání emocí dětí přesně tak, jak přicházejí. Jako malí jsme často slýchali: „Nebreč, nemáš proč. Nebo ti ještě přidám, ať máš důvod. Prosím tě, čeho se bojíš, ty strašpytle.“ Pojďme neopakovat tyhle zajeté stereotypy, které máme pod kůží zaryté dodnes. Nezakazujme, nebagatelizujme a nezesměšňujme situace a v nich prožívané emoce.

K čemu takový restriktivní přístup vede? Co způsobuje?
Pakliže dětem zakazuji určitou emoci, vysílám k nim zprávu, že to, co aktuálně cítí, je špatně. Ale jelikož se emoce nedají jen tak vypnout a děti s nimi samy neumí pracovat, pociťují je i nadále a překládají si to často jako „já jsem špatně“, snaží se samy sebe „opravit“. Budou se třeba pořád bát, ale nebudou to již dávat najevo. Začnou emoce zamykat do sebe… a takto lehce je zaděláno na potíž, kterou si s sebou ponesou, a to například ve formě psychosomatických potíží či následných problémů v mezilidských vztazích.

Ovládat můžeme projevy emocí

Říkáte, že bychom emoce dětí měli přijímat tak, jak přicházejí. Jak najít balanc mezi volnou, přijímající, nedirektivní výchovou a nastavováním zdravých hranic a mantinelů?
Emoce nepopírám, nepotlačuji, ale vymezuji pole jejich projevu. Když bude dítě například naštvané a začne si svůj vztek vybíjet na mladším sourozenci, tak to je pro mě nevhodný projev, který nechci posilovat, a dávám tudíž stopku. Dítě zkouší, hledá, jak se s emocí vypořádat. Je skvělé dítěti umožnit dát emoci ven, ale zároveň ho i nasměrovat. Ukázat, jakým bezpečným a společensky přijatelnějším způsobem ji může ventilovat. Respektuji emoci, ale ne všechny projevy. Nastavuji mantinel, ale dítěti dávám možnosti.

Jak se v takové emočně vypjaté situace s dítětem pomyslně setkat? Porozumět si? Najít k němu cestu?
Dobrým pomocníkem je popisný jazyk. Popisuji, co vidím: „Vidím, že pláčeš. Připadáš mi smutný, děje se něco? Je to kvůli…?“ Ptám se, jsem zvědavá, a to vše bez hodnocení a interpretace, protože si nikdy nemohu být jistá, jak přesně to dítě má. Rozšířený (byť přirozený) nešvar rodičů je potřeba dítěti jeho emoce vysvětlit – co se mu děje, proč se mu to děje, a vyřešit to za ně. Je ale dobré se obrnit trpělivostí a naopak mu dát prostor, aby to bylo schopno začít vnímat samo. Hledat spouštěče, popisovat pocity a mluvit o nich.

Tělo ve hře

Proč je důležité v práci s emocemi u dětí zapojit i tělo?
Pod emocemi si lidé často představí pocity (jsem naštvaný, mám radost a podobně), ale mnohdy opomíjí fakt, že ruku v ruce s nimi vždy jde i určitý fyzický projev – pocity promítnuté v těle. Chvěju se, pláču, mám sevřený žaludek, krk, „jsem jak na jehlách“… V těle si emocí začínáme všímat většinou až ve chvíli, kdy jsou opravdu silné, neboť jsme od svého těla často odpojeni. Proto je s dětmi vhodné zkoumat, jak se cítí ve svém těle, také u méně intenzivních emocí. Učit je navnímávat své tělo, umět ho používat jako nástroj – kompas, ukazatel toho, co se v nás či v našem okolí děje.

Jak to děti učit?
Pokud jsem rodič, který chce děti podpořit tímto směrem, mohu do denní rutiny (dle věku dítěte) zařadit například krátkou mindfulness techniku, ve které formou hry společně s dítětem procházíme části těla a všímáme si, co tam cítíme. Zda brnění, teplo, zimu, tlak, bolest, chvění… nebo nic… všechno je v pořádku. Jedná se o nácvik na složité situace či afekty, kdy děti následně již vědí, co mají sledovat a o co jde. Pomalými krůčky jim předáváme možný nástroj pro práci s emocemi.

Dítě se tak učí emoci rozpoznat i na tělesné úrovni, dokáže s ní tímto způsobem být a porozumět jí.
Přesně tak, nemusí od ní utíkat či ji skrývat. Pakliže se nejedná o silný afekt, lze tímto způsobem dítě i značně zklidnit. Pozornost je směřována na tělo, čímž zmenšujeme prostor pro myšlenky, které emoci živí a podněcují. Neutíkáme se však rozptýlit k veselé pohádce, dítě stále zůstává u sebe samého a u svého prožitku. Emoce pomalu odchází a dítě se uvolňuje.

Krajní meze prožitku

Co když jsou emoce opravdu silné? Jak pracovat s dítětem v afektu?
V okamžiku silné emoce nemá cenu nic rozebírat, jen to společně prožít. Jako rodič si mohu uvědomit, že v tu chvíli je racionální část mozku dítěte víceméně vypnutá, emoce přebraly nadvládu a jediným úkolem, který zbývá, je dostat dítě do klidu.

Jednoduchý úkol v teorii, těžší v praxi. Jak emoci dítěte zklidnit a naopak ji neeskalovat?
Stejně jako u plynové masky: začínám u sebe. Ve chvíli, kdy je dítě ve velké emoci, jsem já chtě nechtě taky. Máme tady dva emočně vypjaté systémy, a proto musím nejprve zklidnit sama sebe – používám jednoduché zklidňující techniky, například prodlužuji výdech. Snažím se zajistit bezpečí, neeskaluji, uklidním se a poté lépe vyhodnotím, co dítě potřebuje.

Co když se dítě zapře, nereaguje a odmítá mě?
Zbývá jen trpělivost a čas. Zajišťovala bych primární bezpečí, aby si dítě neublížilo, ale dala mu prostor a čas, aby emoce mohla odeznít a my se opět navzájem přiblížili. Být u toho s ním. Ukázat mu, že tu pro ně jsem.

To je na pořádný hrnec trpělivosti…
Taky že to v některých rodičích občas už pěkně bublá! Zde se bavíme o zcela ideálním případu, ale víme, že realita je náročná. Někteří rodiče například od dítěte na chvíli odchází, aby zabránili vlastnímu výbuchu. Lidsky je to zcela pochopitelné, ale zároveň je třeba vždy mít na paměti, co tím dítěti říkáme: „Když se chováš takhle, tak tu pro tebe nejsem.“ Suma sumárum, když to jen trochu jde, tak tam pro dítě být, vysílat k němu signál: „Přijímám tě, ať cítíš cokoliv. Teď se asi strašně zlobíš, ale tak počkáme, až to přejde.“ Dávám mu bezpečí, ve kterém si tu emoci může odžít, neodmítám ho v ní.

Spojené nádoby

A dávám mu také najevo, že sama emoci ustojím.
Přesně tak. To je pro dítě zcela zásadní zpráva a pobídka, aby si své emoce dovolilo prožívat. Spousta dětí je na své rodiče velice úzce napojena, krásně čtou a cítí jejich emoce. Nemusím nic říct, ale mé dítě ví, že touhle emocí mě zraňuje, protože já sama ji nemám zvládnutou. Může ji samo buďto přestat dávat najevo, aby mě chránilo, anebo mi ji zvědomovat tak dlouho, dokud s ní nezačnu pracovat.

Jak by se z pohledu rodiče měly vlastní emoce komunikovat? Projevovat všechny emoce, nebo se naopak regulovat?
Jako rodiče máme občas pocit, že musíme děti před některými svými emocemi chránit, hlavně zachovat klid. Ale ono je tomu mnohdy přesně naopak. Skrze emoce taky komunikujeme a je to komunikace velice přirozená. Aby dítě mohlo různé druhy emocí pochopit a umělo je projevit, musí se s nimi setkat. Vždycky je to samozřejmě otázka vhodné míry, ale obecně se přikláním spíše k tomu, abychom emoci projevili a následně v případě potřeby vysvětlili.

Co když zmíněný rodičovský hrnec trpělivost přeteče? Jak situaci ošetřit?
Když mi bouchnou saze, zařvu a potom to vyhodnotím jako zbytečné, tak to ideálně s dítětem otevřeně komunikuji: „Promiň, přemohl mě velký vztek, byl silnější než já, to se takhle občas stane. Omlouvám se, mrzí mě, že jsem tě vystrašila.“ Tím nejen emoce normalizuji, ale zároveň dítě učím, co má v danou chvíli udělat. Že je v pořádku to pojmenovat, přiznat, že jsem udělal chybu, a omluvit se.

To si žádá velký nadhled.
Teď jsme narazily na největší úskalí, protože když to mě jako rodiče v dětství nikdo neučil, pracuji se svými emocemi svépomocí, nemám je prozkoumané a místy tápu, tak mi to ty děti velmi často zrcadlí. Nevědomky tnou do živého a ukazují nám naše slabiny či slepá místa, která pro nás mohou představovat překážku.

Emoční výchova tedy probíhá na obou stranách.
Rodičovství je náročná disciplína. Je dobré to nevzdávat, jít žádoucím směrem a snažit se neuvíznout v myšlence, že když to teď nezvládám, jsem špatná matka nebo otec. V rámci emoční výchovy je namístě také laskavost sama k sobě. Vědomí, že i pro mě je to náročné, že se to taky teprve učím. Zvědomit si onu větu emoce nejsou selhání i v sobě samém. Budovat i v sobě přístup, že když je jednou neustojím, nic se neděje, příště to zkusím znova. Schopnost vyslovit, že se něco nepodařilo, je na rodičovskou medaili! Ukazovat dítěti, že chybujeme, že je to normální a že to společně zvládneme, je velký dar do života.

Psycholožka Jana Draberová působí v soukromé praxi, vede také semináře na téma emocí pro rodiče a učitele.

Články k poslechu

Dětská duše a autorita

Potřebovala jsem k někomu přilnout, toužila po pozornosti. Trenér si získal mou důvěru.

12 min

Čeho litujeme a proč

Co byste ve svém životě změnili, kdybyste mohli?

9 min

Klíč ke vztahům

Naučte se stavět na vzájemném respektu a porozumění. Jednoduše, prakticky.

14 min

Vysoce funkční deprese

Navenek vše zvládáte, máte spoustu aktivit, dobré vztahy. Uvnitř se ale cítíte úplně jinak.

12 min

Nespravedlnost v práci

Míň peněz, horší podmínky, neférové hodnocení. Jak se bránit?

11 min

6. 5. 2024

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.