Někteří rodiče si nedokážou ani s malými dětmi hrát bez potřeby neustále je „rozvíjet“ a něco záměrně učit. Pro děti je přitom prospěšné, aby se někdy nudily – a nejen pro ně. Občas se trochu nudit potřebujeme i my dospělí. K čemu je to dobré? O nudě, zahálení a rodičovských nárocích na děti mluví psychiatr a dětský psychoterapeut Peter Pöthe.

Mají se děti někdy nudit?
Myslím si, že děti se někdy potřebují nudit. Na nudě není nic špatného, pokud dítě dlouhodobě nestresuje, tak jako je tomu často u nadaných dětí. Ty absolvují školní výuku hluboko pod svou laťkou a jsou nucené dělat a opakovat činnosti, které je nijak nestimulují a neobohacují a v konečném důsledku vedou k disociaci čili odpojení se od vnější reality. Pro velmi chytré děti (obvykle s diagnózou ADHD nebo PAS) může být nuda objektivně riziková, protože tyto děti potřebují dostatečně stimulovat a „krmit“ svůj mozek novými podněty a informacemi.

U většiny dětí to tak ale není, jak naznačujete.
V jiných případech je pocit nudy zřejmě prospěšný k tomu, aby dítě samo objevilo své skutečné možnosti a kapacitu tvořit a hrát si. Schopnost spontánní a tvořivé hry, jak víme od Winnicotta, je indikátorem duševního zdraví dítěte. Nuda, pokud není dlouhodobá, motivuje k růstu, vývoji a vyhledávání intersubjektivních prožitků s jinými lidmi. Tím může pomáhat rozvoji myšlení, fantazie a mentalizace. Snaha rodičů vyhnout se nudě a zahánět ji u dětí za každou cenu může vést k ochuzení jejich vnitřního světa a tím paradoxně ke snížení sebevědomí, sebeúcty, a tedy k narcistickému deficitu. Ne náhodou je jedním z rozpoznávacích znaků narcisticky deficitního dítěte všeobecný pocit nudy, který s nimi jako psychoterapeut v protipřenosu silně prožívám.

Setkáváte se někdy ve své ordinaci s dětmi, které se zdají být přetíženy tím, jak jim rodiče vymýšlejí hromadu různých aktivit?
Setkávám se s dětmi, které nemyslí ani nesymbolizují svoje pocity v důsledku toho, že jsou téměř neustále rušeny a odváděny od svého vnitřního prožívání různými externími aktivitami. Většina těchto aktivit se děje ve strukturovaném settingu, kde hlavním cílem je podávání výkonu a „výhra“ nad jinými dětmi. V důsledku toho neprobíhá validace dítěte zevnitř, tedy z jeho prožívání a vnitřního světa, ale zvenku, protože je založena na srovnávání s jinými dětmi a na vnějších očekáváních obvykle narcisticky organizovaných osobností jeho rodičů. Dětem – dokonce někdy už v předškolním věku – chybí čas, kdy by si „jenom“ volně hrály, objevovaly a experimentovaly bez toho, aby byly hodnocené nebo učené. Jako příklad můžu uvést tatínka, který si se svým pětiletým synem nedokázal s kostičkami hrát bez toho, aby chlapeček nemusel anglicky pojmenovávat jejich barvy.

Jak s takovými rodiči pracujete?
Obvykle tak, že se snažím pochopit jejich vnitřní motivaci formovat své dítě podle svých emočních potřeb, a následně jim pomáhám nacházet souvislosti mezi tím, jak se vztahují oni sami k sobě a jak zacházejí se svým dítětem. U těžších forem hraničně‑narcistických osobností se tato práce daří jen za předpokladu osobní terapie, kde se často odhalí narcistická traumata (například odmítnutí a ztráty) ze strany jejich rodičů, která vedla k nedostatku empatie a důvěry v potenciál svého dítěte.

V lehčích případech moje doporučení rodičům zní: „Zkuste si vedle dítěte párkrát za týden sednout a pozorovat, jak si samo hraje, bez toho, abyste to jakkoli hodnotili nebo kontrolovali. Budete překvapeni, co všechno se od něj a o něm dozvíte…“

A co my dospělí? Nudíte se někdy?
Já osobně nudu v dospělosti prožívám vzácně a myslím si, že to je výsledek toho, že mě můj obor a práce už dvacet let dost baví. Je to štěstí, na druhou stranu si však uvědomuji, že nudit se by bylo pro mě zdravé a žádoucí už jenom proto, že by to znamenalo šanci na resetování myšlení a tvořivého potenciálu, který se mi zdá občas vyčerpaný. Z pohledu mého oblíbeného autora Lao‑c' může být nuda chápaná jako soulad se světem, kde se věci dějí samy od sebe. V tomto smyslu bych ji chtěl zažívat co nejčastěji.

Videozáznam přednášky Petera Pötheho:
Game Over. Rozchod rodičů v duši dítěte