Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Umění potkat člověka

Umění vstoupit do skutečného kontaktu s druhým je nejdůležitějším prostředkem naší osobnostní změny.

Ze seriálu: Introverti a extroverti

Dalibor Špok

Dalibor Špok

5. 8. 2013

Naše schopnost přiměřeného, otevřeného a dobrého kontaktu přímo souvisí s naší schopností měnit se a dosahovat vytoužených osobnostních rysů. Dobrý kontakt můžeme chápat přímo jako prostředek změny – mnohé psychologické školy se domnívají, že je to dokonce prostředek nejefektivnější. Zaměříme-li se tedy na rozvíjení své schopnosti navodit a udržet přiměřený kontakt, udělali jsme první krok ke skutečné změně.

Dobrý kontakt je neustále živý a proměnlivý. Můžeme jej kontrolovat pouze částečně – musíme v něm být otevření a ochotni nechat se překvapit tím, co přichází. Takový fungující kontakt pak mění nejen svůj obsah a směřování, ale také oba aktéry vztahu.

Jsme tím, (s) kým jsme v kontaktu

Z pohledu dialogické psychologie jsme výslednicí našich předchozích i současných vztahů: s rodiči, kamarády, přáteli. To, co se v kontaktu s významnými druhými často objevovalo, se postupně stalo základem naší osobnosti:

  • Objevoval-li se v něm strach a nejistota, pak se staly strach a nejistota naší součástí.
  • Pokud ve vztahu byla láska a akceptování, stali jsme se lidmi, kteří tuto komponentu mají a v prožívání světa používají.
  • Pokud se v něm často objevovala kritika, také to nějakým způsobem proměnilo naši osobnost: stali jsme se kritičtí k ostatním, příliš sebekritičtí, získali jsme malou sebehodnotu, nebo jsme si naopak jako obranu před takovým ohrožujícím kontaktem vybudovali příliš velké, nepřiměřené sebevědomí.

Z uvedených příkladů je jasné, jak silným mechanismem osobnostní změny kontakt je. To platí nejen ve vývoji dítěte, ale i v jakékoli další životní situaci. I naše současné kontakty nás mění, mnohdy více, než jsme si ochotni připustit. Často žijeme v mýtu stálosti své osobnosti – stačí však jen rok či dva nevidět našeho starého kamaráda z dětství, a najednou se divíme, jak se změnil poté, co si našel nového partnera nebo odlišnou práci…

Kontakt tak může mít pozitivní i škodlivou moc. Psychologové a terapeuti využívají více než co jiného právě léčivou sílu kontaktu, na straně druhé například dnes tolik kritizované předváděcí prodejní akce s nechutnou a ponižující davovou manipulací nejsou opět nic jiného než zneužití kontaktu pro vaši přechodnou změnu.

V tomto článku se však zaměříme na jiný aspekt vztahu mezi kontaktem a změnou, a to naší vlastní, aktivní změnou. Změnou, iniciovanou zevnitř, nikoli okolím a prostředím. Je to situace běžná: Chceme se změnit nebo chceme něco změnit. Jakou roli v tom hraje naše schopnost kontaktu s druhými lidmi, prostředím (a tedy obecně i „realitou“ okolo nás)?

Povšimněme si především vztahu mezi naší ochotou (touhou) po změně, naší otevřeností k tomu, co v kontaktu přichází, a naším uvědoměním. Jako přiměřený kontakt chápejme takovou situaci, kdy jsme otevřeni aktuálním prožitkům, akceptujeme druhého člověka v jeho jedinečnosti, máme ochotu měnit se a schopnost uvědomovat si to, co se v nás i okolo nás děje.

Přiměřený kontakt

Tato přiměřenost představuje adekvátní, střední, vyváženou pozici. Z hlediska vlastní změny můžeme v takovém kontaktu jít často až na hranici svých schopností a očekávání či zkusit opatrně stoupnout za ni: projevit nové chování, experimentovat s odlišným přístupem, zkusit něco, co jsme zatím nezkusili.

V případě přiměřeného kontaktu však i toto experimentování bude přiměřené:

  • Jsme otevřeni prožitku, tedy jsme také schopni uvidět, kdy je naše experimentování nevhodné, kdy jsme překročili mez a je třeba se stáhnout zpátky.
  • Vidíme, jak náš (nový) způsob kontaktu přijímá druhý člověk ve své jedinečnosti (ve své situaci, ve své roli, ve své osobnosti).
  • Díky svému uvědomění a otevřenosti vnímáme, zda jdeme dobrým směrem, zda můžeme jít ještě trochu „za hranu“ vyzkoušeného, či zda bychom se měli spíše stáhnout zpět.
  • Cítíme, kdy kontakt přestává plynout přirozeně, ale spíše jej někam suneme, a dokážeme se v takovém případě vrátit zpět.

V podobných vlnách stažení-otevření, experimentování-ústup do známých pozic můžeme procházet neustále: sekundu od sekundy, minutu od minuty: pokaždé jinak, přiměřeně kontaktu (a směru, kterým plyne), přiměřeně sobě, svým pocitům i druhému, jak jej v tomto kontaktu vnímáme.

Buďme ochotni pustit věci z rukou, ale taky se stáhnout zpět, pokud to bude v zájmu vzájemnosti a přiměřenosti. Buďme ochotni být trpěliví a naučit se nejen věci posouvat, ale taky čekat.

Jedině tak vybudujeme kreativní kontakt, o kterém jeden z předních existenciálních filozofů 20. století Martin Buber psal jako o „Já-Ty“ vztahu. Jedná se o vztah, ve kterém „Já“ vznikám a posouvám se jedině prostřednictvím otevřeného prožitkového doteku s „Ty“ (konkrétním, současným Ty, v jeho aktuální situaci), a „Ty“ vznikáš, uvědomuješ si a posouváš se díky tomuto kontaktu se mnou.

Nepřiměřený kontakt

Nepřiměřený je takový kontakt, v němž nám chybí základní atributy kontaktu přiměřeného, o kterých pojednává první díl tohoto článku: otevřenost, uvědomění a respekt k druhému člověku. Nesmíme si samozřejmě představovat přiměřený a nepřiměřený kontakt jako dva oddělené způsoby, kterými se vztahujeme k druhému člověku – jedná se spíše o kontinuum, na jehož jedné straně zažíváme vztah k druhému s plnou otevřeností a uvědoměním, a na straně druhé s neschopností vnímat, co se děje, s neotevřeností změnám mého prožitku, neochotou akceptovat druhého.

Nepřiměřený kontakt si dále můžeme přiblížit pomocí dvou jeho typických způsobů (které nejsou vzájemně protikladné, ale ve svém jádru velmi podobné):

  1. Pokud nejsme otevřeni žádným změnám a chceme, aby kontakt v zásadě jen potvrzoval naše přesvědčení a očekávání, budeme hovořit o staženém či slabém kontaktu. V takové situaci se bráníme, aby na nás kontakt měl jakýkoli silnější vliv. Chceme zůstat stejní, chceme, aby situace zůstala stejná.
  2. Pokud je naopak naše snaha po změně (vnitřní či změně okolí) velká a překračuje možnosti situace i schopnost naší otevřenosti aktuálnímu prožitku, uvědomění a akceptaci druhého, pak můžeme hovořit o nepřiměřeném, dominantním, přepjatém kontaktu.

Stažený kontakt

Pokud se v situaci kontaktu nejsme ochotni měnit, očekávat neočekávatelné a být prožitkově otevřeni tomu, co přichází, pak tuto situaci můžeme nazvat staženým či slabým kontaktem. Takový kontakt je typicky manipulativní nebo technický. Mám nějaký záměr a rigidní strukturu – tedy představu, kam bude komunikace směřovat, jak může „jako jediná správná“ vypadat, co je „jedině přípustné“ a co není.

Touto strukturou udusím doutnající kontakt v zárodku: nedám prostor, aby vznikla zajímavá figura, pokud se odlišuje od mého očekávání. Případně mám tendenci budovat figuru kontaktu stále stejnou, ale ta není organická, protože neodpovídá vztahové realitě aktuální situace (lidé, pro které je všechno báječné; lidé, pro které je všechno nebezpečné; lidé, pro které je všechno…).

Nechci si uvědomovat, co se na hranici kontaktu (tedy mezi mnou a druhým) odehrává, protože se cítím ohrožen tím, že nevím, co přijde. Nedržím situaci pevně v rukou, a to mi vadí. Proto se uchýlím k některému z typických způsobů, kterým pro sebe „bezpečný“, tedy stažený kontakt povedu. Můj kontakt pak může být:

  • zkostnatělý či rigidní, tedy předem jasný, zjevný, nikdy ničím nepřekvapující, nikdy nevybočující z očekávaného
  • obsesivní, kdy neustále kontakt směřuji určitým směrem, neustále do něj vnáším stejná témata, jsem monotematický
  • pasivní – neprojevuji se, neformuji nijak figuru, vše odsouhlasím, nechám druhého, ať kontakt buduje; takový kontakt se ale brzy rozpadá, protože na budování kontaktu musí být vždy dva
  • objektivizovaný, kdy pouze sděluji informace, už se ani nesnažím hovořit o svých myšlenkách, názorech, pocitech
  • klišé, kdy se pohybuji jen vrstvě nekonfliktních společenských frází, aby se figura kontaktu nikam překvapivě neposunula a neohrozila mě.

Stažený kontakt není vždy špatný – záleží na situaci a vhodnosti jeho použití. Jistě si dokážeme představit situace, kdy být pasivní či se pohybovat na úrovni klišé frází je to nejmoudřejší a pro situaci nejvhodnější. Pokud se však stává nikoli prostředkem, jak se vypořádat s konkrétní situací, ale naším osobnostním standardem, živeným úzkostí z toho, že nedokážeme držet prožitek ve svých rukou, pak je takový kontakt neužitečný, nikam nás neposouvá, nebuduje nás a nemění.

Ve staženém kontaktu se také nacházíme, neumíme-li vyjádřit svou zlobu (i když to potřebujeme), neumíme-li vyjádřit svou pochvalu (i když je nám to později líto), neumíme se pohádat…

Martin Buber takový kontakt nazývá vztahem já-to. Je to manipulativní, prázdný či technický vztah. Je to způsob, kterým tupíme možnost aktualizace své osobnosti (protože tu budujeme a měníme pouze v kontaktu autentického a aktuálního „já“ s aktuálním a autentickým „ty“, nikoli kontaktem prostřednictvím univerzálních frází a neaktuálních schémat). Je to způsob, jakým se udržujeme v neužitečných, patologických stavech, které mohou mířit až k (a zároveň „z“) oblastí neuróz, obsesí, úzkostných stavů či poruch osobnosti.

Ve staženém kontaktu se také nacházíme, neumíme-li vyjádřit svou zlobu (i když to potřebujeme), neumíme-li vyjádřit svou pochvalu (i když je nám to později líto), neumíme se pohádat (i když to vnímáme jako důležité), neumíme oslovit druhého člověka (i když to chceme) a podobně.

Přepjatý kontakt

Přepjatý, dominující kontakt se od slabého kontaktu liší pouze zdánlivě. Mechanismus je ale podobný: nejsme schopni formovat figuru kontaktu společně s druhým člověkem, nejsme otevřeni tomu, co přichází, nejsme ochotni nedržet věci pevně ve svých rukou. Chceme figuru formovat jen po svém. Typickým rysem staženého kontaktu je, že chceme uchovat status quo, že sebe (ani ostatní) nechceme měnit, že jsme změně uzavřeni. Naopak u excesivního, přepjatého kontaktu chceme změnu až příliš, ať se jedná o změnu naši nebo o změnu prostředí a druhých lidí.

Změny lze přitom dosáhnout i v přiměřeném kontaktu (je to dokonce nejlepší, nejosvědčenější a možná jediný způsob, jak trvalou změnu nastolit). V přepjatém kontaktu si nevšímám toho, co se děje okolo. Nejsem otevřený prostředí a jeho vnímání. Kontakt formuji jen a výlučně podle své představy, kterou je – jak jsme zmínili výše – představa změny, odlišnosti od současné situace. Nevnímáme, co je, ale pouze co by mělo být.

Této změny („co by mělo být“) nechceme dosáhnout vyváženě, přiměřenou a oboustrannou komunikační výměnou, vzájemně ohleduplným kontaktem s druhým, který si často následně vyžádá také změnu naší představy změny. Chceme svoji vizi změny okolí (či sobě) implantovat, jako chirurg vyjme z pacienta orgán a implantuje jej druhému. Chceme být podobnými chirurgy mezilidských situací.

Velkou podskupinu přepjatých, dominujících kontaktů tvoří komunikace agresivní. V té vedu komunikaci svým směrem a nedám  prostor k oboustrannému formování figury našeho kontaktu, což mě uchrání před nejistotou a nutností být otevřený. Jinou velkou skupinou je komunikace dominantní, kdy díky své roli mohu vést pouze monolog a neposlouchat druhého.

Příkladů situací dominujícího kontaktu je nesčetně:

  • manažer, který vběhne mezi své podřízené a bez jakékoli zpětné vazby či otevřenosti názorům druhým začne udělovat příkazy a „správné způsoby“, jak situaci řešit
  • rodič, který se nikdy nezastaví a neposlouchá své dítě (plete si rodičovství s automatem na zákazy, příkazy a dobré rady).
  • učitel, který jen povídá (a nenechá své žáky se ptát, nesouhlasit, namítat)
  • a někdy též – tento příklad se na zdejší stránky bude obzvláště hodit – psycholog či terapeut, který implantuje svou zásadní psychologickou teorii na svého klienta či pacienta, aniž by jej prostě vyslechl, snažil se pochopit, metaforicky „položil ruku na čelo“.

Kompenzace jako forma přepjatého kontaktu

Zvláštní podkategorií přepjatého kontaktu jsou případy dobře známé „překompenzace“, tedy snahy vyrovnávat se se svým pocitem méněcennosti nepřiměřeně situaci, ale přiměřeně pouze svým fantazijním představám:

  • Zjevně sociálně neobratný chlapec, který oslovuje ve vlaku opravdu každou slečnu, je smutnou připomínkou, že než se dal do údernického boje se sociální úzkostí, měl nejprve absolvovat základní kurz sociální citlivosti a empatie.
  • Mladá žena, která příliš hlasitě a příliš okatě líčí v restauraci své bombastické zážitky, mluví spíše o tom, že ji něco chybí.
  • Muž, který svou neobratnost a nezkušenost v obchodě s módou kompenzuje příliš velkým proudem vtipů, přílišnou energií a tempem komunikace, která není přiměřená a neliší se „jen o něco málo“ od energie prodavačky, není suverénem, pouze špatně hraje roli suveréna.

Tito lidé chtějí změnu („mělo by to být takto“) tak moc, že už nejsou otevření situaci, nejsou přiměření. Aktuální situace je pro ně vlastně ohrožující, neboť by jim mohla ukázat, že jsou jiní, než si vysnili ve svém projektu změny. Taková situace by mohla vyžadovat, ať se chovají jinak, než je jejich představa ideálního „měl bych“. Mohla by přinést pocity, které nejsou s ideální změnou v souladu.

Proto je pro tyto lidi výhodnější zůstat uzavřen, nerealizovat svou neperfektní osobnost v situaci, jaká je, ale realizovat svůj perfektní koncept změny. Ten ale nikdy nebude životný, ale bude vždy pouze falešnou, nepevnou, nestabilní hrou, která se rozsype v okamžiku, kdy se vnitřní nebo vnější podmínky změní, kdy dojde k jiným kontaktům, neobstojí v konkurenci nových, silných prožitků.

Takové „hře na změnu“ totiž chybí cosi podstatného – nevychází ze síly, pevnosti a soudržnosti našeho Já (které, jak jsme uvedli výše, můžeme dosáhnout pouze kontaktem s Ty, který se vyznačuje uvědoměním, otevřeností, akceptací), je postavena na tekutých píscích našich fantazií, které jsou velmi slabým stavebním kamenem na to, aby mohly být trvalé a dlouhodoběji obstát v konkurenci soupeřících pocitů, fantazií, zkušeností a emocí.

Receptem na změnu je dobrý kontakt

Recept na změnu je tedy (zdánlivě) jednoduchý: větší uvědomění (sebe, svých prožitků, nabízejících se možností, ale také uvědomění ohrožení, limitů svých možností nebo vnitřní nespokojenosti), větší vnitřní otevřenost, ochota pustit svůj prožitek z rukou. Uvědomit si úzkost, energii, strach či nezkušenost: toto uvědomění ale neznamená, že musím prožitek okamžitě nějakým způsobem strukturovat. Alternativou je prostě nadechnout se, zastavit se, vydržet, i když to není příjemné.

A s vnitřní zvědavostí a energií (ano, právě v tu se úzkost mění) čekat, kam mě nový kontakt posune: jistě, mohu být trochu energetičtější či vtipnější než prodavačka s módou, nesmím však být jako tornádo, když ona je vánek. A mohu být tornádo, pokud ona je vichřice. Právě toto porozumění, chápání vhodnosti a přiměřenosti v dané situaci, je pro dobrý kontakt klíčové.

Vstupme tedy do kontaktu: buďme ochotni stát s holýma rukama, buďme ochotni čekat, co přijde, buďme ochotni reagovat jinak, poslechnout svůj impulz, vrátit se, když jsme vyšli špatně, chybovat, nebrat se příliš vážně, experimentovat. Buďme ochotni pustit věci z rukou, ale taky se stáhnout zpět, pokud to bude v zájmu vzájemnosti, přiměřenosti nebo respektování vlastních hranic. Buďme ochotni být trpěliví a naučit se nejen věci posouvat, ale taky čekat. Buďme ochotni měnit svá očekávání, měnit představy svých změn, buďme otevřeni pro nepříjemné a obtížné. Uvědomujme si, co se děje v nás a okolo nás.

Využívejte celý web.

Předplatné

Nepreferujme vždy zbytečně složité na úkor jednoduchého, ani se neutíkejme do jednoduchého, máme-li strach z komplikovaného a neuchopitelného. Snažme se být přiměření: sobě, situaci, figuře kontaktu, prožitku, který v kontaktu přichází. Postupně se tak staneme více odpo-vědní za sebe a své prožitky (tedy budeme vědět, kdy a jak odpovídat). Staneme se tak více zodpovědní k sobě – ke své jedinečnosti a autenticitě, i k druhým – jejichž autenticitu a opravdovost díky dobrému kontaktu dokážeme poznat, ocenit a akceptovat.

Budeme-li vše toto umět, budeme se učit velmi důležitou, pro náš život možná vůbec nejdůležitější věc: budeme umět potkat člověka. Jedině tímto skutečným, existenciálním setkáním Já-Ty se můžeme měnit – jak aktuálně, tak osobnostně. Jedině tak můžeme získat něco, co nazýváme existenciální zkušeností, a postupně i moudrost a pocit smyslu. A jedině tak můžeme mít na druhého člověka vliv, můžeme mu pomoci, můžeme jej změnit, můžeme s ním opravdu žít. Tím, že budeme sami sebou, v kontaktu s tím, čím je on sám.

Diskuse 0
Introverti a extroverti
Seriál

V čem je doopravdy rozdíl mezi těmito typy temperamentu a na co si dát pozor při vzájemné komunikaci.

Více autorů

  • Štěstí