Seděla jsem ve své kanceláři a proškrtávala v diáři zrušené schůzky. Tento týden šest! To se mi ještě nestalo. Někteří si domluvili jiný termín, další to chtěli nechat „na neurčito“. Téměř okamžitě jsem pocítila lítost, smutek a frustraci. Na konzultace jsem se těšila a v neposlední řadě je to i můj zdroj příjmu. Abych si lépe srovnala myšlenky a pocity, vyrazila jsem se psem do přírody. A tehdy mě to vlastně napadlo. Dnešní „ztráta“ pro mne může být darem, pokud ho dokážu přijmout.

Vzpomněla jsem si na jednu svou klientku, říkejme jí třeba Katka, která by se pro ostatní rozdala. I téměř cizím lidem nosí často drobné dárky. Tu něco uplete, tu nakreslí či upeče. Vždy se zajímá, jaký mají den a jestli jim nemůže s něčím pomoci. Na naše setkání ale nechodí usměvavá a naplněná, jak to můžeme vidět v různých motivačních videích či na fotkách, které deklarují: Nejprve dávejte, pak dostanete zpátky.

Naopak. Je často unavená, vyčerpaná, frustrovaná a hlavně přesvědčená, že na ní nikomu nezáleží. Že nic z toho, co dává, se jí nevrací zpátky. Zaměřuje se totiž na darování v naději, že jednou dostane zpátky to, po čem touží – pozornost, zájem, pocit, že o ni někdo stojí a potřebuje ji.

Můj kamarád Dan je v tomhle směru jejím pravým opakem. Zdá se, že jeho nádrž nadšení a radosti je nevyčerpatelná. Pracuje na plný úvazek, hraje v kapele, věnuje se bojovému umění, tančí. Svou náladou často nakazí všechny kolem. Na mou otázku, jak to dělá, že má pořád tolik energie, odpovídá: „Protože se mi toho vrací tolik, že nevím, co s tím. Musím to dát dál, jinak bych asi explodoval.“

Mám to, co dostávám

Nezištně dávat, nebo dokonce darovat to, čeho máme sami málo, zaznívá z mnoha úst jako doporučení pro šťastný a naplněný život. Nicméně já to považuji až za krok číslo dvě. Z mého pohledu tomu předchází něco mnohem důležitějšího. Naučit se vidět a využít to, co už dostávám. Pokud totiž sami nezažijeme, jaké to je ve správnou chvíli dostat to, co potřebujeme, nenaučíme se ani správně dávat.

Když se vrátím k mému dni „zrušených schůzek“, měla jsem na výběr. Buď se zaměřím na to, o co jsem právě přišla, nebo přijmu, co právě dostávám. A nebylo to úplně snadné, protože místo konzultací jsem dostala něco úplně jiného. Něco, co jsem původně vůbec nechtěla.

O to větší bylo mé překvapení a radost, když jsem upustila od své představy a přijala, že mám den volna. Zavolal mi totiž klient, kterého jsem už delší dobu neviděla. Děkoval za všechna setkání a vyprávěl, jaké změny se mu v životě začaly odehrávat a co mu v tom nejvíce pomáhá.

To byl dar, který jsem ten den obdržela a vlastně i potřebovala. Vřelost, vděk, inspiraci a chuť ve své praxi pokračovat i navzdory občasné finanční nejistotě. Chvíli nato volal kamarád – děkoval za náš čajový dýchánek a za inspirativní rozhovor a požádal mne o účast na jedné společenské akci, kde si přeje, abych promluvila. Další dar. Přátelství, sounáležitost, respekt a úcta.

Katka má jasnou představu o tom, co potřebuje a v jaké podobě. A je to v pořádku. Sama jako koučka nabádám klienty k uvědomění a jasné definici toho, co chtějí. Nicméně se v nich snažím pěstovat i schopnost nacházet to, co potřebují, v tom, čeho se jim už dostává.

Katka to už možná i tuší, ale zatím stále nevnímá a nepřijímá, že zájem, který tak moc chce od jedné kamarádky, dostává od úplně jiné a bere jej jako samozřejmost. Že uznání, které chce od sestry, jí sestra dává, ale jinak, než by si Katka přála.

Dokonce i při našich setkáních Katka občas vůbec nezaznamená, že jsem vyjádřila obdiv k jejímu konání nebo rozhodnutí. A když ji na to jemně upozorním, zčervená a další větu zahájí slovy: „Ale né…“ a pokračuje něčím, čím můj obdiv odmítne a svoje konání sníží. Po dalších dvaceti minutách, kdy situaci rozebíráme, stydlivě s očima zavrtanýma do koberce pípne: „Děkuju.“

Na příjmu

Jsou to podle mne právě tyhle drobnosti, které k nám denně přicházejí, a my je nevnímáme, či dokonce odmítáme. Zkuste si vzpomenout, kolikrát jste na uznání typu dnes ti to sluší, skvělej výkon, kámo! nebo tohle se ti fakt povedlo zareagovali slovy děkuji, to je milé nebo jo, taky mám radost. A kolikrát jste pronesli něco, čím jste chválu od sebe odehnali. Vzali jste tak sami sobě šanci pocítit něco hřejivého a možná jste i druhého ochudili o radost z dávání.

Zdá se mi, že jsme pod vlivem velkých gest, silných zážitků a motivačních sloganů znecitlivěli. Aby nás něco oslovilo, musí to být bomba. Inovativní, neotřelá, silná. Cokoliv jemnějšího nestojí za pozornost.

Líbí se mi princip, který se učíme v párovém tanci. Muž se při vedení nejprve učí dávat partnerce silný taneční impuls, aby vůbec navázali spojení a mohli spolu komunikovat skrze gesta. Postupně se učí ho zeslabovat. Žena si pak musí začít pěstovat vyšší vnímavost k signálům muže, aby je zaznamenala a věděla, co má dělat.

Zpočátku je to tedy hra síly, která se postupně mění v lehkost. A já si myslím, že v životě je to podobné s naší schopností přijímat. Musíme zvyšovat svoji vnímavost k tomu, co dostáváme. Pokud by totiž darující musel stále vyvíjet nadměrnou sílu, abychom si ho vůbec všimli, časem se unaví, otráví nebo vyčerpá.

Schopnost přijmout nejen hmotné a nehmotné dary, ale i nečekané okolnosti, názory druhých či své vlastní emoce pak pomáhá nacházet záchytné body a řešení v obtížných situacích. Jednoduše řečeno, jsme‑li otevření a nesvázaní konkrétní neměnnou představou o tom, jak má vypadat pomoc, kterou potřebujeme, je vyšší pravděpodobnost, že si všimneme, odkud přichází.

A moje zkušenost mi říká, že mnohdy se neobjeví jen jedna, ale i dvě, tři možnosti, ze kterých si budeme moci vybrat a které bychom jinak vůbec nevnímali.

Co dávám…

Katčina potřeba dávat nepramení z nadbytku, ale z touhy něco konkrétního od daného člověka získat. Což na obě zúčastněné strany vytváří dlouhodobý nepřiměřený tlak. Její pozornost se zaměřuje jedním úzkým směrem a případný dar z jiné než očekávané strany ji prostě mine.

Dan podle svých slov dává jen tehdy, pokud si to může dovolit. Vzhledem k tomu, že nachází pomoc a příležitosti ve svém životě téměř všude, obdarovává své okolí prakticky neustále. A nezištně. Jeho víra, že se mu „to“ vrátí, je díky zkušenostem téměř neochvějná.

Netvrdím, že je snadné se v situaci, kdy pociťujeme zoufalý nedostatek čehokoliv, zastavit a radovat „jen“ ze slunce, větru a toho, že máme kde žít a co jíst nebo s kým si povídat. Tvrdím, že se z toho ale můžeme naučit čerpat. Začít musíme ale postupně. Nejde o to všechny strasti „lakovat na růžovo“. Spíš nepřehlížet i v tíživé situaci možné pozitivní aspekty.