Pokud o něco nepožádáte, odpověď bude vždycky ne. Pokud něco nezkusíte, nikdy se vám to nemůže povést. Pokud nevykročíte vpřed a nezariskujete, vždy zůstanete stát na místě. Chceme‑li ve svém životě něco dokázat, rozvíjet se a růst, musíme opustit svoji zónu komfortu a dovolit si riskovat. Přesto nás strach z neúspěchu často paralyzuje.

Strach ze selhání je ve skutečnosti obvykle horší než emoce, které pociťujeme, když nás opravdu potká neúspěch. Každému se zcela určitě něco nepovede. Ale na své chyby se můžete dívat jiným způsobem. Spíše než jako katastrofu nebo selhání je můžete vnímat jako příležitost k učení.

Většina z nás nemá s chůzí sebemenší potíže. Zvládáme ji skvěle, bez přemýšlení, bez držení, někdy i pozpátku. Přesto jsme mnohokrát spadli, než jsme bezchybně zvládali první krůčky. Bylo to přirozené a v pořádku.

Dovolit si selhat, udělat chybu, obrazně i doslova spadnout na zadek, je ve skutečnosti jediný způsob, jak se něco můžeme opravdu naučit. Jako děti jsme to zvládali perfektně.

Chybujte častěji, chybujte lépe

Není náhoda, že nejúspěšnější lidé historie také zažili nejvíce neúspěchů. Abraham Lincoln byl vyhozen z práce, ve svém podnikání zbankrotoval, prožil si nervové zhroucení. Mnohokrát se pokoušel dostat do senátu či kongresu. Všechny volby, ve kterých kdy kandidoval, prohrál. Kromě těch posledních, po kterých se stal jedním z nevýznamnějších prezidentů USA.

Největší chybou je mít strach udělat chybu.

Zakladatel firmy IBM Thomas Watson tvrdil, že pokud chcete zvýšit počet svých úspěchů, musíte také zdvojnásobit počet svých neúspěchů. Traduje se historka, že jeden z jeho spolupracovníků svým chybným rozhodnutím způsobil firmě vysoké ztráty. Když to zjistil, přinesl Watsonovi na stůl obálku se svou rezignací. Watson odpověděl: „Proč bych vás měl proboha propustit, když jsem právě investoval do vašeho vzdělání milion dolarů!“

Jak je důležité umět otevřeně zacházet s chybami, potvrzuje také studie psycholožky Amy Edmondsonové. Když zkoumala, čím se vyznačují efektivní týmy, při zpracování dat jí vyšlo na první pohled něco divného. Týmy, které reportovaly nejvíce chyb, patřily také k těm nejlepším. Při dalším zkoumání se zjistilo, že tyto týmy přiznávaly nejvíce chyb ne proto, že by jich nejvíce dělaly, ale protože jejich členové byli ochotni chyby v rámci týmu přiznat, mluvit o nich a poučit se z nich.

Od perfekcionismu k optimalismu

Odmítání možnosti selhání bývá spojeno s extrémním perfekcionismem. Ten psycholog Tal Ben Sharah charakterizuje jako paralyzující strach z neúspěchu, který prostupuje naším životem, a to zejména v těch oblastech, které jsou pro nás nejvíce důležité. Jde o určité emociální a kognitivní nastavení naší mysli.

Darujte předplatné

Koupit

• Perfekcionista si představuje, že dobrý život je zcela bez závad. Překážky jsou nevítané, chyby jsou katastrofální a kritika zničující.
• Perfekcionista je ve své hlavě zaměřen především na dosažení cíle. Jeho představa o cestě k cíli je přímka z bodu A do bodu B. Jakákoliv odchylka ho děsí. Tak se zaměřil na cíl cesty, že si není schopen užívat cestu samotnou.

Perfekcionismus je často spojen s tzv. krysími závody. Máme představu, že až dosáhneme určité mety, konečně si budeme moci oddechnout, budeme spokojení a šťastní. Když k cíli doběhneme, zjistíme, že úleva byla pouze krátkodobá, nebo se vůbec nedostavila, a tak běžíme dál a dál.

• Vzhledem k tomu že úspěch je málokdy tak dokonalý, jak jsme si ho představovali, perfekcionisté dokonce odmítají úspěch, i když se ho dočkají.
• Pro perfekcionistu je také typický vzorec chování všechno nebo nic. Pokud nebudu schopen něco dělat perfektně, nebudu to raději dělat vůbec. Pokud můj partnerský vztah nebude ideální, budu raději sám.
• Perfekcionisté mohou být ve svém konání z vnějšího pohledu úspěšní. Platí však za to vysokou cenu života v úzkosti a strachu ze sebemenšího selhání.

Mnozí z nás jsou v některých oblastech života optimalisty a v některých perfekcionisty. Navíc existují situace, kdy je přiměřený strach ze selhání užitečný.

Oproti perfekcionistovi staví Tal Ben Sharah koncept optimalisty.

• Ani optimalista nemá rád neúspěchy, ale chápe, že jsou přirozenou součástí našich životů, pokud se chceme něco naučit a v něčem uspět.
• Optimalisté akceptují realitu lidského bytí a nevyhnutelné smíšené výsledky, které přicházejí, pokud se o cokoli ve svém životě pokoušíme. Naučili se akceptovat chybu a neúspěch jako přirozený krok na cestě za svými cíli.
• Dokážou si vážit a ocenit, i když je něco pouze dost dobré. Optimalista ví, že sejít z plánované cesty není vždy na závadu a může přinést volby a lekce, které bychom jinak nikdy nepoznali.

Optimalisté a perfekcionisté se nemusejí lišit ve svých ambicích. Také optimalisté si nastavují vysoké cíle, které jsou ale ukotveny v realitě. Jejich cíle jsou flexibilní a dají se dle okolností upravovat. Optimalisté jsou ochotni experimentovat a riskovat, vyhledávají zpětnou vazbu a dokážou ocenit konstruktivní kritiku. Pro optimalisty je důležitější spíše cesta než cíl a dokážou se učit ze svých chyb.

• Perfekcionisté a optimalisté se liší také svou motivací. Optimalisté mají tendenci být více vnitřně motivováni a součástí jejich motivace je zvědavost. Perfekcionisté jsou obvykle poháněni svou potřebu sebepotvrzení spíše než touhou učit se.

Na perfekcionismus a optimalismus bychom se však neměli dívat jako na zcela rozdílné kategorie. Jde spíše o krajní polohy v rámci spektra, na kterém se každý z nás pohybuje. Mnozí z nás jsou v některých oblastech života optimalisty a v některých perfekcionisty. Navíc existují situace, kdy je přiměřený strach ze selhání užitečný. U obsluhy atomové elektrárny je přiměřená míra perfekcionismu zcela na místě.

Selháním k sebedůvěře

„Nauč se prohrávat, ale nezvykej si na to!“ radí moudrý strýček svému synovci v prosluněném filmu Dobrý ročník. Podle psychologů Richarda Bednara a Scotta Petersona každá zkušenost se zvládáním obtížných situací a riskováním neúspěchu zvyšuje naši sebedůvěru.

Pokud se vyhýbáme obtížným situacím kvůli strachu ze selhání, vysíláme sami sobě signál, že s podobnými situacemi neumíme zacházet. Výsledkem je, že naše sebedůvěra se snižuje. Ale pokud máme odvahu jít do obtížných situací, učíme se, že jsme natolik odolní, abychom se zvládli vypořádat i s možnými neúspěchy.

Dokážeme‑li přijmout životní výzvy, namísto abychom se jim vyhýbali, bude to na naše sebevědomí dlouhodobě mít větší pozitivní efekt než počet úspěchů či neúspěchů. Paradoxně se naše celková sebedůvěra a důvěra, že se dokážeme dostat z obtížných situací, může zvýšit právě ve chvíli, kdy skutečně neuspějeme. Protože zjistíme, že to, čeho jsme se vždy nejvíce obávali (náš neúspěch), není tak strašné, jak jsme si vždycky mysleli.

Vlastně bychom si měli přát, abychom selhávali častěji. Protože pokud budeme selhávat méně, znamená to, že nemáme odvahu zkoušet nic nového a nevyužíváme naplno svůj potenciál.

Literatura:
Richard L. Bednar, Scott R. Peterson: Self Esteem Paradoxes & Innovation, 1995
Tal Ben Shahar: The Pursuit of Perfect, 2009
Amy Edmondson: Psychological safety and learning behavior in work teams, 1999