Co prožívá rukojmí, kterého čeká několik dní, týdnů nebo měsíců samoty, psychického i fyzického utrpení s výhledem na děsivou smrt? Jak na takovou situaci reaguje mozek a jak tělo? Jak by se měl zajatý člověk chovat k únoscům? Jak může jeho blízkým pomoci psycholog a jak psychoterapeut?

Na tyto otázky by se psychologů ráda zeptala většina velkých médií. Ale není koho. V úterý mi volali z České televize, jestli bych jim pomohl najít odborníka, který by k tomu divákům něco řekl. Pořad se nakonec musel obejít bez psychologa. Taky bych na webu Psychologie.cz rád publikoval komentáře k aktuálnímu dění z pohledu psychologie, ale zatím jsem autora pro tento formát nenašel.

Čeští psychologové se do komentování událostí nepouštějí. Je to škoda. Byl by to nejúčinnější způsob, jak přiblížit psychologii veřejnosti. Pozornost diváků, čtenářů a posluchačů je totiž každý týden upřena k několika událostem.

Lidé se zajímají o politiku, sport, kulturu, o život známých osobností. Psychologové se ale většinou dívají jinam. Pohled odborníka na mediálně živé téma by přitom mohl veřejnosti pomoci pochopit souvislosti a třeba i smysl psychologie či psychoterapie.

Viděl jsem popravu

Někdy před deseti lety jsem otevřel mail a aniž bych tušil, co mi kamarád posílá, spustil jsem přiložené video. Byla na něm jedna z prvních poprav rukojmích, která se tehdy objevila na internetu. I když jsem byl úplně nepřipravený a nevěděl jsem, co se bude dít, od první vteřiny jsem cítil, že je tady něco strašně špatně.

Unesený muž byl těsně před popravou statečný a hrdý. Když se mu ale dlouhý nůž zařízl do krku, jeho tvář se proměnila do výrazu, pro který ani nemáme slovo. Strašný zvuk, který vycházel nejprve z úst a za chvíli už jen z proříznutého hrdla, jsem dodnes nevyhnal z hlavy. Štvalo mě, že jsem to viděl.

„Ve výstřelu samotném žádná hrůza není. Ta je jen v jeho očekávání.“ Alfred Hitchcock

Podobné, jen technicky dokonalejší záběry dnes vídáme ve zprávách. Jsou ustřižené těsně předtím, než se objeví první kapka krve. A i když se tomu snažíme zabránit, ty ikonické obrázky už znají i naše děti.

Opravdu k tomu nemá psychologie co říci?

Zvykáme si také na obrázky tanků ve městech, která vypadají jako ta naše. Nedávno, když se syn opět dožadoval ujištění, že nebude válka, mě ta představa doběhla a nepustila: co kdyby se opravdu stalo něco tak nepředstavitelného?

Došlo mi, že bychom se s myšlenkou, že jsme generace, která bude bojovat ve válce, rychle srovnali. Pomohl by nám k tomu strach o životy našich dětí a zloba na nepřítele. A ostražitost vůči kolaborantům, kterých by jako v každé předešlé válce bylo mezi Čechy až hanba.

Napadlo mě, že by to po fázi šoku přineslo zvláštní klid. Zažil jsem ten překvapivý pocit jednou v letadle. Pár okamžiků strachu vystřídalo při turbulencích smíření s variantou, že spadneme. Zavřené oči samuraje na kolenou. Ale to jsem neměl děti. Tehdy jsem se vlastně ani tolik nebál výšek, jako se bojím dneska. Můj strach nepřesahoval moji vlastní existenci.

Tyhle asociace sdílím, abych ukázal, že mnohé události přinášejí podněty a témata, která se dotýkají našeho prožívání. Jen je otevřít, prozkoumat, poučit se. Být připravený, vědět víc.

„Svého strachu se dokážu zbavit jedině tím, že o něm natočím film.“ Alfred Hitchcock

Věřil, že jemu se to nestane

Na konci loňského léta se můj redakční kolega a bratranec Honza Smetánka vrátil z několikatýdenního výletu do íránských hor. U oběda mi pak mimo jiných zážitků vyprávěl, jak poblíž iráckých hranic íránští pohraničníci zastavili autobus a vytáhli ho ven. Autobus odjel. Jeho odvezli na vojenskou základnu a vyslýchali.

Jak se cítil? Byl docela v klidu, na rozdíl ode mě, když jsem to poslouchal. Nepochyboval, že jde o sice nepříjemnou, ale rutinní kontrolu. Byl připravený na to, že se něco takového může stát, a věděl, jak má reagovat. Věřil, že se mu nestane nic z toho, co teď napadá nás ostatní. Podobně asi přemýšleli i všichni ti, co se vydali do rizikových oblastí a my je pak viděli ve zprávách v oranžových kombinézách.

Jako dobrá pointa by znělo, že Honzovi zachránila krk Psychologie.cz, protože právě na ni odkazoval, když se ho znovu a znovu ptali, čím se živí a co dělá u iráckých hranic. Ale internet tam neměli. Nakonec Honzu se strohou omluvou odvezli tam, kde ho sebrali.

Je možné, že právě Honzův klid (který mě občas ve stresových pracovních situacích zneklidňuje) mu po pár hodinách pomohl dostat se ze situace, která se mohla vyvíjet všelijak?

A proto:

Hledám psychologa, který bude psát o tom, čemu lidé právě věnují pozornost. Odborníka, který by se chtěl na našich stránkách spolu se čtenáři pravidelně zamýšlet nad aktuálními událostmi z psychologického hlediska.

Proč si myslím, že by to psychologové měli dělat?

• Protože je to opravdu nejúčinnější způsob, jak přiblížit psychologii veřejnosti.
• Protože pohled odborníka může mnoha lidem pomoci, až se dostanou do svízelné situace – třeba k myšlence, že na to nemusí být sami.
• Protože zatím píší jen pro lidi, kteří články o psychologii aktivně vyhledávají.
• Protože to zatím nikdo jiný nedělá.

Pomůžeme vám najít tu správnou formu: my v redakci, ale i naši čtenáři. Věřím, že to jde dělat citlivě a chytře.