Už několik let žiji s depresivní poruchou, která je součástí mé hraniční poruchy osobnosti. Potvrzení diagnózy mi paradoxně přineslo úlevu. Vědomí, že to, co se mi děje, má jméno, je velmi užitečné. Všechny ty extrémní propady nálad, pocity prázdnoty a samozřejmě skutečná nebo domnělá opuštěnost, občasné sebepoškozování nebo problémy v mezilidských vztazích mají najednou vysvětlení.
Sebevražedné myšlenky či představy se pro mě staly normou. Není to tak, že bych chtěla doopravdy zemřít, jen jsem prostě někdy už unavená tímhle každodenním bojem. Mám za sebou pár hospitalizací, teď naposled jsem poprvé v životě strávila i několik dní na uzavřeném oddělení poté, co se moje černé myšlenky staly již nesnesitelnými. Byla jsem nejblíž sebevraždě v historii svého „bláznovství“.
Chodím už několik let na terapii. Možnost mluvit i o těch nejtěžších věcech a nebýt odsouzena, klidná přítomnost a obyčejný lidský kontakt, to jsou kotvy, které mě drží nad vodou, když se život zdá příliš těžký. Jsem nesmírně ráda, že jsem před několika lety našla odvahu jít do terapie. Stejně jako spousta lidí jsem byla přesvědčená, že terapeuti akorát sedí a kladou hloupé otázky, které nikam nevedou, případně přikyvují na všechno, co řeknete, zatímco si píšou nákupní seznam.
Můj terapeut není můj guru ani šéf, neříká mi, co mám dělat a jak to dělat. Stal se ale mým spojencem, se kterým jsem si vytvořila pouto založené na vzájemné důvěře. Je nesmírně úlevné mít místo, kde můžu mluvit i o těch nejtemnějších myšlenkách – sebevražda či pořezané zápěstí není zrovna téma pro večírek s kolegy. Terapeutická sezení mi pomáhají nejen vypořádat se s duševními problémy, ale také se orientovat v některých dalších složitých oblastech života. Je to maják pro ztracenou loď v rozbouřeném moři.
Všechny barvy duše
Stále se učím rozumět sobě i ostatním. Jde to někdy pěkně ztuha. Jsem mistr v předstírání, že je všechno v pořádku, a vlastně nic nepotřebuji. Někdy tak ani ti nejbližší lidé nemají ponětí o hloubce toho, jak moc uvnitř bojuju. Moje bolest a moje bitvy nejsou na první pohled vidět.
U sebe i ostatních vidím jen špatné nebo dobré vlastnosti, přehnaně reaguji na kritiku a jsem někdy až extrémně závislá na hodnocení druhých. Uvědomuji si, že občas taky testuju, jestli mě ostatní mají rádi – třeba tím, že se přestanu ozývat a zjišťuji, zda někomu budu vůbec chybět…
Vím, že neexistuje žádná univerzální rada, řešení nebo náprava, jak se netrápit a být prostě šťastná tady a teď. Ale i když mám poruchu osobnosti, neznamená to, že já jsem ta porucha. Dokážu být velmi empatická, vnímavá, intuitivní, laskavá.
Mohlo by vás zajímat
Uzdravení těla i mysli
Jaké je uzdravit se z anorexie? Potřebovala jsem najít důvody, proč chci být v pořádku.
Snažím se učit nastavovat hranice, nebýt pořád jenom ten zachránce. Velmi často zapomínám, že nejdřív musím nasadit kyslíkovou masku sobě, než pomůžu ostatním. V práci mám tendence se často nechat zavalovat prací, protože já přece všechno zvládnu a dokážu. V soukromí se setkávám s žádostmi o pomoc od lidí, kteří si na mě vzpomenou jen tehdy, když něco potřebují.
Teprve nedávno jsem opatrně začala zkoušet říkat NE druhým a ANO sobě bez pocitu viny. Moje hlava se mě sice stále snaží přesvědčit, že být „hodná“ je důležitější než dosáhnout toho, co chci, ale najednou zjišťuji, že můžu být asertivní a rozhodně to neznamená, že nechci pomáhat ostatním, pokud to ovšem nevyčerpává moje časové i energetické možnosti.
Je to také dobré síto, jelikož někteří jedinci zmizeli z mého života v momentě, kdy jsem jim napsala, zda si informace nemůžou zjistit sami, případně jsem je přímo odkázala na člověka, který jim může dát to, co potřebují. Najednou bylo ticho po pěšině.
Smysl v trápení
Někdy jsem jako malý indián ve městě – ztracená ve velkém drsném světě, kde nikdo nerozumí mojí řeči. Jsem jako batole, které se pokouší dělat první kroky – padám a klopýtám, než se mi podaří udělat jeden větší pořádný krok.
Kristova léta mám už dávno za sebou, přesto nejsem vdaná, nemám děti a momentálně ani partnera. Nevyhrála jsem Oscara, nenašla lék na rakovinu. V mé hraniční mysli je to spojeno s pocitem hanby či méněcennosti. Jako kdyby samotný fakt, že jsem dobrý člověk, nestačil.
Po posledním velké krizi si víc a víc uvědomuji, jak je důležité poslouchat vlastní tělo, nezapomínat na fyzickou i duševní kondici, mít jasný krizový plán a hlavně mít smysl života. Ráda bych se zapojila jako dobrovolník do paliativní péče. Pokud svoji bolest dokážu přetavit v něco užitečného, bude to ten nejlepší bonus a lék. Zůstat naživu, neztratit sebe, naději ani směr je teď můj největší cíl.
Iveta, čtenářka Psychologie.cz
Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.
