„Celý náš organismus neustále komunikuje, v sobě i navenek. Když tomuto dialogu dám pozornost a čas, jsem schopna mu lépe porozumět. Když tomu dám více času, můžu odkrýt další významy. A když tomu věnuji moc času, utíká mi ostatní život,“ říká psychoterapeutka Tereza Králíčková v rozhovoru s Janem Majerem.
Náš rozhovor vzniká tak, že si píšeme e‑maily. Jak by to dopadlo, kdybychom se pokusili písemnou formou vést terapeutický rozhovor?
Jako terapeut bych potřebovala rozumět důvodům, které k zájmu o čistě písemnou komunikaci vedly. Některé z nich by možná souvisely s tím, co by takového klienta mohlo trápit v celém jeho životě. Ještě nikdy jsem se s podobnou žádostí nesetkala, ale pokud bych ji přijala, akceptovala bych také klientovu cestu, kterou si pro sebe vybral. Předem bych počítala s tím, že má své omezené možnosti.
Ptám se, abychom si pro začátek uvědomili, co všechno je součástí mluveného dialogu a co se ztrácí v psané formě.
Pro mě by se tím především zužovala možnost vnímat druhého tak nějak celkově. Když je přítomný spolu se mnou v terapeutické místnosti, děje se vždy víc než jen mluvený dialog. To je známá věc. Rozhovor je pro klasickou psychoterapii stěžejní, ale ne jediný kanál, kterým proudí vnímání a porozumění. A to platí oboustranně. Ztratila bych možnost všímat si klientova aktuálního prožívání při rozhovoru a reagovat na ně. Vynést na světlo, do slov i to, co se děje a zůstává skryté či skrývané. Osobně považuji tyto momenty v terapii za jedny z nejpřínosnějších.
Kdo co jak myslel
V písemné komunikaci člověk zůstává v této skrytosti, kterou zmiňuješ. Asi to budou znát i čtenáři: napsat esemesku nebo e‑mail je snadnější, pohodlnější než se s druhým sejít a mluvit s ním. Zvlášť když jde o něco ne úplně příjemného. Vraťme se ale k našemu hypotetickému klientovi…
Ano, je to pro něj zřejmě bezpečnější, příjemnější, přirozenější. A já to mohu přijmout jako jeho současnou potřebu. Jako jedinou možnost, kterou teď má. I když bych v nějakém dlouhodobějším horizontu směřovala k rozšíření jeho možností, vždy je pro mě načasování polovina terapeutické práce. V tomto ohledu důvěřuji svým klientům, protože jejich sebeochrana má nějaké pozadí, nějaký smysl, který jejich osobní příběh dříve nebo později odhalí, a není možné to uspěchat. Tyto ochrany lze postupně učinit součástí rozhovoru, podívat se na ně společně v bezpečném prostoru, porozumět jim a objevovat nové možnosti.
Má psaná komunikace i nějaké nesporné výhody?
Myslím, že existují i lidé, kteří z psané formy dostanou víc než z osobního rozhovoru. To jsou ti, pro které je psaní bytostné. Všichni jsme ale v písemné formě odkázáni na sílu slova. Na schopnost vyjádřit se, nechat se oslovit, vcítit se a porozumět i tomu, co je mezi řádky. A zároveň do toho nevkládat něco, co tam není. Písemná komunikace dává možnost se k textu vracet, doplňovat ho a nechat ho na sebe opakovaně působit. To je fajn. Určitě nejde o to, aby to bylo nějak intelektuální, spíš jde o upřímnost. A ta může být vyjádřena velmi prostě.
Všichni známe nedorozumění, k jakým může při písemné komunikaci docházet. Obávala by ses, že nějaká tvoje interpretace klientových slov může vést do slepé uličky vyjasňování, kdo co jak myslel a co kdo jak pochopil?
To se může stát v jakémkoli rozhovoru. Ze zásady proto v rozhovoru s klienty nic netvrdím. Nabízím to, co vidím, co vnímám, co se mi ze vzájemné interakce ukazuje. A to je vlastně bytostnou možností rozhovoru. Tím už se dostávám k významu řeči v lidském bytí: k možnosti řeči něco nám ukazovat, zjevovat nějaký význam a sdílet jej. Řeč úzce souvisí se smyslem. To je ostatně i výklad biblické knihy Genesis, kde právě slovem tvoří Bůh svět. To samozřejmě není náhoda, že lidský svět, svět obyvatelný pro člověka, je tvořen slovem.
A zrovna tohle slovo se k nám dostává napřímo jen v podobě textu, v knize označované také jako Písmo!
Ano, musíme se oprostit od představy rozhovoru čistě jako mluveného slova mezi dvěma a více účastníky. Celý náš organismus neustále komunikuje, v sobě i navenek. Když tomuto dialogu dám pozornost a čas, jsem schopna mu lépe porozumět. Když tomu dám více času, můžu odkrýt další významy. A když tomu věnuji moc času – utíká mi ostatní život.
Slov nesmí být moc
Proč právě řeč může léčit lidskou duši?
Touto otázkou se zabývám už mnoho let. Odpověď je nevyčerpatelná. Velmi zjednodušeně proto, že jsou od sebe neoddělitelné. Náš duševní život je řečí zásadně spoluutvářen. Člověk potřebuje nějakou formu řeči, vyjádření a naslouchání k tomu, aby vůbec byl člověkem. Pro hlubší porozumění bychom si však museli vyjasnit samotný pojem duše a to můžeme zase jen díky řeči. To je krásný příklad jejího významu, jak si pomocí řeči otevíráme a zabydlujeme svět, a tím i sebe sama. Bez řeči není svět, nejsme my. V jistém smyslu je duše také jen slovo.
Tak jinak: v čem spočívá léčebný účinek terapeutického rozhovoru?
Někdy si říkám, že na té nejobecnější rovině je úkolem terapeutického rozhovoru uvést duši druhého v pohyb, který je jí přirozený. Tak, aby člověk mohl zase svobodně odpovídat na to, s čím se v životě setkává, aby rozuměl svému prožívání, uměl rozlišovat, být u toho, co se děje, a mohl jít dál. Často totiž býváme někde zaseknutí. V nějaké dávné události, zkušenosti, v přesvědčení, které nám nedovolí jinak prožívat, a není nám v tom dobře. Ale už se to stalo, něco to způsobilo a stále to v našich životech něco působí, aniž si to uvědomujeme. A když ten bludný kruh chceme změnit, máme jako lidé tu opravdu jedinečnou možnost se na to podívat právě pomocí řeči, v rozhovoru s druhým. Řeč totiž druhého předpokládá.
Máme ale také možnost mlčet, o problémech nemluvit, zůstat s nimi sami. S tím si poradím, říkáme často. To musím unést, to ustojím. Přes to se musíš přenést.
Když o tom mlčíme, ztrácíme možnost to spatřit. To bohužel neznamená, že to z našich životů zmizí. Jen to nevidíme. A když to nevidíme, tak jednoduše nevíme, jak na to. Někdy už vidíme, ale přesto nevíme, i to je běžná situace. Je to zkrátka proces, dlouhá cesta, na které nás slovo doprovází, a tím nám pomáhá. Ale nesmí být těch slov zase moc. Mlčet je taky třeba, ale svobodně. Příliš mnoho slov vede naopak zase k chaosu, k devalvaci slova. Obávám se, že to je situace naší doby.
Mluvíš o svých klientech, ale slyšel jsem tě při setkání s našimi čtenáři použít i slovo pacient. Jsou to pro tebe dva pojmy stejného významu?
Výraz pacient mám raději a překládám ho jako „trpělivě trpící“, což podle mě lépe vystihuje situaci člověka v terapii. Klient je významově etymologicky od slova poslouchat, poslušný, a to od lidí v terapii nečekám.
Je možné vypozorovat typické projevy vnitřní bolesti v lidské řeči? Liší se nějak řeč trpícího člověka od řeči člověka prožívajícího dobré časy? Nemyslím obsahem, ale formou, intonací? Opakováním, schopností uzavřít myšlenku, vnímáním slov druhého, schopností vést dialog…
Tahle otázka by mohla skončit vyjmenováním nějakých více či méně obecných rysů. To by za mě bylo málo. Ano, obecně se dá říct, že když je člověku těžko, je i jeho řeč těžká, zamlklá, někdy téměř nemůže mluvit a hůř vnímá i řeč druhého. A když má naopak radost, řeč bývá lehká, snadná, uvolněně plyne. To není žádné velké moudro, každý z nás má takovou zkušenost. Ale ani o radosti se někdy nemluví snadno. Je dobré ji nechat znít si po svém, ať trvá. Přílišná snaha uchopit vše do slov může některé děje doslova zabít. Celé je to zkrátka složitější. Řeč je vždy řečí konkrétního člověka, jedinečné osobnosti. Každé trápení nebo radost má také různou míru, tedy i různé projevy. Rozpoložení či nálada ovlivňuje člověka celkově, takže i jeho vnímání druhých, schopnost být v dialogu, naslouchat. To vše je tím zabarveno. K některým stavům se navíc přidružuje i pocit studu, který se opět projeví v řeči jako překážka.
Něco, co dojde
Pro tebe je řeč jedním z pracovních nástrojů. K dispozici ho ale máme všichni. Řečí ovlivňujeme, vlastně manipulujeme druhé. Určujeme, co se nám od lidí a od světa bude vracet. Pro mě třeba má smysl psát e‑maily tak, aby příjemce potěšily, aby jen nepředávaly informaci, ale třeba i podnítily milou emoci, odezvu. Pracuji hodně u počítače, s lidmi se vidím málo. Je to pro mě podobné, jako když je prodavačka za kasou milá a vstřícná a lidé se na ni díky tomu mnohokrát za den usmějí. Při našem rozhovoru si uvědomuji, že vlastně naší komunikací do velké míry definujeme podobu našich vztahů. Kdybychom si toho začali víc všímat, kdybychom řeč a písmo používali častěji k obejmutí, pohlazení, změnili bychom svět. Přinejmenším ten náš, soukromý.
Jsem ráda, že tě náš rozhovor podnítil k tomu, aby se ti význam řeči v určitém horizontu ukázal sám. To, co sis uvědomil, je součástí toho velkého mysteria, jak řeč jako jeden z našich bytostně lidských projevů určuje nás samotné, a tím také náš svět a jeho prožívání. Řečí můžeme pomáhat, otevírat, ukazovat, ovlivňovat, manipulovat. Je to mocný dar a zároveň i zbraň. Slovo může mít velkou váhu, nebo svoji vážnost ztratit. Můžete pár slovy někomu zpříjemnit den, nebo naopak. Některá slova zapadnou, jiná se zapíšou hluboko a téměř nesmazatelně. Nejde o slova, ale o to, jak jsme celkově nastaveni. Někoho ani hezkým slovem nepotěšíme a někoho zase ani nadávkou nezraníme. Vše je v nějakém kontextu, který určuje, co bude jak vnímáno a prožíváno. Někdo mluví krásně, a přesto cítíme, že je to nějak naučené, nepravdivé. Že to ten člověk nedělá proto, že on to tak cítí, ale že v tom má nějaký záměr.
Při terapii je důležité, aby pacient i terapeut byli v tomto smyslu pravdiví. Jak vypadá autenticita terapeutického rozhovoru v tvém podání?
Já mám ráda hluboké rozhovory až na dřeň. Ale stejně tak mám ráda i řeč vtipnou. I když za mnou přicházejí lidé v nějaké podobě trpící, často najdeme prostor i pro smích.
Nakonec se přece jen zvednu od počítače, abychom se potkali. Rád bych pro náš rozhovor vyfotil tvůj portrét. Nebudeš v nejbližších dnech někde na půl cesty? Jestli ne, nevadí, zajedu za tebou. Vlastně jsem si na přelomu roku říkal, že zkusím nebrat nic jako ztrátu času, a přesuny brát meditačně…
I já jsem se musela naučit brát přesuny meditačně. Při dojíždění do Prahy ze vsi a rozvážení tří dětí na kroužky bych se z toho musela zbláznit. Dnes už ty dva starší nevozím a vlastně mi chybí ten společný čas. Auto nás uzavřelo společně bez možnosti se od sebe vzdálit a zkrátka se povídalo. Vidět výhody v každé situaci, která by se jinak mohla zdát úplně marná, to je velká výhoda. Tak držím palce. Mimochodem, filozof Zdeněk Kratochvíl říká, že teorie vznikají z dívání. Že člověk jen tak civí, má dlouhou chvíli, a přitom mu to v hlavě chroustá to, co v ní usebral předtím. Aby z toho hltání nových a nových informací něco bylo, musí mít člověk čas to strávit a v něco propojit. Podle něj se řecké slovo teorein objevuje poprvé při dlouhých plavbách ke svatyním, kdy se po mnoho dní nedalo dělat nic, než jen tak být na plavidle a přemítat. A z toho přemítání vznikly různé teorie. Nemusí to tedy být jen meditace, ale také čas usebírání v něco, co dojde.
