Láska je mocná čarodějka a pro ni stojí za to riskovat zranění. To se lehko napíše a hůř dělá, obzvláště když má člověk uvnitř blok v podobě neviditelné rány na duši. A také je těžké najít sám sebe v době přesycené  informacemi. Přesto nezbývá než věřit sobě a ve vztah s druhým člověkem, který je v tuto chvíli mou polovinou.

Už jako malý jsem byl introvert. Měl jsem přátele, ale stejně tak jsem miloval knihy. Středem světa pro mne byli mí rodiče. Ostatní (tety, babičky) byli takové planety obíhající kolem našeho slunce a my byli to slunce. Maminka však byla nemocná. Každý den se postarala o dusnou atmosféru, když útočila na otce: „Kde máš ty svoje štětky?“ Bezmezně tomu věřila, a protože se asi cítila zrazena světem a lidmi, uzavřela se doma.

Já a můj bratr jsme byli její vstupenka ke světu – sama zůstávala zavřená doma, nikam nechodila a jen se dívala na televizi. Nám s bratrem říkala: „Kvůli vám se nemůžu rozvést a musím se o vás postarat.“ Mně bylo tak osm nebo devět a cítil jsem se provinile, i když jsem nevěděl proč. S oblibou mne plácala dlaní po hlavě a říkala, že jsem hloupý, že nesmím nikomu věřit a lidi jsou zlí.

Otec? Kdo to je? Chodí do práce, živí nás. Když může, vezme nohy na ramena a jede na chatu. Jeho oblíbenec byl můj starší bratr. Já jsem vyfasoval maminku.

Hlavně pryč z domu

Když jsem dospíval, maminka se mi hrabala ve věcech, a tak padla její otázka: „Co ti to tam, prosím tě, píše za úchyláky?“ Bylo mi šestnáct, věděl jsem, že jsem gay, ale nevěděl jsem, co znamenají některé mé podivné představy. Označila mne za kripla a za tím si stála do konce života. Otec? Jen mlčel. Z jeho tváře se nedalo vyčíst vůbec nic.

Pokoušel jsem se o první zkušenosti, ale když mělo přijít na „věc“, tak jsem z toho obratně vybruslil. Toužil jsem se z toho čehosi shnilého, co bylo doma, dostat pryč, a tak jsem si našel o 35 let staršího muže a hned v osmnácti jsem se k němu nastěhoval.

Sex jsem do vztahu přinášel jako něco, „co bych měl“. Nakonec jsme spolu prožili 21 let. Dal mi to, co můj otec ne, a byl skvělý parťák pro život. Asi po patnácti letech jsem ale začal pociťovat, že mi něco „důležitého“ utíká. V té době jsem už věděl, co byly ty podivné sexuální představy.

Nový začátek

Na Psychologii.cz jsem našel článek, kde se psalo: změna bez změny není změna, ale zázrak. A mně se zázrak stal. Zní to krutě, ale můj muž po 21 letech soužití odešel a já dostal druhou šanci najít si PARTNERA.

Ten předchozí byl otcem, kamarádem, učitelem, ale nebyli jsme si rovni. Bylo mezi námi přátelství, ale nebyla to láska. A bez lásky nejsem kompletní. Chyběl mi pocit, že žiju naplno a dávám ze sebe pro sebe i druhého to nejlepší. Být nejlepší verzí sama sebe, to mne naplňuje.

Bylo mi tedy 38, vcelku pohledný s bytem a prací, prostě dobrá partie. Ale jak jsem hledal, nacházel jsem jen opilce a magory. Sex nebyl žádný, prostě jsem si zvykl na svou pravou ruku a než s magorem, tak raději nic. Až jsem našel svého současného muže. Je to parťák, kterého bych neměnil za nic na světě. Je to ta má druhá polovička.

Vědomě jsem si ujasnil, jakého muže nechci, a pak jsem dál jen hledal, až mi prostě jeden padl do oka. Žádný fešák, spíš jsem se s ním cítil dobře, jako bychom se znali už dávno. A láska? Často si lidé pletou lásku s jiskrou, vzrušením, dramatem. Láska přijde sama, pomalu, klidně a uhasí žízeň v nejhlubším místě duše.

Jenže sexu jsem se bál a nevěděl jsem proč. Rozbušilo se mi srdce a o vzrušení jsem si mohl nechat zdát. Měl jsem pocit, že partner mě asi opravdu miluje, a tak jsme naši potřebu vyřešili tím, že jsme občas měli nějakou návštěvu. Tedy on si užíval a já jsem se cítil do počtu a začal jsem se takových povyražení stranit.

Mé podivné fantazie? Jsem gay fetišista. A tak jsem si myslel, že to vyřeším, když najdu někoho takového, ale ouha, tím to není. Zdá se, že čím přitažlivější objekt nebo situace je, o to větší nutkání mám vzít nohy na ramena. Byla to zkrátka záhada.

Do hlubin intimity

Porozumění přišlo náhle: uvědomil jsem si, že jsem jako malý nevěřil matce ani otci a neměl se před nimi kde skrýt. Byl jsem bezbranný vůči těm, co mě mohli milovat, a oni místo toho byli „pokažení“. A tak jsem podvědomě nechtěl být zase zraňován. Jako když na dětské besídce recitujete a všichni se vám smějí – vysvětlete hlavě, že je to už dávno pryč.

Co je to s někým spát? Být milován a milovat. Je to má nejintimnější stránka a na té nechci být zraněn. Spát s někým znamená otevřít se možnosti být milován, nebo taky být zraněn. Je to klišé. Uzdravila mne láska. Moje prožívání se změnilo, když jsem si uvědomil, proč a kde jsem přišel ke zranění.

Stejně důležité bylo vědomí, že můj muž mne bere takového, jaký jsem, i když spolu třeba nespíme. Začal jsem s tím pracovat jako s jinou fobií, tedy postupně se obávané situaci vystavovat, a myslím, že jsem na dobré cestě. S mým mužem jsem už nedávno spal a bylo to krásné.

Jaký tedy sex? Nejsem výjimka, i já jsem podlehl pornofilmu ve smyslu napodobit to, co vidím. Lidé ve filmu to přece tak silně prožívají. Ale to nejsem já. Zorientoval jsem se podle snů, co v nich prožívám bez cenzury a také podle volné představy při pohledu na někoho pěkného. Stačí poslouchat sebe.

Vyčíst sám v sobě, co se mi líbí, a zbavit se nánosu z porna ale trvalo dlouho. A pak to chtělo trochu odvahy. Objevil jsem, jaké to je vědomě prožívat rozkoš – a na rozdíl od porna to nekončí zavřením notebooku, ale objetím a vzájemným setrváním. Takové fyzické utvrzení se, že jsme spolu spokojení.

A mé podivné sexuální fantazie? Ať už člověk dělá v posteli cokoli, důležité je, zda ho to SKUTEČNĚ uspokojuje, a pokud najde takto spřízněnou duši, byl by to asi další zázrak. A já už jeden mám.

Martin, čtenář Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.