V pravý čas

Synchronicita je termín tvořený z řeckých slov syn čili „spojený s“ – znamená tedy souvislost, spojitost – a chronos neboli „čas.“ Synchronicita představuje vhodně načasované jednotící propojení, kdy nám korespondence mezi událostmi začne být zřejmá. Jde především o události, které postrádají kauzalitu – vymykají se tradičnímu vnímání příčiny a následku.

S tímto pojmem jsem se poprvé setkala při četbě knih C. G. Junga. Moc jsem tohoto autora neměla ráda. Jeho pojetí psychologie jsem považovala za příliš mytologické, vzdálené praktickému životu, neužitečné. Teorie archetypů a kolektivního nevědomí mi zaváněla spíše esoterikou než seriózní vědou.

Pak se však stalo pár událostí, které jsem nedokázala vysvětlit pomocí racionálních, tedy z mého pohledu jediných správných teorií. Začala jsem Jungovi dávat víc prostoru – a nakonec se zamilovala. Jen málokdo dokázal tak skvěle sjednotit protiklady, spojit svět exaktní vědy se světem duchovním, racionalitu s emocionalitou, mýty a sny s realitou.

Osudová setkání

Partnera, který nechal v mém životě výraznou stopu, jsem potkala jednoho jarního dne na náměstí při cestě do školy. Zvláštní je, že zrovna přes náměstí jsem do školy chodila zřídka. U parkovacího automatu stál muž. Prohledával peněženku. Nikdo jiný okolo nebyl, jen on a já. Když mě spatřil, požádal o drobné na parkování. Měl jen kartu a bankovky a kolem nebylo nic, kde by mohl peníze rozměnit. Půjčila jsem mu, načež mě na oplátku pozval na kávu. Byl z toho dvouletý vztah.

Můžeme říct, že to byla náhoda, ale stejně tak v tom můžeme vnímat synchronicitu: Zrovna ten den jsem dostala chuť jít přes náměstí, kde měl zrovna ten den můj budoucí partner jednání. Procházela jsem kolem, právě když parkoval. Přesně ve chvíli, kdy hledal mince, jsem míjela automat. Právě tehdy tam nikdo jiný nebyl. Stačilo málo – šla bych o chvilku později, měl by peníze, oslovil by někoho jiného, šla bych jinou trasou… a nepotkali bychom se.

Kromě setkání s lidmi se synchronicita projevuje i jinak. Může to být prostřednictvím knihy, která nám změní život, zásluhou omylu, v jehož důsledku získáme výhodu, v důsledku ztráty, jež uvolní prostor pro nové možnosti. Může jít o plán, co ztroskotal, ale přinesl netušené dobrodiní, neštěstí, jež nás zruinovalo, potěšující nenadálé dědictví, odmítnutí jedním člověkem, po němž následovalo nepředpokládané uznání člověkem jiným, důsledek něčeho, co nám zkřížilo cestu, a podobně.

Synchronicita rovněž může působit skrze sen, intuici či předtuchu. Někdy nám v nich, případně ve volných asociacích vyvstanou zajímavé obrazy či řešení zdánlivě zapeklitých situací. Nebo se nám zjevuje stále dokola symbol, který reprezentuje něco, co potřebujeme v životě vyřešit. Synchronicita může otevřít vnímání světa přesahující racionální vědecké úvahy.

Jedna z Jungových pacientek byla jeho učení značně nepřístupná. Jednoho dne mu vyprávěla sen, v němž jí někdo podal zlatého brouka skarabea. Zatímco Jung naslouchal, přivábil jeho pozornost hmyz, který narážel na okenní tabulky zvenčí. Jung otevřel okno a brouka, který vlétl dovnitř, polapil. Šlo o příslušníka čeledi Scarabaeidae, blízkého bratránka skarabea z pacientčina snu. Jung i mladá žena v události rozeznali synchronicitu a pacientka se stala duchovnímu rozměru lidského života mnohem přístupnější.

Není to jen náhoda?

Nabízí se otázka, jestli není synchronicita jen jiné označení pro shodu náhod. Není setkání s partnerem jen fakt, že jsme oba byli ve správný čas na správném místě? A co Jungův brouk? Vždyť je možné, že okolo domu létal den co den. A kdyby pacientka neměla specifický sen, nebylo by na té příhodě pranic zvláštního. A tak bychom mohli v argumentech pokračovat…

Náhoda představuje nepředvídatelný prvek. Synchronicity využívají náhodné výskyty a vztahují je k našemu poslání prostřednictvím smysluplnosti, která z nich vzniká. Náhoda či štěstí představují koincidenci, tj. synchronizaci. Synchronicita je koincidence smysluplná, která ovlivňuje život, prosazuje poslání, duchovně stimuluje. To, co náhodu promění v synchronicitu, je naše vnitřní povědomí o naplňování našeho životního plánu. Náhoda se přihodí, synchronicita se stane v nás.

25. – 29. září 2019

Můj osobní prostor (seminář)

Psychologie.cz

Synchronicita spočívá v tom, že skutečnost přijímáme a vidíme její smysl. Pokud si díky tomu něco uvědomíme a má to vliv na náš život, jsme v souladu se sebou samými i s řádem věcí. Kolektivní duše (dle Junga) se projevuje právě skrze synchronicitu – v ní se střetává život každého jednotlivce s lidstvem.

Platí, že každý člověk a událost našeho života tvoří součást metafory osobní pouti. Synchronicita spočívá v tom, že nalézáme právě takové lidi a zkušenosti, které v životě v tu kterou chvíli potřebujeme. Někdy se nám to nemusí líbit a hodnota se vyjeví teprve časem.

Jako příklad vlivu synchronicity mohu uvést souhry okolností, které v mém životě probíhaly od dětství. Na rozdíl od většiny dívek jsem milovala dobrodružné hry, rozvíjela strategické myšlení, důvtip a samostatnost. Více než s panenkami jsem si hrála s auty a vojáčky, raději než na maminku a tatínka na policajty a zloděje. Dostala jsem výchovu od přísného otce, který byl zaměřen na výkon a disciplínu. Postupně se v mém okolí začali objevovat lidé určitého typu. Byli racionální, pohybovali se na zodpovědných postech, pracovali pro společnost.

Bylo jich stále víc. Vstupovali mi do života jako kamarádi nebo partneři, učitelé, jako vzdálení známí nebo zcela cizí lidé. Pokračuje to dodnes a každý takový člověk nebo událost mě posouvá dál v tematické kontinuitě. Může se to zdát fatalistické, ale kdykoli jsem se pokusila z této kontinuity vymanit, vnitřně jsem cítila, že to není dobře. Byla jsem v nepohodě nebo přímo fyzicky onemocněla.

Někdy se přihodila událost, která mě vrátila na původní cestu, či se opět „zničehonic“ objevil člověk, který mi přerušenou kontinuitu připomenul. Naučila jsem se s tím žít a vnímat to jako něco, co má vytvořit konečný obrázek o mém životním poslání.

Pozor, něco se děje

Synchronicita se projevuje v životě každého, jen je třeba se jí otevřít. A jaké jsou tedy její projevy?

• souhry okolností, spojitosti, podobnosti, vazby mezi minulými událostmi a následným vývojem
  
• opakující se lidé, situace a události, které na sebe příčinně nenavazují
  
• spouštěče série událostí či rozhodujících obratů
  
• neočekávané, nezvyklé a nepravděpodobné jevy
  
• k čemu dojde okamžitě, živelně a v pravý čas
  
• co jsme nemohli ovlivnit, co jsme si nepřáli, ale přesto se to stalo
  
• šťastná náhoda, volba nebo souhra okolností, která nám ukázala cestu k životnímu poslání
  

Můj kamarád František, jeden z nejinteligentnějších lidí, které znám, říká pokaždé, když chci netrpělivě urychlit běh dění: „Všechno má svůj čas…“ Pokud se otevřeme tajemství synchronicity, je pro nás pochopení těchto záležitostí snazší. Jak napsal C. G. Jung: „Neustále naivně vycházíme z domněnky, že jsme jedinými pány ve svém vlastním domě. Naše chápání si proto musí zvyknout na myšlenku, že i ve svém nejintimnějším duševním životě žijeme v jakémsi domě, který má přinejmenším dveře a okna do světa, jehož předměty a obsahy na nás sice působí, ale nepatří nám.“

S tím souvisí i duchovně založené přesvědčení, že se v pozadí synchronicit skrývá mnohem víc, než můžeme pozorovat. Za náhodnými jevy se skrývá řád. Toto přesvědčení nezahrnuje nutně teismus. Člověk může odložit tradiční pojem osobního Boha, a přesto může věřit v implicitní řád vesmíru, který se jedinečným způsobem rozvíjí v každém z nás.

V úvahách o synchronicitách se však může skrývat nebezpečí, že si promítneme význam tam, kde není. Souhry náhod můžeme vnímat paranoidně a představovat si, že se proti nám ostatní spikli nebo že nás naopak uctívají. Proto je moudré sdílet svoje výklady s lidmi, jimž důvěřujeme, že nám poskytnou objektivní potvrzení našeho odhadu nebo že náš omyl uvedou na pravou míru.

Více k tématu:
David Richo: Synchronicita, skrytá moc zvláštní série náhod
Carl Gustav Jung: Synchronicity, an Accausal Connecting Principle
Carl Gustav Jung: Červená kniha