Stála jsem v kuchyni, připravovala jídlo a televizní dokument o sedmnáctém listopadu a režimu, který mu předcházel, jsem poslouchala jen na půl ucha. Postupně jsem ale začala práci odkládat a s utěrkou v ruce se pomalu přesouvat do obýváku, abych lépe slyšela. Přišlo mi, že to, co slyším, odněkud znám, že je mi to nějaké povědomé. A najednou mi to celé došlo. V základních charakteristikách totalitního režimu jsem rozpoznala něco, v čem jsem žila posledních několik let.

Bylo to jako poslední střípek do mozaiky, jako když klíč zapadne do zámku nebo když dáte poslední díl do skládačky puzzle a najednou vše vidíte jako jeden obraz. Přirovnání k totalitnímu režimu možná bude nakonec znít nadneseně a někomu bude připadat jako příliš velká nadsázka. Mně ovšem pomohlo pochopit, proč jsem se nechala ovlivnit a zatáhnout do světa „úspěšných a bohatých“.

Bylo mi krátce dvacet let, když jsem poprvé dostala nabídku na takzvaně zajímavou brigádu. Za sebou jsem měla gymnázium, byla jsem na vysoké škole a o svém profesním životě jsem neměla úplně jasnou představu.

Příliš jsem si nevěřila. Na to, co bych doopravdy v životě dělat chtěla, jsem si netroufala ani pomyslet. Nebyl k tomu žádný objektivní důvod. Byla jsem milá, hezká a celkem chytrá a schopná holka. Jenže jakýsi vnitřní hlas říkal něco jiného.

Prodejci se učí, jak vás oblafnout. Vy se můžete naučit, jak jim odolat: Zákazník vrací úder

Lákavá nabídka

A tak jsem byla ráda, když jiný hlas začal říkat, že bych mohla být na té brigádě dobrá. Ba co víc: mohla bych být prospěšná ostatním. A ještě si při tom vydělat. Studium ani jiné plány, které jsem vlastně stejně neměla, mi to neohrozí. Mělo se jednat totiž o flexibilní a nezávislou činnost.

Pár měsíců jsem řešila, jestli je to přece jenom pro mě. Měla jsem pochybnosti, otázky, ale vždy jsem na ně slyšela takovou odpověď, která mě vtahovala dál a hlouběji. Možná už tušíte, že jsem propadla do sítě zvané multi‑level marketing v podání firmy zabývající se „finančním poradenstvím“. S podobně strukturovanými firmami se potkáte i v oblastech jako je kosmetika nebo třeba výživové doplňky.

Ano, je tady prostor (a docela velký) ptát se: Proboha, proč? V mém případě zřejmě naivita, důvěřivost, málo životních zkušeností, a pak také ego. Ach, to ego. Moc chvály jsem v životě nepoznala. Doma byl dobrý výkon považován za standard. Mohla jsem jít cestou pomalé práce na sobě, sbírání zkušeností a posilování víry v úspěch tam, kde jsem původně chtěla a mohla být dobrá. Jenže já šla jinudy. Zalíbilo se mi, že mě někdo chválí, že si myslí, že mohu být dobrá. Lepší. Nejlepší. První. V měsíci. Za kvartál. Za celý rok.

Po pár měsících jsem si uvědomila, že víkendy často trávím pracovně. Ubývá kamarádů, kteří by neměli něco společného s firmou.

Myslela jsem si, že to je správný směr ke zdravému vztahu sama k sobě, ke smysluplnému a naplněnému životu. Přehlížela jsem signály a pochyby, které naznačovaly, že je to jinak. Až po dlouhé době jsem pochopila, jak moc jsem se spletla. Jak falešný ten systém pro mě byl.

Pokusím se nastínit, do jaké pavučiny jsem se to vlastně chytila. Jakmile jsem měla nakročeno, roztočil se kolotoč výměn otázek a následných odpovědí. V různých obměnách, ale se stejným vyzněním:

• Co budu vlastně dělat? Pomáhat lidem. Klientům a třeba i kamarádům a blízkým.
• Proč se potkávám s negativní reakcí? Lidé naši práci nechápou, nedokážou ocenit, jak jsme jiní, jedineční. Najdi si jiné klienty nebo jdi na školení, jak zvládat námitky.
• Končím. Nejde to dělat jen brigádně. Jsou potřeba hlubší znalosti a dovednosti a já se chci věnovat své škole a oboru. To nevadí, že nejsi odborník. Vždy se ve firmě najde někdo, kdo ti poradí. Navíc klienti toho vědí ještě méně než ty, takže je to pro ně pořád lepší, než kdyby tě nepotkali vůbec.
• Stačí mi jako životní cíl fungující zdravá rodina, malý domek a naplňující práce. Ok, ale cíle musí být vysmartované a co nejvyšší. Zdraví si za málo peněz nekoupíš, ale za hodně už ano.
• Asi nemám na to první místo na výsledkové listině. Dokážeš všechno, co si přeješ!
• Máme zkouškové období, rodinnou oslavu, pohřeb v rodině, promoci… Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody.

Sama o sobě by zřejmě podobná diskuse nepřiměla ke spolupráci ani poddajnější ovečku, než jsem byla já. Do koktejlu opojení se přimíchaly ještě další ingredience. Jednou z nich byla osobnost vedoucího.

Šarmantní, chytrý, zjevně úspěšný člověk, který mi v tu chvíli věnoval plnou pozornost. Výše zmíněné odpovědi jsem takovému člověku odkývala pomalu se zatajeným dechem a ignorovala poplašný hlásek někde uvnitř, který říkal, že tohle přece není moje volba, že takhle pracovat nechci.

Jedna velká rodina

Kdyby přece jen pochybnosti občas převládly, spolehlivě je odstranila frekvence různorodých akcí pořádaných firmou. Po pár měsících jsem si uvědomila, že víkendy často trávím pracovně. Ubývá kamarádů, kteří by neměli něco společného s firmou, a na rodinu také nezbývá moc času. Ale co, vždyť rodinu a přátele mám teď stejně ve firmě. Navíc nikdo jiný stejně naši filozofii nedokáže pochopit, říkávala jsem si tak, jak jsem to slyšela od vedoucích.

Dalším kořením přimíchaným do koktejlu, který mě udržoval ve firmě, byla náplň zmiňovaných akcí. Trénovali jsme dvě základní dovednosti. Prodej a rekrutaci nových tváří. Poslouchala jsem inspirativní příběhy úspěšných, bohatých lidí.

Věřila jsem, že kdo odešel dělat jinou činnost, nepochopil systém, a kdo odešel dělat stejnou práci k jiné firmě, zradil.

Zažívala jsem společné zážitky, které většinou končily u baru a diskotékou s vlastním DJ. Čili prodej, rekruting, motivace a teambuilding. Základní témata. Nenapadlo mě ptát se, kde se naučím něco, co by mi pomohlo lépe dělat svou práci po odborné stránce a radit klientům.

Po několika letech, kdy jsem měla v práci za sebou úspěšná i neúspěšná období, jsem začala dávat pochybujícímu hlasu větší prostor. Ani nevím, čím konkrétně to začalo.

Možná tím, že můj šarmantní vedoucí na mě měl méně času, protože se věnoval perspektivnějším sprinterům, a já byla spíš běžec delších tratí. Možná tím, že jsem vynechala pár společných akcí a nadechla se vzduchu mimo firmu. Možná jsem přestala klást otázky, protože jsem věděla, že na ně dostanu stejné, pro mě neuspokojivé odpovědi.

Začala jsem chápat, že to, že se mi nedaří naplnit firemní scénář úspěšného člověka, možná není tím, že jsem neschopná a hledám důvody, ne způsoby. Možná je chyba někde jinde…

Rychle pryč

Stojím v obývacím pokoji, utěrku stále ještě svírám v ruce a nevěřím vlastním uším. Spadla mi čelist a chvíli trvalo, než jsem byla schopna vrátit ji zpátky. Tři základní charakteristické rysy totalitního režimu, a já je odněkud znám. I když v malém, zažila jsem je také.

1. Cenzura. Tak proto jsem nemohla veřejně sdílet své pocity, když jsem měla nějaké připomínky nebo jiný názor na dění ve firmě. Vše mělo být skvělé a nad hlavou se nesla mantra ve stylu neřeš, nepřepínej a hlavně po ničem nepátrej.
2. Uzavřené hranice. Tak proto jsem nahlašovala, kdykoli mě někdo oslovil s jinou nabídkou. Poslušně jsem si vyposlechla, proč jsme my nejlepší a že za hranicemi firmy to ani nemá cenu zkoušet. Tam vlk a nebezpečno.
3. Jediný správný svět. Odcházíš? Jsi kolaborant a zrádce nebo neschopný pitomec. Přiznávám, věřila jsem tomu. Věřila jsem, že kdo odešel dělat jinou činnost, nepochopil systém, a kdo odešel dělat stejnou práci k jiné firmě, zradil a je potřeba s ním nemluvit a dívat se na něj skrz prsty. Odstup, satane!

Když jsem si tohle všechno uvědomila, bylo to jako probuzení.  Uvědomila jsem si, že jsem se naivně a hloupě nechala zatáhnout do manipulativních sítí. Odchod pak probíhal formou mně známého scénáře. Označená za tu, co nepochopila, jsem se vrátila na tu původní cestu práce na sobě. Začala jsem zpátky sbírat po kouscích víru v sebe a v to, že mohu pracovat tam, kde mi to přijde smysluplné. Obohacená o cennou a hořkou zkušenost.

Na co jsem se to vlastně nachytala?

Do sítí podobných společností nespadnou jen ti, kterým jde v první řadě o peníze, moc a slávu a dovedou pro své účely dané prostředky využít. Objeví se tam i tací, a já k nim snad patřila, kteří slyší na prospěch ostatním, zajímavou a kreativní práci a skvělý kolektiv.

To, že to tak ve výsledku není, nebylo úplně snadné odhalit. Dnes mi to přijde snadnější, zřejmě tou zkušeností a také tím, že v dnešní době už nejde o neznámý fenomén.

Proč jsem nedala prostor pochybnostem dříve? Myslím, že velkou roli sehrála sounáležitost. Někam jsem patřila. Rychle jsem si v práci vytvořila známé a kamarády a trávila s nimi hodně času. Pocit, že jsem součástí něčeho významného, byl hojně podporovaný sděleními, jak jsme jiní, jedineční. Atmosféru výjimečnosti podporovali také různí motivační řečníci, videa a knihy.

Některé myšlenky jsem nadšeně přijímala. A měla jsem je úzce spojené s firemní kulturou, jakoby to bylo jakési interní náboženství, víra v úspěch, která jinde není možná. Myslím, že velkou roli sehrály obavy opustit něco, co znám, čeho jsem součástí, a co mi dává pocit výjimečnosti, vystoupení z průměrnosti.

Naučte se tři nové chvaty pro každodenní souboj s obchodníky: Marketingové podpásovky

Nepříjemné pocity přebíjel strach. Strach, že po odchodu bych byla sama, v neznámém prostředí, neschopný odpadlík, bez víry v úspěch a od staronových kamarádů bych slyšela akorát: Já ti to říkal.

Slyšela, mnohokrát. A jsem ráda. Chvíli to trvalo, ale dnes nejsem sama, mám skvělé přátele a jsem schopný člověk, který si už zase věří. Věřím, že můžu být úspěšná v tom, co mi jde a co mě baví nebo kde spatřuji alespoň minimální smysl.

Chtěla bych říct těm, co mají podobnou zkušenost, že v tom nejsou sami. Snad jim můj příběh bude užitečný.

Kristýna, čtenářka Psychologie.cz