V neděli jsme s přítelkyní vyrazili na Vyšehrad. Byla to poslední příležitost navštívit Slavín, po velmi dlouhé době otevřenou hrobku významných Čechů. Foukal silný, studený vítr a roztrhané mraky se hnaly oblohou. Na purkrabství nám řekli, že mají poslední volný lístek. A mladá dívka, která tam pracovala, dodala takřka jedním dechem: zemřel Havel.

Zbyl poslední lístek na Slavín a zemřel Václav Havel. Ani mi v ten moment nedošlo, jak je to symbolické. Byli jsme prostě zasaženi. Na Slavín jsme se nedostali a nedělní oběd v restauraci nám zhořkl nejen svou nevalnou kvalitou vzhledem k ceně. Bylo tu něco mnohem silnějšího, co plnilo naši mysl a rozechvívalo srdce.

Doma na internetu toho už bylo plno. Opravdu dojemné odkazy a vzkazy se objevovaly na facebooku a bezpochyby i na jiných sítích. Sám jsem cítil potřebu se vyjádřit a cítím ji i nyní. Nedokážu si představit, že by jakákoli jiná veřejně působící osoba, politik, mne k takové reakci a pocitům vedla. Snad s výjimkou dalajlámy. Ne náhodou to byl zrovna on, kdo Havla ještě pár dnů před jeho odchodem podpíral. Jak je to možné?

To lidské, bezpochyby jedinečné, je propojeno s řekněme veřejným, společným Havlem, se symbolem.

Mám pocit, že teprve nyní, když odešel, si mnozí z nás uvědomí, co Havel znamenal, co ztělesňoval, jaký to byl pro nás nesmírně silný symbol. Pocit ztráty a obava, že nyní zůstali jen politikové a politikaření, ekonomické zájmy bez morálky. Můžu vyjádřit myšlenky, snad slovy i popsat pocity, můžu psát o tlaku na hrudi a slzách, co se mi derou do očí. Osobně jsem Havla neznal, navíc mě během svého života několikrát silně zklamal a naštval svými postoji a činy. Ale stejně jsem nyní hluboce pohnut a nepochybuji, že nejsem sám, kdo sdílí podobné pocity.

Nevím, jaký byl Havel člověk, jaký byl v soukromí, i když nějaký obrázek je možné si udělat z vyprávění přátel, blízkých lidí. Vychází z nich velice sympaticky jako člověk, který žil to, co hlásal, zároveň obyčejný, lidský, a jak se vyjádřila přítelkyně při sledování nějakých nepolitických záběrů, roztomilý. Ovšem to lidské, bezpochyby jedinečné, je propojeno s řekněme veřejným, společným Havlem, se symbolem, mocným hlasem kvalit, které pozdvihují každodenní pachtění na určitý, použiju názvu silného českého filmu, vyšší mravní princip.

Hlas něčeho, co přesahuje

Jde právě o to, že nezemřel jen obyčejný člověk, ale také náš společný symbol svobody, boje za ni, schopnosti se za ni obětovat, obětovat se za principy, jenž nás přesahují. Že nestačí plné obchody, spousty programů v televizi, volný trh. A hlavně že to nejsou ty podstatné hodnoty. Vlastně jen pár dnů před jeho smrtí na Foru 2000 zaznělo poselství o nutnosti nenechat převládnout v době ekonomické krize úzce finanční zájmy nad morálními hodnotami. Mám smutný pocit, že právě to se skutečně děje. Ekonomické krize jsou neustále plná média, ale jen málokdo se zabývá hlubšími příčinami a také možným směrem cesty, která není vázána pouze na ekonomické ukazatele.

Darujte předplatné

Koupit

Nechci a nemám potřebu moralizovat či házet moudra. Jen prostě cítím hluboké pohnutí a ztrátu. Odešel hlas našeho národa. Tuším výtvarník David Černý prohlásil něco ve smyslu, že kdekoli ve světě nevěděli, odkud je, co je to Česko za země, zmínil Havla. A bylo to prý aspoň něco, zač se nemusel stydět. Možná silné tvrzení, ale čím jiným jsme nyní známí ve světě? Že je tu oficiálně nejvíc ateistů a vypije se tu nejvíc piva? Ať byl Havel jako člověk jakýkoli, bezpochyby rozhodně jako každý jiný nikoli dokonalý, ztělesňoval autoritu etiky, něco, skrze co žijeme, co je tím opravdu důležitým v životě.

Havel pojil naši malou zem se světem, světem, který má hloubku a srdce.

Současný prezident posměšně hovořil o pravdoláskařích, ale jak poznamenal písničkář Jiří Dědeček, není to snad pravda a láska, kvůli čemu stojí zato žít? Opravdu vše vyřeší volná ruka trhu? Jak v současnosti bolestně vidíme, tak právě ne. Trhy, banky, nenasytnost, zpupná snaha o neustálý ekonomický růst, profit, výdělek bez jakýchkoli etických hodnot vedou naši společnost do krize. Bezpochyby je to problém i ekonomický, ale zdaleka ne pouze ekonomický. Lou Reed, zpěvák legendárních Velvet Underground, prohlásil: „Pokusím se vybavit si každé slovo a myšlenku tohoto ohromného muže, kterého svět, jenž zešílel, potřeboval víc než kdykoli dřív.“

Havel pojil naši malou zem se světem, světem, který má hloubku a srdce. Snad takřka v žádné jiné zemi nebyl tolikrát dalajláma, totalitnímu čínskému státnímu kapitalismu navzdory. Za ním zašli během svého turné Rolling Stones, významní umělci a bojovníci za lidská práva pokládali za čest se s ním setkat. Obáváme se, co bude nyní. Nepřevládne čecháčkovská žabomyší tematika a laciný nacionalismus a národovectví?

Hrdina v každém z nás

Co se tu nyní děje je možné psychologicky popsat jako smrt nositele symbolu, archetypu. Nezávisle na tom, co člověk – politik – veřejně činná osoba Havel udělal, tak Havel jako symbol byl pro mnoho z nás nesmírně výrazný. A právě nyní, s jeho odchodem, to cítíme velmi silně. Oplakáváme nejen výraznou lidskou bytost, našeho srdce se mocně dotkla síla archetypu, jež s jeho skonem mohutně a snad ne naposledy rozjitřila, rozhýbala naši kolektivní duši.

Archetyp bojovníka za svobodu, za důstojné lidské bytí, za které má smysl bojovat proti útlaku a za všech okolností stát v pravdě. Za to, že existují a jsou podstatné hodnoty, byť možná očím neviditelné a rukama nehmatatelné, jako je etika, spiritualita, lidská práva, hledání pravdy, ať jakkoli bolestné. Toto je poklad srdce našeho národa, který jde od Jana Husa či ještě hlouběji do historie přes Chelčického, Komenského k Masarykovi. Sice tisíckrát zašlapaný symbol, ale stále znovu oživovaný: že i malý se může postavit Goliášovi a zvítězit.

Cítím (a také jsem četl) tyto pocity vyjádřené slovy, že jsme nyní sami. Odešel tělem křehký, duchem silný hlas naší naděje ve smysluplný, etický svět. Síla archetypu je nyní ve vzduchu. Můžeme čekat, zda se objeví nový hrdina, zda vstanou noví bojovníci. Ale můžeme také stáhnout tyto projekce. Přijmout odpovědnost nejen sami za sebe, ale i za naši společnost. Pochopit, že těmi hrdiny teď máme být my sami. Snad to s pomocí boží zvládneme. Je to na nás.