Člověk se nestane vděčnějším tím, že mu někdo řekne: „Buď vděčný za to, co máš.“ Aspoň ne v rovině prožitku. Přesto je možné učit se vděčnost pěstovat a živit ji v sobě. Když půjdeme do větší hloubky, zjistíme, že pocit vděčnosti souvisí s přijetím, pokorou, budováním životního smyslu i tvorbou vlastního životního příběhu.

Možná taky patříte k lidem, kteří čas od času vyhledávají nějaké to nepohodlí. Vyrážíte na delší cesty jen s batohem, přestavujete chatu bez elektřiny a pitné vody nebo chodíte na přechody hor.

V tom případě nejspíš znáte ten pocit vděčnosti, když se vrátíte zpátky do civilizace. Radost z teplé vody, vlastní postele, vyhřáté ložnice nebo z toho, že si můžete ráno uvařit kafe.

Všechny ty věci jsou v obvyklém provozu nesmírně samozřejmé. V každodenním fungování je běžné, že člověk při každém rozsvícení žárovky nebo zapnutí počítače necítí vděčnost za vynález elektřiny. Až když nás z toho běžného provozu něco vytrhne a na chvíli o naše samozřejmosti přijdeme, zase si jich všimneme.

A teď z úplně opačného konce. Dá se podobnost najít třeba ve vztazích?

Mám skvělou rodinu, ale většinu doby na to nemyslím. A to je do značné míry v pořádku – potřebuji se soustředit na všechny ty věci, se kterými se během dní setkávám a na které musím reagovat. Vím, že je dar mít tak úžasnou sestru, jako mám právě já. Ale i ona je svým způsobem samozřejmost. Ten pocit se hodně otřásl, když mi volala, že bourali v autě a skončili na střeše. Naštěstí se nikomu nic nestalo.

I kdybyste věřili, že vy i vaši blízcí budete žít do devadesáti, je dobré si občas připomenout, že náš společný čas je omezený. Nedávno jsem narazila na článek, ve kterém to autor Tim Urban zkoušel spočítat. Pokud je vám kolem třiceti a k rodičům jezdíte pětkrát ročně na dva dny, zbývá vám dohromady asi 300 společných dní. Někdy i tak prostý výpočet může člověku připomenout, že je dobré si společného času vážit. Ať to znamená cokoliv, a s plným vědomím toho, že všechny rodinné vztahy nejsou idylické.

Vděčnost je uvědomění, že ke mně přišel dárek

Vděčnost neznamená ze slušnosti poděkovat za službu. Ani být vděčný za talíř špenátu, protože co by za to daly děti v Africe. A ani moc nepomáhá snažit se k ní dotlačit nějakou mechanickou technikou. Nebo nedejbože úvahami na téma mám přece střechu nad hlavou, rodinu, peníze, mám přece tolik za co být vděčný, tak co mi pořád chybí.

Uvědomění si toho, že do mého života přišlo něco pěkného, ať už to pochází od druhého člověka nebo to prostě přinesl život, má v sobě kousek vědomého postoje (a ten se dá pěstovat a krmit) i kousek pocitů a prožitků, které přichází samospádem a stačí je pustit k sobě.

V mnoha výzkumech se opakovaně ukazuje, že toto vědomí ve skutečnosti zlepšuje nejen psychické, ale i fyzické zdraví člověka. Lidé, kteří cítí vděčnost a dělají maličké činy na vděčnosti založené, mají nižší hladinu stresu, lépe spí, jsou méně nemocní, tvoří pevnější přátelství a cítí se být víc propojení se světem kolem nich.

Poté, co sami zažijete pocit vděčnosti, nejen že s větší pravděpodobností pomůžete někomu druhému, ale taky lépe snesete, když si na vás zrovna někdo rozhodne vylít zlost. Vděčnost je tak svým způsobem přenositelná – někdo udělá něco pěkného pro vás, vy pak pro někoho jiného.

Pocit vděčnosti může být ale i průvodcem přijetí

Stalo se vám někdy, že jste prošli něčím těžkým, ale zpětně byste to neměnili? Protože to přineslo jiné věci, za které jste v životě vděční? V psychologickém světě probíhají různé debaty na téma posttraumatického růstu. Tedy toho, když projdete něčím těžkým, ale svým způsobem vás to zocelí nebo si díky tomu uvědomíte, co je pro vás důležité.

A podstatné je, že zde nemluvíme o něčem automatickém. Není jisté, že díky útrapám dospějete a vyrostete. Útrapy dovedou člověka stejně tak dobře zabrzdit, traumatizovat, zlomit.

Svou roli hraje odolnost každého z nás: vnitřní síla i křehkost a zranitelnost. Nebo i to, kolik máme kolem sebe v období útrap podpory a bezpečných útočišť.

Ale pak jsou to taky volby, které děláme. To, nakolik v útrapách dovedeme najít význam. Protože člověk jen těžce zvládá zbytečné trápení, ale dovede projít i peklem, když věří, že to celé má nějaký smysl. I kdyby to mělo mít smysl jen v kontextu mého vlastního životního příběhu.

• Jakým člověkem bych byl bez této bolestné zkušenosti?
  
• Může mi přinést něco, za co budu jednou vděčný?
  

To asi nejtěžší na hledání smyslu v životních těžkostech je, že ho většinou není možné vidět v jejich průběhu. V tu chvíli můžeme jen dělat rozhodnutí podle svého nejlepšího vědomí. Až když máme za sebou to nejhorší, až když překonáme bažinu, je možné se podívat kolem sebe a zjistit, kam jsme se díky cestě přes bažinu dostali.

Spisovatel Andrew Solomon v tomto kontextu vyprávěl příběh o dívce, která byla v mladém věku znásilněná a otěhotněla. Přišla kvůli tomu o kariérní ambice i o vztahy s mnohými blízkými. Když s ní dělal rozhovor v jejích 50 letech, ptal se, zda často myslí na člověka, který ji znásilnil. Řekla: „Dřív jsem na něj myslela se zlostí. Dnes už jen s lítostí. Protože má krásnou dceru a krásné dvě vnučky. A já to vím a on ne. Takže to vypadá, že já jsem ta, která měla štěstí.“

Viktor Frankl věří, že člověk může být vděčný za věci, které už „zachránil do minulosti“. To, co jsme dobrého zažili, už nám totiž nemůže nikdo vzít, už se to nemůže odestát. A můžeme se ostatně i rozhodnout, co dalšího chceme do minulosti zachránit.

Ale příběh znásilněné paní ukazuje ještě jiný princip: Nikdy nevíme, jestli naše současné těžkosti nepřinesou něco, za co budeme v budoucnu děkovat. A do nějaké míry je to i na nás a na tom, pro jaký postoj se rozhodneme.