Foto: Thinkstock.com

Vlci a ovce v kauze Prekopová

Zalehávání dětí je sporné, to už vědí všichni. Co ještě nebylo řečeno?

Ester Danelová

Ester Danelová

3. 5. 2011

Že je metoda Jiřiny Prekopové sporná, o tom není pochyb. Dají se najít stovky argumentů proti – ale i pro.

Sedím na gauči a přítel si čte nedávný článek o terapii pevným objetím: „Učitelé žákům? To by udělali jedinkrát.“

Terapie pevným objetím (dále TPO) trhá laickou a odbornou veřejnost v Česku na dva tábory. Na ty, kteří nevěřícně hledí a mráz jim běhá po zádech, a ty, kteří říkají: musíte to zažít, jinak nepochopíte.

Je Prekopové přístup kontroverzní metodou, která by se měla zakázat? Nebo jde o vzácný a účinný způsob léčby? V bouřlivých výměnách už zazněly desítky odborných argumentů i osobních zkušeností. Vyjadřují se psychologové, právníci i rodiče dětí trpících autismem, s nimiž TPO často pracuje. Vlna diskusí však jednoznačnou odpověď nepřinesla, a tak nezbývá, než se v tom šťourat dál. Co ještě řečeno nebylo?

„Seriózní“ psychoterapie

Současný svět seriózních psychoterapií sestává z asi 250 terapeutických systémů či škol a jejich modifikací. Najdeme mezi nimi dobře známé staré metody, ale i novátorské přístupy šité na míru konkrétnímu typu poruch či klientele. Některé z přístupů mají propracovanější teorie a jiné obrovské množství technik.

Historie odporu

V únoru loňského roku napsal vedoucí katedry psychologie na brněnské Masarykově univerzitě docent Zbyněk Vybíral do Lidovek článek Bída pop-psychologie. Vybíral v něm ostře kritizoval mediální vystupování a psychologické praktiky několika kolegů z oboru. A kritika nezůstala bez odezvy. Úryvek o terapii pevným objetím podle Prekopové zabral pouhou dvaadvacetinu onoho textu. Přesto se k němu vyjádřili všichni psychologové, kteří se do následné březnové polemiky v LN zapojili. Bylo to totiž poprvé, co u nás na TPO někdo veřejně ukázal prstem. Jenže čert aby se v tom vyznal. Každý z odborníků říkal tehdy něco jiného – a říkají dodnes. Poslední událostí, která znovu oživila diskuse, bylo vystoupení docenta Vybírala z Českomoravské psychologické společnosti.

Každá je jiná, ale něco by měly mít společného. Respekt vůči člověku, sdílené etické standardy, transparentní a ověřenou teorii změny (co, proč a jak v této terapii funguje) a komplexní přístup k lidem a jejich obtížím.

Terapie pevným objetím má být nástrojem obnovy lásky v poznamenaných vztazích mezi rodiči a dětmi. Své rozzlobené dítě pevně uchopíte a řeknete mu vše, co cítíte. A ono ať se taky vykřičí. Pak prý spočinete v klidném objetí a ztracený cit se rozproudí.

Po přečtení několika odstavců na domovských stránkách TPO není těžké uhodnout, že za činitel změny je tady považováno právě objetí, které umožní obnovení poraněných citů. Jak má ale tato jedna intervence vyřešit široké spektrum problémů, jaké my lidi míváme? Proč se nikde nepíše o dalších možných způsobech práce? Věřím, že existují. Vždyť co by se jinak terapeuti pevným objetím ve výcviku léta učili? Jen se o nich zkrátka, kdo ví proč, nepíše.

A co ověření účinnosti TPO? Její měření na úrovni mezinárodně uznávaných standardů neproběhlo. Celá TPO je podložená jen zkušenostmi terapeutů, kteří ji praktikují. V případě terapeutických systémů, jež se právě rodí, to není žádnou výjimkou. Stejně tak tomu bývá u mírných modifikací systémů, jejichž účinnost byla doložena v zahraničí.

Jenže Prekopové přístup rozhodně mládím netrpí. Jeho kořeny sahají desítky let do minulosti a hlásí se například k americké holding therapy (nejčastější formě takzvané attachmentové terapie), což je import krajně nevhodný. Proč?

Vývoj pevných objetí

V sedmdesátých letech se na americké psychoscéně objevil jistý Robert Zaslow s myšlenkou, že potlačený hněv je potřeba léčit prolomením obranných mechanismů pacienta. (Jako když probouráte zeď baráku náklaďákem místo otevření dveří.)

A kdo jiný by to měl potřebovat víc – kdo jiný by se měl na té nejhlubší úrovni celou svou bytostí zlobit víc – než děti odmítnuté nebo ty autistické? Děti, které neumí „pořádně“ navázat vztah?

„Všechen jed musí z břicha a všechny slzy ze srdce, dokud láska znovu neproudí,“ píše se na stránkách TPO. Podle Zaslowovy teorie by se mělo dítěti, které cítí bolest, hněv a strach při očním kontaktu s rodičem ulevit. Je proto v pořádku hněv, strach i bolest navodit – aby došlo ke kýžené katarzi.

Zaslow nezůstal s názorem sám. Jeho myšlenek se chytil například otec Attachmentové terapie Foster Cline. I jemu imponovala možnost „probourat“ vnitřní zdi dítěte – za jakoukoliv cenu.

Osudovým omylem pak byla teorie Nikolase Tinbergena, že příčinou autismu je porucha citové vazby mezi rodičem a dítětem. Moc bořitelského pevného objetí by se tím neomezovala jen na navázání kontaktu. Léčila by autismus. A tady už jsme u Marthy Welch, autorky přístupu Holding therapy a učitelky Jiřiny Prekopové. Martha pracuje se stejnými premisami. Probourává se k „lásce“ autistických dětí – násilím.

Praxe všech attachmentových terapií, skrývajících se pod nejrůznějšími názvy, v sobě obsahuje prvek držení dítěte v pevném objetí proti jeho vůli. Proti své vůli byli drženi i Candace Newmaker, Logan Marr, Cassandra Killpack a další, kteří v průběhu léčby na její následky zemřely.

Tady už se nebavíme pouze o respektu nebo o etice. Jde o zdraví nebo o život. Americké oborové organizace se proto před několika lety chopily intenzivní aktivity. Vedle terapeutické praxe podrobily kritice i teoretické základy a diagnostické praktiky příbuzných terapeutických směrů a jejich provozování bylo v několika amerických státech zakázáno. Co s tou naší českou obdobou?

Západní společnost je „bezdotyková“. Oproti jižním národům jsme ve vzájemném fyzickém kontaktu překvapivě málo.

Síla dotyku

Že je Prekopové adaptace attachmentové terapie sporná, o tom není pochyb. Dají se totiž najít stovky argumentů proti – ale i pro. Před několika lety jsem se s bázní vydala na workshop dotykové terapie kalifornské terapeutky Neery Paine. Bála jsem se jak čert kříže podivného přístupu bez řádného teoretického zázemí.

Jenže z Neery se vyklubala mocná čarodějka s úplně obyčejnými názory. Její síla spočívala ve schopnosti vcítit se: znala lidské tělo a dokázala skrze ně poznat i některé vaše potřeby. A každé její vysvětlení dávalo svou jednoduchostí obrovský smysl. 

3. – 6. srpna 2017

Pohybový a relaxační kemp (seminář)

Jan Smetánka

Západní společnost je podle švédské dětské masérky Leny Jelveus „bezdotyková“. Oproti jižním národům jsme ve vzájemném fyzickém kontaktu překvapivě málo. Zatímco takoví obyvatelé Puerto Rica byli v rámci výzkumu viděni, jak se v kavárně jeden druhého za hodinu dotkli v průměru 180 krát, Britové to nestihli ani jednou.

To, jak jsme my „zápaďáci“ schopni své tělo vnímat, se v posledních dekádách mění. Ale znáte to, většina těch našich holistických pokusů je jen hybridní móda. Málem jsem tedy vyskočila z kůže, když Neera mluvila o lidské energii mimo těla. Řekla ale klidným hlasem: „V člověku všechno proudí… krev a v ní i teplo. To, že je to cítit i pět centimetrů nad kůží, není žádný div.“

A není taky žádný div, že dotyk je tak mocný. Jeden ze tří našich zárodečných listů se už v prvních týdnech těhotenství rozdělí na centrální a periferní nervovou soustavu, která nás bude řídit po zbytek života, a na kůži – orgán hmatu.

Už od třetího týdne těhotenství jsou jednotlivá centra navzájem propojena. A hmat je také prvním smyslem, který máme k dispozici. Vyvíjí se už v embryonální fázi, zatímco ostatní smysly jsou od něho odvozené.

V terapii tělesných i duševních nemocí byl dotyk po tisíciletí mocným a používaným nástrojem. Proč se tedy západní medicína a psychoterapie dnes staví k doteku s takovým ostychem? Kámen úrazu tkví v jeho zneužitelnosti.

Dotyk se dá s plným vědomím jeho síly a s respektem vůči druhé osobě nádherně použít. A Prekopová má pravdu, když tak dojatě v dokumentu vypráví o moci pevných denních i nočních objetí mezi partnery a o důležitosti dotyku mezi rodiči a dětmi. Jenže dotyk může být sexualizován. A stejně tak může být učiněn nástrojem násilí. Nic z toho do terapie nepatří.

Není zrovna šťastné promítnout na obrazovku černo-černou tmu a pustit do ní zvukovou stopu křičícího dítěte.

Střih a zpátky do Česka

Po bouři v Lidovkách celý spor kolem Prekopové (viz rámeček Historie odporu) na několik měsíců utichl. Kauza dřímala – ale jen do prosince. Ke konci roku totiž Česká televize odvysílala dokument Mámo, táto, obejmi mě. A na internetu se ihned rozpoutala přestřelka mezi rodiči autistických dětí, právníky, psychology i „nezúčastněnými“ laiky z obou táborů.

Není zrovna šťastné promítnout na obrazovku černo-černou tmu a pustit do ní zvukovou stopu křičícího dítěte. Dokument o terapii pevným objetím z dílny ČT si přímo žádá odsouzení ze strany právníků. Hrůza vás při promítání popadne ještě před titulky.

„Mami, mami, mami, pusti!“ „Ne, já tě nepustím.“ Díváme se na matku zalehávájící hubeného chlapečka a Prekopovou, která ji povzbuzuje k vyjadřování svých pocitů. V těch minutách se zhmotní všechny zasuté momenty nepochopení a chtěného i nechtěného ublížení všech, kdo o nás kdy měli pečovat. Dívám se a jsem dítětem: malá, bezbranná, sama. A navíc bez možnosti utéct.

Původním cílem TPO je všechny křivdy nechat jít: čelit jim ve fyzickém sevření se všemi emocemi, které se vyplaví. Kdo ale pozná tenkou hranici mezi léčivým procesem a násilím, které láme vůli slabšího?

Na stránkách TPO se píše, že ukončení procesu pevného objetí se pozná, „když mají oba dva jas, třpyt v očích a rádi v klidu spočinou ve společném objetí.“ Jenže mně se za život už stalo, že jsem četla v číchsi očích jas, který tam nebyl. Přání bývá v zoufalých situacích otcem myšlenky.

Co je pravým důvodem, proč se tak těžko vyjadřuje k terapiím jako je tato? Moc je neznáme. Proč bych si četla sedmnáct knížek o přístupu, se kterým nesouhlasím?

O mlčení odborné veřejnosti

Netrvalo dlouho a válka se z online diskusí přenesla na Facebook: skupina Říkáme NE metodám pevného objetí se stala zásobárnou stovek odkazů na články, videa a vyhlášení oborových organizací. A skupina Podpora pro Jirinu Prekopovou zase centrem pro osobní výpovědi spokojených příznivců. Kritikové se nadále čuří, zastánci se nadále mračí. Vřeme už půl roku, ale titánové mlčí. Žádal by se přece radikální zásah!

Jiří X. Doležal položil před měsícem v Reflexu závažnou otázku: proč se odborná veřejnost k takto rizikové metodě nevyjadřuje? Odpověď našel ve slově strach. Pan Šturma, zastánce TPO a předseda Českomoravské psychologické společnosti (mající až příliš jasné stanovisko), je prý mocný pán a pěkně s námi – jinak smýšlejícími – zatočí.

Nevím, jak je na tom generace mých učitelů, ale já už ve strachu vychována nebyla. Míra vlivu profesních organizací na můj život je přesně taková, jakou si sama zvolím: za člena půjdu tam, kde si to sama vyberu a kde mohu s pravidly a směrováním souhlasit. (I proto je tolik bordelu v našich zemích a dojem, že terapii může dělat kdokoliv a jakkoliv. Můžeme dnes vážně všechno a nenaplácá nám nikdo. Ale o tom jindy.) Navíc se nedomnívám, že terapeuti pevného objetí pozbyli lidskosti nebo kritického myšlení.

Co je pravým důvodem, proč se tak těžko vyjadřuje k terapiím jako je tato? Moc je neznáme. Proč bych si četla sedmnáct knížek o přístupu, se kterým nesouhlasím? Můžu svůj čas a energii investovat i lépe.

Využívejte celý web.

Předplatné

Odborníci na alternativní terapie tomu říkají obrácené důkazní břemeno. Většina terapeutických směrů projevuje snahu obhájit se ve velkém světě sama, diskutabilní metody však tuto ambici často nemají. Břemeno falzifikace jejich teorií a přehodnocení metod pak spočívá na jiných.

Jenže kdo zaplatí výzkum, jehož cílem je zkoumat účinnost postupu, o kterém předem tušíme, že neuspěje? A kdo má číst miliony knížek o pochybných praktikách, aby mohl zdlouhavě argumentovat, že část z nich je zvláštní a část opravdu nebezpečná? 

Alternativní terapie mohou podkopat vědecké základy psychologické profese. Mohou způsobit, že se potřebným klientům nedostane kvalitní a vhodné pomoci.

Říkám NE

Vědci zabývající se alternativními psychoterapeutickými směry mají k věci většinou velmi střízlivý a mírný postoj. Škodlivé účinky může mít i dobrá psychoterapie a najít kritéria hodnocení terapeutických škol je velmi komplikovaný úkol.

Všichni jsme omylní a omyly na vysoké úrovni mají ničivý dopad. Proto se Barry Beyerstein a Scott Lilienfeld, dvě největší osobnosti na tomto poli, shodnou zejména v jedné věci: že většina alternativních terapií neohrožuje klienty na zdraví přímo. Mohou však podrývat veřejné mínění a snižovat důvěru lidí v profesi psychoterapie, mohou způsobit, že se potřebným klientům nedostane kvalitní a vhodné pomoci a mohou také podkopat vědecké základy psychologické profese.

Pravda se hledá těžko, já svou ale našla. Mohu a budu věřit v sílu pevného objetí, ke kterému dám svému partnerovi svolení a ke kterému dají druzí lidé (jednou i mé děti) svolení mně. Nemohu a nebudu ale podporovat provádění metody, která dává prostor volnému průchodu agrese ze strany silnějšího jedince vůči slabšímu, a tím legitimizuje projevy násilí v rodině i jiných kontextech. Chápu moc dotyku. O to opatrněji se k němu stavím.

Koho TPO léčí? Děti, které padnou vyčerpáním, nebo rodiče, kteří mohli se svolením vyšší moci konečně vykřičet všechny své frustrace dětem přímo do očí?

Otevřít diskuzi 0