Tak dva roky zpátky jsem měla našlápnuto na cestu „nehodnotit“. Tahle snaha přišla s potřebou zpracovat úžas nad konáním některých, jemuž jsem leckdy nerozuměla, a nad úvahami, které jsem neuměla žádným způsobem uchopit. Docela silně se objevovala v dobách voleb, různých výrazných společenských kauz a milníků, kdy jsem přemýšlela nad postoji druhých. Samozřejmě, nejvíce nad těmi postoji, které se mnou nesouzněly.

A protože respekt k druhým je substrát, který ctím a cítím snad i víc, než mu rozumím, našla jsem si východisko, které jsem tu a tam u někoho zaslechla. Malou berličku, jak vnímat, ctít a nekritizovat názory a činy druhých, které se mnou vůbec neladí. Protože jediné, v čem jsem si byla jista, bylo vědomí, že moje konání není o nic správnější než konání toho, kdo mne jím dokáže přivést v úžas, nebo i vytočit. Bylo třeba najít nějakou skutečnou substanci respektu a tolerance, která vychází nikoli jen z rozumem podložené pokory k druhému, ale z opravdu takto prožívaného pocitu.

Stačí to přijmout?

Říkala jsem si: potřebuji vědět vším, mimo pouhý rozum, že krávovina druhého není krávovinou. Spíše než vymezit jsem se potřebovala chránit, aby mne krávovina druhého tolik nezraňovala. Abych si ji nebrala tak osobně. Abych si zachovala nadhled a současně s ním láskyplnou náruč pro zraňujícího i vlastní uzlíček nervů.

Docela vysoké nároky, viďte? K jejich uskutečnění mi měl posloužit onen nehodnotící nástroj, za nímž se krčil fakt, že jde především o postoj nezraňující. S tváří sfingy (nebo klidem všechápajícího a objímajícího) přijmout, co nechápu, a … a tady se nabídla jen jedna možnost: jít dál. Hňahňat se v nepochopeném znamenalo najet na serpentýny hodnotících zákrut, což nebylo žádoucí.

Snažila jsem se. Pod transparentem Nemusíš to chápat, stačí to přijmout, který koneckonců ctím stále, jen trošku jinak, jsem se učila… jak se obalamutit. 

Ale nešlo mi to. Stále spolu s výkřikem To snad ne! jsem se chytala za hlavu a tu a tam selhala a sarkasticky si přisadila. Pořád jsem choulila ramínka a kousala se do rtu, když mě něčí filtr zhodnotil způsobem, který nechci slyšet. A přitom jsem si uvědomovala, že nejsem na takové úrovni, aby mnou doopravdy, bez cedníku vlastních představ a introjektů, protekly názory a chování jiných. Stejně jako mi není zcela jedno, jak moje skutky vidí oni. Mínění druhých mne nejen zajímají, ale i rozvíjejí. A co víc – nádherně inspirují. Opravdu bych nechtěla dojít do stavu, kdy už mne druzí ničím nepřekvapí. Cítila bych se velmi vyprahle a za čas, nejspíš, bych neměla čím překvapit sebe samu.

Přemýšlela jsem, proč nehodnotící postoj nedokážu přetvořit v praxi, když mi může tak pomáhat, a já to vím. V takovou praxi, v níž bych nebyla pouze věřícím, ale přímo objektem víry. Jak mám zastavit třeskutý hutný proud odsuzujícího bože, to je vůl a tvářit se tak bohorovně, když uprostřed valící se řeky je údiv, rozhořčení, pocity zmaru?

Otevřela jsem tohle téma v jednom rozhovoru. A uslyšela: Tím, že danou věc nehodnotíš, zbavuješ se možnosti ji plně prožít.

Pochopila jsem, proč mi aplikace nehodnotící teorie tak zoufale nejde.

Během těch dvou let jsem se naučila pozorovat situace, které se mi dějí. Co se mnou ta která dělá v těle. Kde cítím její dosah a jak. Naše vlastní tělo nám napovídá, kdy je to pro nás ještě dobré, a naopak co už s námi nerezonuje. Úžasný pomocník, doporučuji všemi deseti.

Jenže co dál? 

V téhle chvíli často nastupuje potřeba situaci nebo jiného zhodnotit. Už třeba jen nevěřícným pohledem na akt druhého a tichým „Ach jo, je tohle vůbec možné?“. Jindy nad konáním svým „Co to zase dělám?“.

A v tomto momentu se začíná roztáčet vrtule tryskáče naloženého krabicemi hodnotících soudů.

Můžu vrtuli hned ze startu zastavit. S nadhledem od situace odejít a zabývat se jinými věcmi. Jenže co se stane s tím neodžitým, které se tak nadechovalo, a přesto nevyslovilo ani hlásku? Kam se poděje nepříjemnost prožívaného, když se jí vyhnu?

Každé prožívání, čehokoli, tedy i nepříjemného a negativního, mne přibližuje porozumění. Na chybách vlastních i druhých, které si prožiju s arsenálem doprovodných emocí, od studu až po pýchu, se učím. Už jsem se naučila, že odsunuté a nezpracované se vrátí – a většinou s ještě silnější náloží než dřív.

Potřebuji prožít svůj údiv, nesouhlas, kritiku, tolik jednostrannou a nejspíš nespravedlivou, avšak ne odosobněnou.

A tak znovu a zase žasnu, křičím Ty jsi vůl, jsem to ale pako, kritizuji, naplno prožívám rozhořčení nebo radost a mám chuť něco udělat, někam to posunout. A tím mi dochází, jak si umožňuji rozvinout zájem něčemu přispět, něco měnit, někam pomoci směřovat. Protože emoce jsou nejhybnější silou, a to v dobrém i špatném smyslu.

Nepotřebuji se chránit před svým prožíváním. Potřebuji ochránit prožívání. Cesta nehodnocení je jen vyhýbání se realitě, která nemusí být příjemná.

Ulka, čtenářka Psychologie.cz