Foto: Thinkstock.com

Vnímám, cítím, myslím…

Vztahy vám usnadní, když začnete rozlišovat, co vám říkají smyslové vjemy, co pocity a co rozum.

Agata Čadková

Agata Čadková

25. 8. 2014

Často slyšíme, že není vhodné potlačovat emoce, že bychom měli být sami sebou, upřímně vyjadřovat své pocity a sdělovat myšlenky. Do jaké míry umíme projevovat emoce, formulovat myšlenky a vyjadřovat sami sebe tak, abychom byli pro ostatní čitelní a způsob, který k tomu zvolíme, nikomu neubližoval?

Na začátek je dobré uvědomit si rozdíl mezi emocemi (emoce a pocity zde řadím do jedné kategorie), myšlenkami a smyslovými vjemy.

Ke smyslovým vjemům řadíme to, co nám zprostředkovávají naše smysly: zrak, sluch, čich, hmat a chuť. K vyjádření těchto vjemů používáme slova jako vidím, slyším, cítím. Například:

  • Vidím, že jsi bledá.
  • Slyším, že se ti chvěje hlas.
  • Cítím chlad.

K základním emocím jako je radost, smutek, zlost, strach, překvapení, znechucení patří i pocity – odvaha, nadšení, nervozita, zvědavost, závist. Pro jejich vyjádření je nejpřesnější slovo cítím:

  • Cítím radost.
  • Cítím stud.
  • Cítím zlost.

Myšlenky se utvářejí v mozku. Jsou to naše představy, soudy, závěry, domněnky:

  • Myslím, že dnes bude pršet.
  • Domnívám se, že se zlobíš.
  • Předpokládám, že mi s tím pomůžeš.

Tedy:

  • Slyším tajemné zvuky (smyslový vjem), napadá mě, že to mohou být mimozemšťané (myšlenka), a cítím strach (emoce).

Zaměňování těchto pojmů v komunikaci může vést ke vzájemnému nepochopení, ale i ke zmatku v sobě samém. Když například řekneme Cítím, že si musíme promluvit, není to ve skutečnosti náš pocit. Je to myšlenka, která vznikla pod vlivem pocitu, třeba nespokojenosti. Přesné vyjádření by znělo: Cítím se nespokojená, chci si promluvit.

Když nás emoce vedou jinam než rozum

Při zaměňování emocí za myšlenky se vzdalujeme svým prožitkům. Emoce a smyslové vjemy jsou opravdovým ukazatelem našeho stavu. Myšlenkou si dotváříme to, co zrovna z nějakého důvodu chceme nebo potřebujeme. Pokud dokážeme zachytit čistou emoci bez myšlenkového nánosu, jsme v přímém kontaktu se sebou.

Následující příběh z praxe ilustruje, k jakým problémům může vést záměna myšlenek a emocí:

Klientka se zamilovala do kolegy z práce. Přitom měla dlouholetého partnera, kterého nechtěla opustit, svůj vztah s ním považovala za téměř dokonalý. Celé dva roky se snažila své pocity ke kolegovi tajit a potlačovat. V době, kdy začala mít zdravotní problémy, se rozhodla svůj vnitřní konflikt řešit, pochopila, že nemoc odráží její duševní nepohodu.

Pokud si dovolíme zažít bez hodnocení jakoukoliv emoci, získáme svobodu a následně kontrolu nad tím, jak chceme jednat.

V průběhu terapie se ukázalo, že když má mluvit o svých emocích, překrývá je racionálními argumenty a ke svým pocitům se nemůže přes tuto rozumovou bariéru přiblížit. Na otázku co cítí, odpovídala: Cítím, že ho (přítele) nemohu opustit, máme toho tolik společného, neumím si představit život bez něj.

Tohle ale ve skutečnosti nebyly její pocity, ale myšlenky. Vybídla jsem ji, aby nejprve propůjčila svůj hlas pouze rozumu a následně emocím. Její rozum řekl:

  • Mám úžasný, spokojený vztah, můj partner mě miluje, nikdy mě nezklamal, vždy při mně stál, vytvořili jsme spolu vše, po čem jsme toužili, máme společné zájmy, životní hodnoty, smysl pro humor, nechci o to přijít.

Potom dostaly slovo emoce:

  • Miluji ho (kolegu z práce), toužím po jeho dotecích, objetí, v jeho přítomnosti jsem plná energie, cítím čistou radost, štěstí.

Jasné rozlišení toho, co se odehrává na úrovni rozumu a co jsou emoce, ji vyvedlo ze zmatku, ve kterém se tak dlouho zmítala. Rozum u ní fungoval jako morální hodnotitel, který se emocí natolik obával, že je vůbec nepustil ke slovu. Hlasité vyslovení a uvědomění si vlastních pocitů klientce přineslo velkou úlevu. Na své racionální úvahy a emoce se dokázala podívat z odstupu.

Při zkoumání toho, co jí sdělily emoce, odhalila své zanedbávané potřeby, nenaplněné touhy a vše, čeho se jí ve vztahu nedostávalo. Rozhodla se, že toto téma upřímně otevře se svým partnerem. Jelikož ten o ni velice stál, dokázal přijmout nelehkou pravdu o tom, co se v partnerce poslední dobou odehrávalo, a začali společně pracovat na vyřešení situace.

Ani dobré, ani špatné

19. – 20. listopadu 2016

Festival Psychologie.cz podzim 2016

Psychologie.cz

Přiznat si, co cítíme, občas není příjemné. Své prožitky odmítáme a na pomoc přichází rozum, který dokáže emoci potlačit, racionalizovat a snížit její význam. K tomu, abychom mohli prožívat celou škálu pocitů, pomůže, když je přestaneme dělit na dobré a špatné. Pokud si dovolíme zažít bez hodnocení jakoukoliv emoci, získáme svobodu a následně kontrolu nad tím, jak chceme jednat.

Máme v hlavě zajeté vzorce, podle kterých třídíme všechno, co se kolem nás a v nás děje. Když se budeme řídit pouze rozumem, riskujeme, že prvotní impuls, který nás někam vedl, bude zcela potlačen. Naopak v případě, že se necháme unést emocí, můžeme reagovat nepřiměřeně.

Pokud se nám ale podaří zaujmout pozici pouhého pozorovatele svých emocí a myšlenek, získáme nadhled a budeme schopni si uvědomit, proč určitá věc v nás vyvolává zrovna takovou emoci. A zda myšlenka, která ji provází, vyjadřuje naše vlastní přesvědčení, nebo nám byla kdysi dávno vštěpena a dnes nám pouze brání v našem vlastním vidění světa.

Schopnost dávat najevo své emoce a sdělovat myšlenky pomáhá ostatním pochopit, co se v nás doopravdy odehrává. Následující zpětná vazba nás může vyvést z často mylných představ a domněnek.

Jak sdělovat emoce, aby to nebolelo

Naše emoce vycházejí z nás samotných, nikdo jiný nenese zodpovědnost za naše prožívání. Pokud o svých pocitech budeme mluvit v první osobě, vyhneme se obviňovaní druhých ze svých emocí:

  • Cítím zklamání místo Zklamal jsi mě.

Tato formulace chrání toho, s kým mluvíme, před pocitem viny, ale hlavně nás samotné osvobozuje od role oběti, závislé na chování ostatních. To nám dává moc věci měnit, rozhodnout se, co můžeme udělat pro to, abychom se takto necítili. Platí to i pro vyjadřování příjemných pocitů:

  • Cítím radost místo Udělal jsi mi radost.

Takto formulovaná věta pomáhá v uvědomění, že je to naše schopnost cítit se příjemně. Zároveň tím neklademe na ostatní balast zodpovědnosti za to, abychom se cítili dobře i nadále. To se děje často ve vztahu rodičů a dětí. Populární fráze Jsi hodná holčička, děláš mamince jen radost, je pro dítě velkou zátěží. Ve snaze být ta hodná, která dělá jen radost, holčička začne potlačovat vše, co by mamince radost neudělalo.

Pokud bychom ve sdělení zaměnili to, co pozorujeme, s tím, co si o tom myslíme, může to vyvolat v partnerovi odpor a zablokovat další komunikaci.

Při vyjadřování myšlenek je dobré zdůraznit, že jde pouze o naši představu, domněnku, náš osobní pohled na situaci. Pomáhají tomu formulace typu myslím si…, podle mě…, mám takovou představu… Tak, aby to, co říkáme, nevyznívalo jako všeobecné pravdy, moudra, která určují ostatním směr.

V okamžiku, kdy sdělujeme někomu své domněnky, mějme na paměti, že nevíme, co se doopravdy ve druhém člověku odehrává. Jediný způsob, jak to zjistit, je ověřit si to.

Představme si situaci, kdy v rozhovoru zpozorujeme, že partner na naše slova reaguje změnou ve výrazu obličeje, na základě čehož si myslíme, že se cítí dotčený. To, jakým způsobem to druhému řekneme, má obrovský význam pro vzájemné pochopení: Vidím, že ses přestal usmívat, souvisí to s tím, co jsem řekla?

Využívejte celý web.

Předplatné

Je to pouze sdělení toho, co pozorujeme. Otázkou umožňujeme druhému prozkoumat jeho pocity a popsat je vlastními slovy. Pokud bychom naopak v tomto sdělení zaměnili to, co pozorujeme, s tím, co si o tom myslíme, může to vyvolat v partnerovi odpor a zablokovat další komunikaci: Vidím, že to co jsem řekla, tě naštvalo.

Vidět můžeme jen to, co je pozorovatelné smysly. Myšlenky a pocity ostatních si pouze představujeme.

Občas nás před vyjádřením vlastních emocí nebo myšlenek odrazuje strach z toho, že naše upřímnost někomu způsobí bolest. Pokud jednáme s čistými úmysly a mluvíme pouze o sobě, svých pocitech a domněnkách, naše slova nemají moc ranit. Svou upřímností naopak prokazujeme důvěru druhému člověku, víru v to, že dokáže převzít zodpovědnost za své prožívání.

0 Otevřít diskuzi