8. 7. 2020
Představte si, že byste celý život nebo jeho značnou část žili s člověkem, který by vás neustále kritizoval. Pořád by vám podsouval, že všechno děláte špatně, jak jste neschopní, hrozní, líní, k ničemu, nikam jste to nedotáhli, promarnili jste své příležitosti a potenciál. Peskoval by vás za to, jak vypadáte, kolik vážíte, že máte velký nos nebo velké uši. S takovým člověkem by nejspíš většina z nás v přátelském nebo partnerském vztahu nevydržela, nechtěla by ho mít ve své blízkosti. Pravda: jsou mezi námi tací, kteří si z různých důvodů nechávají takové chování vůči sobě líbit. Většina z nás si však hranici toho, kam až necháme chování ostatních vůči nám dojít, více méně hlídá, a chrání tak sebe sama. Někdy se však stane, že je nám tento pomyslný člověk mnohem blíže, než si myslíme. Je nám dokonce nejblíže, jak jen to jde. Jsme to my sami.
Náš vnitřní kritik se mnohdy postupně vyvíjel a jeho působení na nás rostlo na základě toho, jakým způsobem k nám přistupovali naši rodiče. Pokud jsme jako malí a dospívající neustále poslouchali, jak něco děláme špatně, že to Maruška od sousedů dělá lépe a je šikovnější, jak bychom se mohli více snažit a být pilnější, můžeme si pak vytvořit mentální reprezentaci, tedy vnitřní obraz rodičů jako těch, kterým nejsme nikdy dost dobří a ničím se jim nezavděčíme.
Tento článek si mohou přečíst jen naši předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení a otevřít si přístup k veškerému obsahu Psychologie.cz, pořiďte si předplatné.
Chci předplatné