„Dobrý článek. Bohužel, ti, kteří by si jej měli přečíst, čtou nejspíš jiná periodika,“ napsal jeden ze čtenářů do diskuse pod článek, v němž jsem se trochu obul do politiky.

Ten komentář pěkně ilustruje marnost práce novinářů. Médiím bývala přisuzována funkce hlídacího psa demokracie. Bývala označována za čtvrtou moc – vedle moci zákonodárné, výkonné a soudní. Měla mít schopnost ovlivnit názory občanů. Tak to ale, bohužel, už nefunguje. Tedy alespoň u médií, jež se nevyhýbají vyjádření názoru.

Kdo nedá dopustit na Topolánka, ten nečte Haló noviny ani Právo. Komu připadá Paroubek jako prima chlap, ten nečte – minimálně od nástupu nového šéfredaktora – Reflex.

Zdrojů informací je už dnes tolik, kolik je názorů. Hlavním zájmem dnešních médií je čtenáře zaujmout a bavit. Názorově se proto vyhraňují dle poptávky veřejnosti, stejně jako politické strany.

Všechna odhalení, trefné formulace a logické argumenty, publikované denně v desítkách českých médií, mají jen minimální dopad na utváření názorů a volebních preferencí čtenářů. Dostanou se totiž téměř výhradně k lidem, kteří si dané periodikum vybrali – a vybrali si ho právě proto, že je v souladu s jejich pohledem na svět.

U cílové skupiny vyvolávají zprávy a komentáře různorodé emoce. Vztek, pobavení, pocit naděje. U náhodného nekompatibilního čtenáře vzbudí primárně odpor. Když se člověku dostane pod ruku materiál, který je s jeho světonázorem v rozporu, výsledkem nebývá ani v nejmarkantnějších případech prozření. Naopak. Takový čtenář si jen připomene, že s výjimkou jeho oblasti zájmu je novinařina žumpa a hnus. A ještě víc se uzavře ve svém světě.

No ale pak jsou tady velká nevyhraněná média, jimž vévodí televize. Snaží se vyjít s každým, nikoho neurazit, nikoho neodradit. Vlastní názor neprezentují. Využívají citací, v lepším případě relevantních a vyvážených. Nekomentují je. Nevyhraněná média jsou přitom rozkročena nejen názorově, ale i tematicky, takže jejich zpravodajství je zákonitě povrchní.

Ovlivňuje televize diváky? Ano – tím, že se důsledně snaží nikoho neovlivňovat. Názory aktérů zpravodajství i diváků relativizuje, argumentaci rozmělňuje. Nejsilnější médium brání názorovému vyhranění společnosti.

Netvrdím, že je to jakési skryté televizní spiknutí. Neříkám ani, že je to špatně. Je to sama podstata fungování nejlidovějšího média. Ideálním stavem pro sledovanost televize je totiž rozložení přízně voličů rovnoměrně mezi pravici a levici.