3. 5. 2019
„Zasloužili by nakopat do zadku,“ slyším často od své přítelkyně, která má za svůj – ne zas tak dlouhý – život s muži poměrně krušné zkušenosti. Matka samoživitelka, odmalička vychovaná v tom, že se musí stejně postarat sama o sebe a před chlapy se mít na pozoru. Je to zřejmě typický vzorec, který se v některých rodinách dědí z generace na generaci. O tom, jaké vztahy za svůj život měla její matka, asi nemusím vyprávět.
Já sama jsem měla to štěstí, že jsem měla odmalička blízký a srdečný vztah se svým otcem. I když se naši rozešli a zažila jsem jejich mnohá nedorozumění, s oběma jsme se měli rádi. Táta si mě vážil. Uměl mě ocenit, když se mi něco povedlo, objal mě a vyslechl, když jsem to jako malá potřebovala. Podvědomě jsem si tedy zafixovala muže jako ty, na které se mohu spolehnout a kteří se o mě postarají, když bude potřeba.
Tento článek si mohou přečíst jen naši předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení a otevřít si přístup k veškerému obsahu Psychologie.cz, pořiďte si předplatné.
Chci předplatné