Aniž bychom si toho byli vědomi, strávíme většinu života ponořeni v příbězích. V příbězích o tom, jací jsme my, jací jsou druzí, jaký je svět a kde je v tom všem naše místo. Je to v podstatě trans vytvořený filmem, který nám před očima promítá vlastní mysl. Tato podívaná je tak fascinujícím způsobem nádherná a zároveň bolestivá, že nemůžeme odtrhnout oči. Co když jsme zapomněli, že se vůbec dívat nemusíme?
Příběhy o tom, kým jsme, mají kořeny tak hluboko, že tam naše paměť ani nesahá. Začaly se vytvářet v prvních letech našeho života. Přesně ve chvíli, kdy nám došlo, že jsme samostatná bytost a můžeme působit sami za sebe. Zároveň s tímhle uvědoměním se objevila i nejpalčivější lidská otázka: „Kdo jsem? Kdo opravdu jsem?“
Okolí neváhá a přispěchá s odpověďmi. A tak se dozvíme, že jsme hodná holčička, zlobivý chlapeček, dobrý student nebo průšvihář. Taky se dozvíme, jak se jmenujeme, kdo jsou ti lidi okolo, jaký s nimi máme vztah a co se od nás očekává. Vrůstáme tak hlouběji a hlouběji do transu našeho života, do příběhu, které mu jsme uvěřili tak moc, že ho vnímáme jako svoji realitu.
Tuhle síť vnitřních příběhů o tom, jaký jsem já, jací jsou lidi a jaký je svět, můžeme přirovnat systému vzájemně propletených bludišť. Nakonec uvěříme tomu, že jsme jen malým človíčkem, skoro loutkou, která je uzavřená do opakujících se situací, známých problémů a povědomých zkušeností. Vstupujeme hlouběji a hlouběji do bludiště, až se ztratíme ve slepé uličce.
Ztrácí se prožitek svobody volby: uvízli jsme v transu vlastního života. Zdá se to tak nevyhnutelné, že často dojdeme k závěru, že byl tenhle příběh pro nás vytvořený a je nevyhnutelný. Všimneme si toho nejčastěji tak, že se v životě objeví zprvu neznatelný pocit únavy a zklamání, často následovaný prožitky prázdnoty nebo oddělenosti. Je to skoro pocit, jako by bylo těžké být sám se sebou.
Famózní divadlo mysli
Psychoterapeut John Hawken zdůrazňuje roli našeho vnitřního dialogu. V hlavě sami sobě říkáme, co prožíváme, místo toho, abychom přímo vnímali skutečnost. Nasloucháme vnitřnímu komentáři a sledujeme obrazy, které jsou vytvořené z naší dosavadní minulé zkušenosti.
Ve své knize Revelations zdůrazňuje, že „nejde o to změnit obsah vnitřního dialogu, ale o to, abychom si sami se sebou přestali povídat“. Přestaneme se tak zabývat pocitem ze sebe sama, který byl vytvořený názory a soudy od ostatních. Můžeme poprvé zavnímat pravdu toho, kým jsme.
Mysl je ve své podstatě skvělý nástroj. Jejím záměrem je vytvořit pro nás zjednodušené modely světa pro lepší orientaci a uchránit nás před nebezpečím. Je to skvělé ve chvíli, kdy se nechcete každý den ráno znovu a znovu učit, jak nastartovat auto. Problematické to začíná být, když se vytvoří a zatuhnou příběhy o tom, co to znamená šťastný život, co pro to musíte udělat a v čem se musíte smířit s věcmi tak, jak jsou.
Když přijdete na psychoterapii, jako jedna z prvních věcí se bude dít to, že budete do detailu prozkoumávat své příběhy o světě. A co víc, budete se do hloubky dozvídat o tom, v jakém transovním příběhu o světě se nacházíte zrovna vy.
Díky tomu zjistíte i to, že někdy nemůžete ovlivnit, co se v životě děje, ale vždycky můžete ovlivnit, jak se na věci díváte. Zahlédnete, že ten trans, v jehož realitu jste dosud tak moc věřili, byl jen příběhem ve vaší mysli. Zjistíte, že si můžete vytvořit příběh nový. Nástroj, který k vám tomu může nesmírně pomoci, je meditace.
Tři tečky na konci věty
Ať už jste o meditaci slyšeli jakýkoli příběh, dejte ho pro tenhle moment stranou. Zaposlouchejte se do neutuchajícího vnitřního dialogu ve své mysli. Po chvíli pravděpodobně zjistíte, že je plný názorů na to, jací jste, jací byste měli být a co se pro to musí udělat.
V tuhle chvíli se rozhodněte nenásledovat žádnou z těchto myšlenek. Odolejte nutkání vklouznout znovu do transu příběhu o tom, co musíte ještě dneska zvládnout, co na vás čeká doma nebo co ještě ve vašem životě chybí.
Jestli tedy nejste jedním ze svých příběhů, dokonce nejste ani všemi svými příběhy a můžete se rozhodovat, do kterého z nich se ponoříte… kým tedy jste? Překonejte i tu vlnu strachu, která se vzedme, když se na chvíli zcela zastavíte v místě mezi vašimi příběhy, v prostoru mezi myšlenkami.
Vnímejte, že jste vědomím, které si může svůj trans svobodně vybírat. Spirituální učitelka Gangaji připomíná, že „jediné, co ti brání zahlédnout pravdu o tom, že už tímto vědomím a životem naplněnou stálostí jsi, je uvěření myšlence, která tvrdí, že nejsi. Nebo uvěření myšlence, že jsi“.
Tohle je ve skutečnosti meditace. Přirozený stav tří teček na konci věty, ticha na konci dobrého rozhovoru, prostoru uvolnění se do toho, co je. Otevíráme se v ní tichu, které se dostaví, když na chvíli přestaneme mluvit sami se sebou a živit svou pozorností nekonečné příběhy. Vystoupíme z transu a uvědomíme si, co je, místo abychom říkali, co je.
Je to jako vznést se nad vnitřní bludiště, zažít svobodu, nadechnutí, volnost. Je to v podstatě taky trans, ale je tu víc prostoru, víc života a víc lásky. Tady čeká naplnění, skryté hned za jakoukoli myšlenkou stejně jako obloha za mraky.
Vyzkoušejte na sobě
Pět kroků k přirozené meditaci
- Najděte si pro sebe klidné místo, kde vás nebude asi deset minut nikdo rušit. Hledejte pohodlnou pozici – vůbec nejsou nutné zkřížené nohy nebo sezení na zemi. Můžete se i opřít o zeď nebo sedět na gauči.
- Zavřete oči a všimněte si, že už jen se zavřenýma očima se něco změní. Projděte svou pozorností tělem a zaznamenejte, kde je napětí a kde naopak uvolnění.
- Jemně záměrně prohlubte nádech a výdech. S každým výdechem nechte svaly těla o něco více uvolnit. Je to podobné, jako byste svému tělu říkali: „V pořádku, teď se můžeš uvolnit, jsi v úplném bezpečí.“
- Následně nedělejte vůbec nic. Hledáte způsob, jak být přítomný, ale nedělat vůbec nic. Mysl se vás bude snažit vtáhnout do některého ze svých příběhů. Jen si toho všimněte a znovu svou pozornost laskavě vraťte do přítomnosti.
- Počkejte až do chvíle, kdy se objeví nový a nečekaný pocit – probuzení do nedělání, jemné balancování v křehkosti přítomného okamžiku. Vítejte v meditaci, vítejte ve své přirozenosti.
