Když nám doma roste malý kluk, snažíme se ho vést tak, aby byl v dospělosti mužem, který se v životě neztratí. Přejeme si, aby z malého muže vyrostl Velký Muž.

Možná namítnete, že během výchovy takhle neuvažujeme. Výchova je rychlý sled událostí a stále se objevují nové věci k řešení, které nás vedou víc k akci než k takovýmto úvahám. Navíc před sebou vidíme dítě, které je dospělosti ještě hodně vzdálené. Pojďme to však jen pro tuto chvíli vzít z opačného konce. Máte syna? Zkuste si představit, jaký byste si přáli, aby z něho byl muž, až bude dospělý.

Kdybychom na toto téma udělali anketu mezi rodiči malých kluků, odpovědi by vycházely z jejich představ o tom, jak má správný muž vypadat, a také z jejich preferencí a hodnot, které se pak odrážejí v jejich výchově. Anketa by to byla pestrá.

A aby to bylo ještě pestřejší, žijeme v době výměny a zmatenosti rolí. Ženy projevují více než dříve mužské vlastnosti či zájmy a muži ženské. Mladí kluci se v tramvaji baví o pánských parfémech a značkovém oblečení, holky vedou cestou ze školy silácké řeči a častují se hrubými jmény.

Na pultech knihkupectví leží spousta knih na toto téma, pro muže jsou pořádány semináře, jak být mužem, pro ženy zase jak být ženou, ideálně Bohyní. Vypadá to, jako bychom byli ztraceni v těch nejpřirozenějších rolích, které nám jsou dány, a prožívali krizi mužské i ženské identity. Krizí mužské identity se zabývá kniha Král, válečník, kouzelník, milovník, která popisuje mužské vlastnosti na čtyřech výše zmíněných archetypech. Kniha stojí za přečtení a vy si můžete přečíst článek, který se těmito archetypy zabývá.

Přemýšlím, jaký má být z mého pohledu vlastně muž a k čemu vést malého kluka, aby se jím stal. Co je to za vlastnosti, které dělají muže Velkým Mužem? Napadá mne odvaha, čestnost, soulad slov a činů, akceschopnost, chce se mi napsat moudrost, ale ta se prohlubuje až zkušenostmi a věkem. Možná vás napadne něco jiného, mě napadlo tohle.

K tomu, aby se z malých chlapců stali Velcí Muži, potřebují hlavně mužské vzory. Děti se učí nápodobou a přebírají od svých rodičů vzorce chování. A tak ideální je, když klukům jako vzor slouží táta nebo jiní dospělí muži, se kterými se setkávají. Když mohou sledovat, jak se muž chová, jak řeší různé situace, jak se vztahuje k jiným lidem, jak vytváří svůj život a jak obstarává vše, co do jeho života patří.

Velcí a malí kluci

A jsme zpátky u pestrosti, protože muži jsou různí a dva stejné bychom na světě nenašli. Nabídněme ji tedy i našim synům. Určitě znáte film S tebou mě baví svět, který byl zvolen nejlepší českou komedií 20. století. Film o pánské jízdě s dětmi, plný vtipných situací o tom, jak si muži s dětmi poradí. Můj syn také jezdil v dětství s tátou, jeho kamarády a jejich syny každé léto na týdenní čundr. Tři velcí a tři malí kluci. Někdy moře, jindy kolo, sjezd líné řeky Lenory se spoustou komárů, často kilometry pěšky, vždycky pod stan.

Když jsem se svého syna v souvislosti s tímto článkem ptala, na které muže rád vzpomíná ze svého dětství, jmenoval právě je. Má je rád dodnes, protože s nimi zažíval dobrodružství a hlavně legraci, jak už to na pánských jízdách asi bývá. Sám zmínil onu pestrost a to, že bylo skvělé, jak byli různí. Takže tatínci, pokud máte kamarády s dětmi, se kterými byste chtěli něco takové podniknout, nechte maminky doma a udělejte si s dětmi pánskou jízdu.

Když jsem se syna – dnes již dospělého – ptala, co si o výchově kluků myslí on, odpověděl, že za jednu z nejhorších věcí považuje výchovu k elitářství. Mě by to asi nenapadlo, ale naprosto s ním souhlasím. On už vyrůstal v době, kdy elitářství mohl pociťovat. V dobách reálného socialismu žádné elity neexistovaly, alespoň pro mě ne. Když jsem před lety pracovala s mladistvými, kterým byla nařízena terapie, překvapovalo mne, jak často zmiňovali svou frustraci z elitářství, které jsou si i samy děti schopny následně mezi sebou vytvářet.

Naše a jejich zodpovědnost

Čeho nejhoršího se můžeme ve výchově kluků dopustit? Podle mě je to žehlení jejich průšvihů, zametání cestiček, přílišné obstarávání a opečovávání a plánování jejich života bez respektu k tomu, co si oni sami přejí. Pokud dětem pozvolna nepředáváme zodpovědnost za sebe sama, mají pak problém ji samy objevit, ať už z pohodlnosti nebo proto, že to neumí. Těžce se jim vymaňuje ze závislosti na péči rodičů a často pak vytvářejí vztahy, ve kterých se snaží zodpovědnost přenést na někoho jiného.

Děti bychom měli učit zodpovědnosti přiměřeně jejich věku, možnostem a jejich chápání. Pod naším vedením se teprve učí a hledají, co to vlastně je. Jinou zodpovědnost může mít sedmiletý a jinou třináctiletý kluk. Přílišné nároky děti zatěžují a mohou mít silně kontraproduktivní efekt, stejně jako žádné. Se zodpovědností také souvisí to, že děti učíme se rozhodovat a říkat si, co chtějí mít ve svém životě a co ne. Dáváme jim prostor, aby si vybírali. K tomu však potřebují podněty a mít si z čeho vybírat.

A od toho jsme my, rodiče, abychom jim ukazovali, kolik možností se jim nabízí, a že jsme ochotní stát se jejich průvodci na cestách do neznáma nebo je na takové cesty beze strachu vyslat. Průvodci, kteří zasáhnou nebo pomohou, když je to potřeba, z pozice staršího a zkušenějšího poradí a otevřeně sdělí svůj názor s respektem k názorům mláděte, které zkušenosti ještě nemá. Průvodci, kteří také dokážou dávat hranice.

Jak tedy můžeme malému klukovi pomoci, aby byl v dospělosti Velkým Mužem? Pomáhejme mu cítit vlastní hodnotu, vychovávejme ho k samostatnosti, nezametejme mu cestičku, ale učme ho vytvářet si vlastní cestu i s „omyly a chybami“, které k tomu patří. A nabídněme mu mužské vzory, které ho mohou inspirovat.

Kdo vychovává vaše dítě?

Ještě jednou zmíním svého syna. Před časem jsem s ním byla na večeři a u pivka jsme se pak rozpovídali o všem možném. Tehdy jsem mu řekla, jak jsme si s jeho tátou (mým bývalým mužem) nedávno pochvalovali, jak dobře jsme ho vychovali a jak dobré základy do života jsme mu dali. Můj syn se na mě podíval a suše konstatoval: „To ne vy, ale děda.“

Docela mě tím zaskočil a také pobavil. Přemýšlela jsem, jak tohle může to nevděčné dítě říct! Sice jsme byli bohémští a svobodomyslní rodičové, ale z mého pohledu, přesněji řečeno z mého pohledu pohledem mého syna (vím, je to náročné), se dá naší výchově málo co vytknout! (Přeháním. Vím, jak to myslel, a povídali jsme si nejen o tom dál.)

A tak moje poslední myšlenka zní: neberme to příliš vážně. Hrajme si s rolí rodiče, ať je nám v ní dobře, hrajme si s dětmi, ať i jim je s námi dobře. Bavme se životem a buďme svým dětem těmi nejlepšími průvodci a vzory, jakými dokážeme zrovna být. Dopředu stejně nevíme, co nám o naší výchově děti řeknou, až budou dospělé. Třeba se jako já dozvíte, že jste je vlastně vůbec nevychovávali a že to za vás udělal někdo jiný.