S trochou nadsázky se dá říci, že realistický přístup k životu je v seznamu psychiatrických diagnóz veden pod nálepkou deprese. Kdo nežije v oblaku růžové mlhy, je nemocný. Kde se to bere?

Považujete se za nadprůměrné jedince? Pokud uvažujete jako většina lidí, pak ano. Iluze nadprůměru je prý ale buď důsledek nedostatku informací, nebo evoluční adaptace.

Představte si, že vás pozvou do ateliéru, kde vyfotí dvanáct vašich fotek. Napřed vám je ukážou a požádají vás, abyste je seřadili podle toho, jak jste si na nich podobní. Potom vás nechají vybrat jeden snímek, jenž nejlépe vystihuje, jak obvykle vypadáte. Nakonec budete řadit obrázky podle toho, jak vám to na nich sluší. Ještě než odejdete, ukážou vám fotky člověka, jenž seděl na vašem místě před vámi, a poprosí vás, abyste je ohodnotili stejným způsobem. Přesně to udělali psychologové Elanor Williamsová a Thomas Gilovich.

Williamsová pracuje na Floridské univerzitě, Gilovich na univerzitě Cornellově ve státě New York. Ve studii, kterou zveřejnili na stránkách časopisu Journal of Experimental Social Psychology, píší o výsledcích tří dalších podobných pokusů. První z nich se příliš nelišil od už zmíněného, jen místo fotek předchozích pokusných osob účastníci hodnotili obrázky celebrit. V dalším posuzovali sebe a jiné lidi na škále kladných vlastností a v posledním odhadovali výsledky u zkoušek jiných lidí a svoje vlastní.

Cílem bylo zjistit, jestli lidé vidí sebe sami objektivně, tj. zhruba stejně jako ostatní, nebo nikoli. Pokusy s fotografiemi dopadly podle očekávání experimentátorů. Lidem připadalo, že běžně vypadají stejně jako na druhé nebo třetí nejhezčí fotce. Když si prohlíželi fotky někoho jiného, volili až čtvrtou nejhezčí. Šlo‑li o ně samé, vybírali nejhezčí snímek jako nejreprezentativnější častěji, než šlo‑li o někoho jiného. Celá série dvanácti fotek jim připadala výstižnější, pokud šlo o snímky někoho jiného než jejich.

Průměr se mě netýká

Při posuzování kladných vlastností se lidé chovali stejně jako při posuzování fotografií. Napřed měli na standardní stupnici odhadnout, jak moc na ně sedí charakteristiky jako „hodný“, „čestný“, „ušlechtilý“ a tak podobně. Potom si tipovali rozmezí – nejnižší a nejvyšší bod, do něhož určitě spadají. Pokud uvažovali sami o sobě, umísťovali se blízko k nejvyššímu bodu. Když ale přemýšleli o nějakém svém známém, který byl stejně starý a stejného pohlaví jako oni, byl v jejich očích spíš někde poblíž středu intervalu.

Nebylo by lepší vidět vesmír takový, jaký skutečně je, bez jakýchkoliv příkras? Správné rozhodování je přece možné jen na podkladě přesných a nezkreslených informací. Nebo ne?

Lidé tedy uvažují o sobě samých jinak než o ostatních. Sami sebe vidí většinou jako nadprůměrné, ostatní jako průměrné nebo podprůměrné. Ovlivňuje to i jejich úsudek. V pokusu s výsledky zkoušky studenti odhadovali úspěch na základě zdaru při plnění úkolů během semestru. Odhad jejich vlastního výkonu se nedal předpovědět z jejich průměrného výsledku. Zato však dobře seděl na jejich nejlepší dosavadní výkon. V případě jiných lidí to bylo naopak. Nejlepší výkony neměly pro studenty význam. Svůj odhad jiných založili na průměru.

Sebevědomí pomáhá

Vidění sebe samého coby nadprůměrného jedince ve všech oblastech života je natolik běžné, že je zvykem to považovat za normu. Naopak, s trochou nadsázky se dá říci, že realistický přístup k životu je veden v seznamu psychiatrických diagnóz pod nálepkou deprese. Kdo nežije v oblaku růžové mlhy, je nemocný. Kde se to bere? Nebylo by lepší vidět vesmír takový, jaký skutečně je, bez jakýchkoliv příkras? Správné rozhodování je přece možné jen na podkladě přesných a nezkreslených informací. Nebo ne? Williamsová a Gilovich nabízejí mechanistické řešení.

Lidé se podle nich vidí nadprůměrně, protože mají o sobě samých lepší povědomí než o ostatních. Všichni lidé tráví spoustu času přemýšlením o vlastní budoucnosti. Většinou si při tom představují, jak podávají nejlepší možné výkony. Výsledek odpovídající jejich představám vidí jako správný. Pokud se jim něco nepovede, přisuzují to vnějším okolnostem. V případě ostatních však nemají o jejich úmyslech informace. Vidí jen objektivní výstupy jejich činnosti. Proto jsou i lepší v předpovídání cizího chování než vlastního.

Nedávno ale vyšla v žurnálu Nature práce, jejíž autoři Dominic Johnson a James Fowler považují iluzi nadprůměru za evolučně výhodnou. Všichni se během svého života dostáváme do mnoha konfliktů s jedinci našeho vlastního druhu. Ty ale málokdy přerostou v otevřený střet. Většinou končí u demonstrace síly. Jakmile jeden ze soupeřů vidí, že by neměl šanci, vzdá to. Johnson a Fowler sestavili matematický model, podle něhož je nadměrné sebevědomí výhodné, dokud je zisk z potenciální kolize dostatečně větší než ztráta.

Článek vyšel v týdeníku Reflex.