„Díky počítačům jsme extrémně efektivní a to osm hodin denně nevydržíme,“ vysvětluje v rozhovoru psycholog Dalibor Špok. Jak přemýšlet o svém zaměstnání, co čekat od šéfa, jak se vyvarovat nudy a vyhoření? A jak vůbec bude vypadat naše práce v následujících letech?

Jak poznáme, že je pro nás naše práce dobrá?
Na základě hlubších zkušeností. Stejně jako vám jeden vášnivý letní večer nedokazuje, že jste právě nalezli vhodného životního partnera, není ani práce, která vás na pár dní doslova uhrane, důkazem, že je pro vás vhodná. Musíte v ní dlouhodobě vidět smysl, musí vás naplňovat, být v souladu s vaší jedinečností a být schopná vaši jedinečnost rozvíjet. Musíte svou práci dělat rádi, ale také pro ni mít schopnosti.

Každá pracovní situace by nás měla učit něco o nás samotných, o našich talentech, slabých stránkách, preferencích a toto poznání je třeba uplatnit v dalším výběru. Někdo si představuje svůj pracovní život jako žebříček, po němž by měl neustále stoupat, dosahovat vyšších a vyšších míst i platu. Jiný zase sní o stabilitě: mládí je doba hledání, ve středním věku se najdeme…

V průběhu pracovního života je třeba neustále reagovat na to, jak se měníme, a nesedět dvacet let na stejném místě jen proto, že na nás po promoci zbylo nebo že to byl náš dětský sen, jemuž jsme dávno odrostli. Kdykoli je u mě klient, který neví, jak najít své povolání, říkám mu, aby o něm přemýšlel jako o vztazích. Partnery nám nikdo nevybírá a obvykle víme, jak na to. Chápeme význam postupné zkušenosti a nechceme mít po druhém rande jasno, zda se jedná o ideální manželku či manžela. K hledání povolání musíme přistupovat podobně.

Je ovšem fakt, že nám to dramaticky se vyvíjející situace na trhu práce dost komplikuje.
Komplikuje i usnadňuje. Změny, jež v posledních dvou desetiletích proběhly na poli výpočetní techniky, interaktivity, konektivity, jsou obrovské. A naše generace je první, která je aktivně zažívá: dřív jsme si vůbec nedokázali představit, že lze nechodit do práce a řešit spoustu věcí z domova, na dálku. Vznikly tisíce nových povolání, oblastí, sektorů.

S jejich výběrem nám generace našich rodičů nemůže pomoci. Když jim bylo patnáct, stačilo jim posoudit nějakých řekněme padesát známých povolání: věděli, co dělá lékař, co dělá zdravotní sestra, architekt. Představu měli poměrně jasnou, mohli si vybrat. Dnes existují tisíce různých zaměstnání, možná ani vy dost dobře netušíte a podle názvu pozice nedokážete odhadnout, čím přesně se zabývá váš kolega o patro níže. Naším úkolem už není vybrat si z katalogu povolání jedno a naplňovat jeho definici; naopak můžeme definici svého povolání poskládat z toho, co ve světě práce nalezneme.

Aktuálně nejspíš každý z nás touží po modelu home office, po práci z domova, a mnoho firem jej povoluje či přímo nabízí jako zaměstnanecký benefit. Je to přínosný trend?
Home office má klady a zápory jako všechno. To, jestli s ním budete spokojeni, souvisí především s vaší osobností. Já věřím na vyrovnanost – extrémní verze home office, tedy práce výhradně z domova, není nic dobrého. Hrozí tu rizika podobná stavu při dlouhodobé nezaměstnanosti: ztrácíte sociální návyky, chybějí vám lidi, nejste motivovaní, protože nejste v kontaktu s kolegy, smývají se hranice mezi pracovní dobou a volným časem, protože tady ta siréna z fabriky prostě nezazní… Je sice pěkné, že nejste rušeni svými spolupracovníky, a měli byste tak být efektivní, ale co podrbat si s kolegou u kafe a společně si zanadávat? Tyhle aspekty jsou pro pracovní spokojenost mnohem důležitější, než si myslíme.

Známe lepší model?
Hledáme ho. Velké IT firmy typu Google, Microsoft nebo Facebook si jako první uvědomily, že se doba s příchodem webu 2.0 dramaticky změnila a že o svoje špičkové experty musejí pečovat mnohem víc, a nejen pokud jde o počet nul na výplatní pásce, jinak jim shoří jak papír. Spokojený zaměstnanec dělá méně chyb, je motivovanější, soustředěnější, loajálnější… Dejme tomu, že dva dny pracujete doma a tři dny ve firmě, kde máte k dispozici odpočinkovou místnost, ať už ve formě meditačního prostoru, nebo hudební zkušebny či tělocvičny.

Firmy si umějí dobře spočítat, kolik stojí nemocenská nebo vysoká fluktuace zaměstnanců – náklady spojené s výměnou zaměstnance jsou ve výši jeho ročního až dvouletého platu. Chytrý zaměstnavatel si chce dobré zaměstnance udržet, proto ubírá ze svých požadavků na nekonečné zvyšování výkonu. Klíčovou se stává každodenní podpora vyrovnanosti a celkové pohody zaměstnanců, od posiloven přes objednání kadeřnice po hlídání dětí.

Jak by vlastně měl vypadat správný šéf?
Podle mnohých z nás by se měl blížit bohu. Měl by všechno umět, být empatický, měl by nám být vrbou i koučem. Měl by vědět o všech našich soukromých problémech, aby s nimi počítal, a nést za všechno zodpovědnost… Jakákoli chyba či křivý pohled se neodpouští. Klást na svého nadřízeného podobné požadavky je samozřejmě dětinské stejně jako se ho děsit, není to Krakonoš ani Trautenberg. Psychoanalytik by podotkl, jak taková představa souvisí s naší idealizací rodičovské autority v útlém dětství. Ale jsme už dospělí, ne? Musíme si uvědomit, že na chování šéfa máme svůj podíl, můžeme mu v jeho nesnadné roli pomoci, mnohé odpustit a tolerovat. A máme dospělou svobodu opustit místo, kde se už šéf tolerovat nedá.

Dělníci ve fabrikách často po týdnu u strojů rotují, aby nedělali pořád totéž, aby se stále adaptovali na nové podmínky, byli ve střehu a vyvarovali se tak zranění z nedbalosti. Jak ale mají „rotovat“, motivovat se a trénovat svůj mozek bílé límečky, tedy ti, kteří se až dvanáct hodin denně hrbí nad počítačem?
Za dělníky to řeší mistři, my ostatní musíme využít své svobody a tu skutečně blahodárnou pestrost v práci najít sami. Kolik času budeme jednotlivým úkolům věnovat, jaké bude jejich pořadí, kdy zařadíme pauzu a co v ní budeme dělat? Jednotlivé dny mohou být trochu proměnlivé, různé úkoly můžeme vykonávat v různém prostředí, některé v parku, jiné v lobby, jiné vestoje.

Na variabilitu musíme myslet i v delším časovém horizontu. Můžeme mít více zaměstnání nebo drobné podnikání a koníčky – přes den dělat účetní, večer fotit koncerty a o víkendu psát blog o vaření. To všechno nás může bavit víc než ten dnes už přežitý model postupné kariéry, kde pracně vystoupáte na místo ředitele a tam se slavnostně zhroutíte vyčerpáním. Nejde o to, abyste v každé roli vydělali peníze, k tomu stačí jedna. Těmito různými aktivitami ale uspokojíte různé části své duše.

Je správné přistupovat k práci s vášní?
Rozhodně ne! Bohužel naše současná touha zažívat ve všem vášeň souvisí s tím, jak chceme prožívat svůj život. Když můj dědeček nakrmil králíky a pokosil louku, babička se ho pak určitě neptala, jestli u toho cítil vášeň. To by bylo absurdní. Dnes spousty „expertů“ radí ve všem hledat vášeň – to je totiž dobře prodejné a líbivé heslo a je to jednodušší než hledat v životě smysl a hloubku. A taky rychlejší.

Už po nějakých dvě stě let se doba zrychluje a nyní podléháme doslova youtubizaci – už nechceme jít na dvouhodinový koncert, raději bychom si pustili jen pětiminutový hit. Naše představa, že si z takového poslechu odneseme stejný zážitek, je ovšem falešná. Zážitek z té nejkrásnější skladby si můžeme plně vychutnat jen na pozadí dvou hodin koncertu plného méně úchvatných skladeb. V práci platí totéž: pokud nezažijeme nudné chvíle a náročné úkoly, určitě nepřijde triumf nebo uspokojení.

Říkáte, že se vše zrychluje a zkracuje. Jen pracovní doba ne…
Přichází to. Dejte na mě, za pár let bude mít celý západní svět významně kratší pracovní dobu než dnes. Díky technologiím jsme totiž ve svých profesích nesmírně efektivní, možná až moc. Destilujeme z práce jen to podstatné a odpadá nám vše méně důležité, ale také to méně stresující. Kdybyste byla novinářkou před šedesáti lety, zapisovala byste si to, co vám teď říkám, těsnopisem, pak to v ruce přepsala nebo to naťukala do psacího stroje a odnesla sazečům. Dnes nechodíte ani na poštu s balíky, vaše office manažerka je prostě vrazí kurýrovi… Dříve všechno trvalo déle, ale také to zahrnovalo spoustu nenáročných aktivit, díky kterým jsme se více hýbali, více čekali, měli více přestávek. Dnes je nemáme, takže je naše práce velkou zátěží pro psychiku, a nemůžeme čekat, že z těchto superefektivních výkonů složíme osmihodinovou pracovní dobu.

Kolik hodin denně má tedy „západní“ člověk ideálně pracovat?
Historické studie překvapivě ukazují, že napříč dějinami stále pracujeme zhruba čtyřicet hodin týdně, vyjma občasné extrémy typu průmyslové revoluce v Anglii. Co se dnes mění, je povaha práce. Díky počítačům jsme extrémně efektivní a to osm hodin denně nevydržíme.

Musíme proto jít buď cestou zkracování aktivní pracovní doby, jak se dnes zkouší třeba ve Švédsku, nebo budeme část pracovní doby věnovat nějaké méně „efektivní“, ale možná o to více uspokojující aktivitě. Řekněme, že programátoři v IT firmě budou pět hodin kódovat a další dvě hodiny okopávat křen v komunitní zahrádce nebo vařit polévku v rámci charitativních akcí.

Musíme se oprostit od té tolik atraktivní představy, že naše pracovní doba bude tvořena kontinuem vrcholného výkonu, které nám vyplní těch tradičních osm hodin denně. Takové vypětí náš mozek prostě nezvládá, alespoň ne dlouhodobě. Mozek nemá čidla únavy jako svaly, jeho vyčerpání poznáme jen nepřímo. O to víc hrozí vyhoření.

Kdo je syndromem vyhoření nejvíc ohrožen?
Dnes, kdy jsme osekali svou práci o vše „neefektivní“, postihuje syndrom vyhoření všechny pracovníky v intelektuálních profesích. Vyhoření není nemoc, která v jednu chvíli začne – jde o soubor příznaků, jež se postupně rozvíjejí v důsledku nerovnováhy našeho života. Jsou na úrovni psychické, projevují se nechutí do práce, nízkou motivací, apatií, nebo naopak vznětlivostí, velmi časté jsou úzkostné poruchy. Přijdou obtíže psychosomatické, třeba se zády nebo zažíváním, problémy kardiovaskulární, vysoký tlak. Nakonec jednoho dne třeba nevstanete z postele, zhroutíte se a do práce už nedojdete. Ve velkých firmách, kde pořádám školení, mi čtyřicátníci vyprávějí, že třeba jednoho dva své kolegy‑vrstevníky už pohřbívali. Zemřeli na mrtvici. Trochu brzy, že?

Jak se vyhoření vlastně léčí?
Vyhoření je jako nadváha – nepostihuje nás náhle a zničehonic, je důsledkem dlouhodobé nevyrovnanosti nebo nepřiměřenosti životního stylu. Musíme se sledovat a pracovat na sobě, učit se včas vypnout, regenerovat, mít zdravý postoj ke své práci. Není‑li to možné na místě, kde pracuji, je lepší včas změnit zaměstnání než nechat vyčerpání rozvinout. Zbavit se jej totiž není jednoduché ani rychlé.

Mám klienty, kteří se mě ve stavu silného vyhoření ptají, jestli jim bude stačit jedna dovolená, aby se z toho vyhrabali. Tak jim říkám: To máte jako s hubnutím. Bude vám stačit čtrnáct dní? Těžko. Když chcete zhubnout, nemůžete jíst stejně, jako byste už byli štíhlí, musíte jíst podstatně míň. V případě nápravy vyhoření musíte pracovat ještě výrazně méně, než dlouhodobě snese zdravý člověk v rovnováze. Obézní člověk bude hubnout měsíce, možná roky. Vyhořelý zaměstnanec musí počítat s podobnou dobou.

A první pomoc?
Okamžitě vypnout. Vzít si delší dovolenou a pak na pár týdnů radikálně zvolnit, požádat o částečný úvazek. Začít sportovat a pracovat se svým tělem, relaxovat, meditovat, cvičit jógu, dostatečně spát, chodit na masáže, věnovat se nějaké formě psychohygieny. Na to není nikdy dost brzy.

Platí ještě pořád známá teorie o trojnožce, na níž má člověk pevně sedět a jejíž jednotlivé nohy mají tvořit práce – rodina – přátelé a zájmy?
Těch noh může být i mnohem víc, tak jako v dnešní době máme víc možností, více paralelních pracovních nebo životních rolí. Je důležité, aby žádná důležitá „noha“ nechyběla a aby skutečně byly nejméně tři, abychom na stoličce pevně seděli a byli co možná nejvyrovnanější.

Rozhovor vyšel ve stylové příloze Reflexu EXCELLENT 22. září, v čísle 38/2016, s Daliborem Špokem rozmlouvala Kateřina Kadlecová.