Realita pro naši konstrukci světa vlastně není tak důležitá. Mnohem důležitější je to, čemu se rozhodneme věřit.

Po internetu kolují zprávy, že Romové mají kdeco zadarmo, že romští žáci dostávají proplacené luxusní sportovní soupravy, že jejich důchod se vypočítává od průměrné mzdy, nikoli podle počtu odpracovaných let a výše výdělku a podobně.

K podobným sdělením můžeme zaujmout několik postojů.

1. Je to pravda.
2. Ja každém šprochu pravdy trochu.
3. Je to lež.

Správně je třetí možnost. Jak takové fámy vznikají a proč se tak snadno šíří?

Případ obchodu s bílým masem

Paul Watzlawick ve své knize Jak skutečná je skutečnost hovoří o tzv. Orleánské fámě z roku 1969. V tomto městě se sto tisíci obyvateli se začalo povídat, že z módních butiků mizí dívky, které jsou v kabinkách uspávány a prodávány jako bílé maso. Po třech týdnech se vědělo, že zmizelo přesně 28 dívek, které jsou v noci dopravovány z Francie ponorkou. Na konci měsíce se lidé na ulicích začali shromažďovat, aby zabránili dalším zvěrstvům. Obchodníkům modních butiků volali neznámí lidé: např. jeden muž z afrického Tangeru si objednal „čerstvé maso“.

Můžeme hovořit o para‑skutečnosti, kdy se dostávájí na povrch světa události i významy, které vůbec neexistují.

Mezitím vyšly najevo zajímavé detaily. Za prvé, v té době se začínaly nosit minisukně a aféra dostala lehce erotický podtext. A za druhé, jak píše Watzlawick, fáma měla také antisemitský podtext: vynořilo se několik fám rituální vraždy a židovská komunita požádala tehdy policii o ochranu. Policie celou situaci monitorovala a vědělo se, že žádná dívka není pohřešována. Watzlawick uvádí, že fámu o ponorce vypustil sám prezident orleánské židovské komunity jako vtip – s tím, že je tak obtížně uvěřitelná, že se neujme. A ona se ujala.

Případ radioaktivního deště

V padesátých letech se ve městě Seattle v USA rozšířila fáma, že ve městě výrazně vzrostl počet poškrábaných čelních skel aut. Tyto škrábance mělu formu malých kráterků. Město se rozdělilo na příznivce dvou teorií: jedni se domnívali, že ruské atomové pokusy zapříčinily radioaktivní spad, který ve formě rosy rozleptával čelní skla. Druhá skupina měla za to, že kráterky na čelních sklech automobilů jsou důsledkem ambiciozního pokusu kompletního asfaltování silnic tehdejšího guvernéra Seattle. Z nového asfaltu se podle nich ve vlhké atmosféře uvolňuje kyselina, která rozleptává nová čelní skla automobilů. Když se úředníci zaměřili na četnost nově poškrábaných skel, zjistili, že jejich počet se oproti dřívějšku nijak nezměnil.

Pravda je věcí víry

Pro Paula Watzlawicka jsou oba příběhy důkazem toho, že pravda je věcí víry. Realita se stává skutečnou tím, že v ni lidé uvěří (tato víra nemá nic společného s vírou náboženskou).

Ve své knize Jak skutečná je skutečnost hovoří o dvou druzích skutečnosti.

• Skutečnost prvního řádu zahrnuje jevy, které se reálně staly, o čemž existují objektivní důkazy.
• Ve skutečnosti druhého řádu jde o významy, které přikládáme jednotlivým událostem.

V běžném, všedním dni si uvědomujeme, ve které z obou skutečností se nacházíme. Jestli jsou naše preference, názory, volby založeny na skutečnosti prvního řádu (tedy o objektivním měřitelném) nebo na skutečnosti druhého řádu (tedy na významech, které přikládáme jednostlivým událostem).

Watzlawick ale popisuje také případy, ve kterých se ukazuje, že realita pro naši konstrukci světa vlastně není až tak důležitá, mnohem důležitější je to, co se rozhodneme věřit, že se stalo. V kontextu výše uvedených fám můžeme hovořit o para‑skutečnosti, kdy se dostávájí na povrch světa události i významy, které vůbec neexistují. Tyto fámy se opírají o věty typu Mám známou mzdovou účetní a ta mi to potvrdila.

Ochota věřit nové saturující emoční síle ignoruje věškeré racionální zábrany, které se v nás ozývají.

Dejme tomu, že nemáme někoho rádi, nemůžeme si to však připustit, protože se nám dotyčný nějak hodí. Nebo s tím nemůžeme nic udělat, a tak vše snášíme. V krizovém bodu, kde bychom měli za obvyklých podmínek zapojit racionalitu, v takovém případě nastoupí dlouho potlačované emoce. Dlouholeté racionalizace přestanou hrát jakoukoli roli, neuspokojují nás, nechrání v našich představách o sobě, druhých a světě a my se přikloníme k druhému pólu: jsme přesně tak emocionální, jako jsme dosud byli racionální.

Pokud nás tento nový stav emocionálně uspokojuje (přesně jako nás dosud uspokojovalo racionální období), jednáme podle domnělé intuice. Naše hluboké neuvědomované přesvědčení o sobě, druhých a světě, které se odložilo spolu s racionalitou, způsobilo bolest krizové situace. Současně však obnažilo naši potřebu nebýt už nadále těmi, kteří vše řídí. S velkou chutí se poddáme náladě davu a necháme se řídit hnutími mysli, které procházejí kolem nás.

Přání se stává otcem myšlenky. To, co si přejeme, se stává realitou více než cokoli ze skutečnosti prvního řádu. Ochota věřit nové saturující emoční síle ignoruje věškeré racionální zábrany, které se v nás ozývají.

Kdo může za zneužívání dávek?

Kdo je zodpovědný za neutěšenou situaci ve společnosti, potažmo sociálně vyloučených? V Německu jsem onehdy viděla dokument, kde reportéři se skrytou kamerou šli k praktickým lékařům s větami:

• Pane doktore, teď je tak hezké počasí, dejte mi prosím neschopenku.
• Potřebuji si opravit něco na domě, dejte mi neschopenku
• Ano, vážně mě nic nebolí, prostě potřebuji volno.

Devět z deseti lékařů neschopenku napsalo. Jeden jediný řekl: Pane, vy zapomenete, že jste tu byl, a já zapomenu, že jste tu byl. Kdybych vám napsal jako zdravému neschopenku, mohl bych být postižen Lékařskou komorou.

A jak to vypadá v České republice? Za nadužívání návštěv lékařů, zvýšený výskyt neschopenek a výdej léků mohou pacienti (Das ganze tschechische Volk ist eine Simulantenbande!). Jak to, že není pokládán za odpovědného lékař, který neschopenku předepisuje a měl by rozeznat, kdo je nemocný a kdo ne?

Podobně se to má i v otázkách sociálně vyloučených komunit, kde v České republice žijí převážně Romové. Pojem sociálně vyloučená komunita užívám záměrně, protože to, co někdy popisujeme jako romskou mentalitu, je prostě jen mentalitou chudých (s omezeným přístupem ke kulturním statkům, vzdělání, bydlení, k finančním prostředkům).

Když se zamyslíme nad vnímáním určité části majority ve vztahu k sociálně vyloučeným Romům, je s podivem, koho pokládají za viníka celé situace. Jsou to zlí Romové, kteří údajně zneužívají dávky, ale že o přidělení dávky rozhodl státní orgán, který je pod další přísnou kontrolou a nemůže nikomu dát dávku jen na základě etnické příslušnosti, vlastně nikoho ani moc netrápí. Mimochodem, víte, kolik Romů má odvahu se přiznat k vlastní národnosti – tedy kolik z nich ji má v občanském průkaze? Jen deset procent.

Lidé, kteří by rádi změnili svět kolem, se mohou zaměřit na ty, kteří tvoří sociální politiku a rozhodují o přidělení financí.

• Stačí zajít na místní městský nebo obecní úřad, nabídnout své síly nebo se dotazovat poslanců, které si zvolili.
• Mohou klást dotazy zastupitelstvu a starostům, jaká je obecní a krajská koncepce sociálních služeb a co by se s ní dalo dělat.
• Mohou se zajímat o hlubší příčiny problému, který vznikl s rozpadem velkých fabrik po roce 1989 a od té doby lidé, co pracovali spokojeně jako nekvalifikovaní dělníci, nemají práci.
• Mohli by se zajímat o to, že mnoho nezaměstnaných Romů má zkušenost, že zavolají zaměstnavateli, on v době telefonátu volné místo má, za hodinu přijdou podle domluvy osobně – a pro Roma už místo není.

A ze všeho nejvíc by se měli zajímat o to, zda věci, o kterých hovoří, patří k objektivní realitě, k významům, které objektivní realitě přikládáme, anebo jde o skutečnost vytvořenou pouze v jejich fantazii.