12. 12. 2024
„Zůstanu navždy sama. Mám strach, že když Standu opustím, nikdo další nepřijde. Nestihnu mít děti. Budu pro všechny už stará. Všechno bude špatně. Chápete, že se musím rozhodnout a třeba zahodit všechny sny, které jsem měla?“ Ilonu už několik měsíců trápí myšlenky na rozchod. Jsou palčivější a naléhavější než kdy dřív. „Vlastně ani netuším, co se změnilo, ale nějak mám pocit, že už prostě nemůžu pokračovat. Nemůžu říct, že bychom byli nešťastní, ale asi nejsme ani šťastní. Co když je chyba ve mně? Co když pokazím všechno, na čem jsme tak dlouho pracovali? Neměla bych se spokojit s tím, co mám?“
„Jako by náš společný čas ztěžkl. Rýpeme do sebe, nechápeme se. Nerozumí tomu, co bych chtěla. Všechno bere jako útok, cítí se ublížený. Vlastně nemůžu říct žádnou připomínku. Možná potřebuje změnu, prostor, nevím. Já bych zase tak moc chtěla cítit jeho blízkost, ale on má pocit, že mi toho dává dost. Prý co bych po něm pořád chtěla. Prostě si nerozumíme. Neumíme se na sebe naladit. Míjíme se.
Tento článek si mohou přečíst jen naši předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení a otevřít si přístup k veškerému obsahu Psychologie.cz, pořiďte si předplatné.
Chci předplatné