Zamysleli jste se někdy nad tím, jak naše myšlenky a pocity souvisí s tím, jak vypadáme? Kolikrát se nám stalo, že jsme se probudili a ani jsme se „vidět nemohli“? Kolikrát někdo pochválil náš vzhled a my se díky tomu uvolnili, usmáli a narovnali? Jistě máte spoustu podobných zážitků ze svého vlastního života. Pojďte se společně podívat na spojení našeho vnitřního a vnějšího světa trochu blíž.

„Zrcadlo, zrcadlo, kdo je na světě nejkrásnější?“ Známá pohádková otázka, se kterou se v praktickém životě potkáváme každý den. Do zrcadla se na sebe díváme, abychom se upravili, vylepšili, udělali se pěknějšími a atraktivnějšími. Náš obraz nám slouží jako poslední kontrola, že vypadáme tak, jak si přejeme, aby nás viděli druzí. A hurá do světa.

Tomu, jak vypadáme, věnujeme obrovské množství energie, času, peněz. Oblečení, vlasy, make‑up, boty, vybělené zuby. Je to pochopitelné, celý den se lidé dívají na nás a my se díváme na ně. A o tom, jak zevnějšek ovlivňuje naši roli ve společnosti, jsme už všichni i v běžných médiích něco slyšeli nebo četli.

Všichni známe situace, kdy s pohledem na sebe nejsme spokojeni. Jako by v naší hlavě byla nějaká postavička, která se při pohledu na nás ušklíbne, v horším případě zhrozí.

A už to jede. Cítíme se hůř než před chvílí, snažíme se nějak poupravit, ale moc se to nedaří. Sami sobě se nelíbíme a ať se snažíme sebevíc, nejsme spokojeni.

Možná jsem předchozí příklad trochu nadsadil, možná to tak dramaticky nevnímáte. Chtěl jsem jen ukázat, že nejde jen o vizáž, ale hlavně o naše prožitky: co cítíme, jak máme sami sebe rádi, jak jsme schopni se ocenit a přijmout.

Pamatujeme na to, jací jsme uvnitř?

Zažil jsem řadu lidí, kteří velmi toužili zhubnout. Říkali mi, že až zhubnou, všechno bude lepší. Že si určitě najdou i lepšího partnera. Asi vás nepřekvapí, že samotné dosažení vytoužené váhy nikomu z nich život naruby neobrátilo.

Znám lidi, kteří jsou tak ponořeni do svého vnitřního světa, že na svůj vzhled nedbají. Jsou nad takové povrchní věci povzneseni. A velmi se diví, proč nemohou najít přijatelného partnera.

Netvrdím, že péče o zevnějšek není důležitá. Mám ale zkušenost, že pokud zároveň nevěnujeme pozornost tomu, co máme „uvnitř“, nebývá změna trvalá a mnohdy ani nijak nepomůže. Se svým vzhledem pak můžu dělat čáry máry, ale nebude mi to moc platné. Nové vlasy jistě dodají sebevědomí – ale na jak dlouho?

A pak je tu druhý extrém. Znám lidi, kteří jsou tak ponořeni do svého vnitřního světa (a mnohdy zahleděni do své vnitřní krásy), že na svůj vzhled nedbají. Jsou nad takové povrchní věci povzneseni. A velmi se diví, proč nemohou najít nebo si udržet přijatelného partnera a proč nadřízení v práci stále přehlížejí jejich intelektuální kvality.

Pokud stejnou pozornost nevěnujeme vnějšku i nitru, může se nám stát, že i když vypadáme fantasticky, narážíme na potíže: jsme nejistí, neumíme dobře komunikovat, neumíme najít klid a uspokojení. Sice se usmíváme, ale cítíme se pod psa. Naše okolí to pozná a podle toho se k nám chová.

Tělo a duše v harmonii

Lidé se totiž nedorozumívají jen slovy, ale i vůní, hmatem, zrakem. Jsme citliví na soulad toho, co někdo říká a jak se přitom chová. Těžko uvěříte někomu, kdo o sobě tvrdí, že je šťastný, a přitom má skleslá ramena a smutný pohled v očích.

Pokud chceme opravdu zlepšit kvalitu svého života, své sebevědomí a způsob, jakým působíme na druhé, měli bychom tedy pamatovat na obě strany mince. Vylepšení zevnějšku výrazně ovlivňuje naše sebehodnocení.

Změna trvalejšího charakteru musí vycházet zevnitř – naše sebepřijetí a vědomí hodnoty pak může prostoupit navenek a jako slunce prozářit naši „šlupku“.

A tak je možná nejdůležitější, aby tyto dvě roviny našeho bytí byly ve spojení. Aby spolu komunikovaly, žily v harmonii a shodě. Jak to ale udělat? Jaké kroky, v jakém pořadí? Kde začít? Kdo vám s tím může pomoci?

Změna k lepšímu

Nechci tvrdit, že změna, která může být pro vás i vaše blízké prospěšná, je snadná. Chci jen upozornit na některé nezbytné kroky, které je dobré na cestě ke změně udělat či o nich alespoň vědět.

Pokud jsme v nějaké oblasti našeho života nespokojení, je to pro nás signál: Aha, tady potřebuji udělat nějakou změnu. Pak hledáme v časopisech, knihách či webu radu a návod, jak na to. Mám pro vás špatnou, ale i dobrou zprávu současně: žádný jednoduchý návod neexistuje.

Obecné návody v bodech si přečteme, řekneme si „jo, na tom něco je“, ale často se nám nedaří je dobře včlenit do našeho života. Na složité rady zase není nikdo zvědavý, nemá na to čas, vyžadují příliš velké úsilí. Kde je tedy ta dobrá zpráva?

Změna v jedné oblasti vždy ovlivní i oblast jinou. Vzhled ovlivní, jak se cítíme. A jak nám je na duši, je vidět na našem chování.

Pokud chcete jet do Olomouce, může být užitečné vědět, kde leží a kudy se tam dostat. Co je však nejpodstatnější: místo, odkud vyrážíte. Místo, kde jste právě teď.

Dobrá zpráva je, že ať už vyrážíte odkudkoliv, potřebujete vědět pouze tři věci:

• kde jste
• kam chcete
• jakým způsobem se tam dostanete.

Jak na celkovou proměnu?

Změna v jedné oblasti vždy ovlivní i oblast jinou. Vzhled ovlivní, jak se cítíme. A jak nám je na duši, je vidět na našem chování. Chcete zlepšit vzájemnou komunikaci se svými nejbližšími? Udělejte změnu ve více rovinách:

• upravte se, ať vypadáte k světu
• usmějte se, i když se vám moc nechce
• zkuste s nimi mluvit trochu jinak nebo o něčem jiném než obvykle.

Zkuste si, co se stane, když se například místo stížností, jak je život těžký a co ti druzí dělají špatně, zaměříte na to dobré: na to, co funguje, co vám dělá radost a co oceňujete.

Zkuste si pohrát nejen s tím, jak vypadáte, ale i s tím, jak se chováte. Chcete‑li ještě o krůček dál, zkoušejte se na sebe a na druhé dívat jinýma očima. Když se na sebe umím dívat jako na člověka, který je hodnotný sám o sobě, je mnohem snazší si říct o pomoc nebo ukázat své kvality.

Popřemýšlejte o tom, co znamená slovo „před‑stava“: něco, co je předtím, než se to stane viditelnou realitou. Jaké o sobě máte představy? Podporují vás, nebo jsou pro vás omezením, podtržením nohou?

Jsem dobrý takový, jaký jsem

Znát místo, kde právě teď jsem, je prvním krokem k jakékoliv změně. Je dobré si uvědomit, co si o sobě vlastně myslíme, jak sami sebe prožíváme. Máme se rádi, nebo se spíš podceňujeme a odsuzujeme?

Když nebojujeme proti tomu, jací jsme, máme k dispozici energii na změnu, kterou potřebujeme udělat.

Věříme, že nás druzí mohou milovat za to, jací jsme, nebo si musíme jejich lásku nějak vysloužit? Třeba tím, že musíme o druhé pečovat nebo být na ně milí a oni nás za to mají rádi?

Ano, změna je možná. Znám spoustu lidí, kteří mají celkem jasnou představu o tom, jací by měli být. Pak jsou na sebe naštvaní, že nedosahují svého ideálu. Je dobré mít ideál. Je to naše vize, náš cíl, směr, kterým chceme jít (pamatujete? Olomouc…).

Ale nemá cenu si nadávat za to, že jsme stále ještě v Brně nebo dokonce mimo republiku. Jste prostě tam, kde jste. Uvědomte si to, přijměte to. A máte půl práce hotovo. Když totiž nebojujeme proti tomu, jací jsme, máme k dispozici energii na změnu, kterou potřebujeme udělat.

Tohle všechno samozřejmě nejde lehce, někdy k tomu dokonce potřebujeme někoho, kdo by nám naši cestu pomohl zdolat. Měl by to být někdo, kdo už někdy do Olomouce jel a zná všechny objížďky a zkratky.

Vyšlapat si cestu sám za sebe však také není k zahození, protože z každé zkušenosti se můžeme poučit. A to, co jsme se naučili, pak můžeme lépe využít pro sebe i pro druhé.