Ilustrace: Aron Wiesenfeld
odemčené

Vztah bez konce

Nejsme spolu, ale vlastně pořád jsme. Nikdy ale ne opravdu blízko.

6:22
Michal Petr

Michal Petr
Psycholog

20. 10. 2022

„Náš vztah trvá přes sedm let a vnímám ho jako nikdy nekončící kolotoč,“ napsal nám do redakce čtenář Vojta. „Teď spolu nejsme a vlastně pořád jsme. Od počátku covidu jsme přešli do krize, bohužel jsem neodolal a otevřením jejího telefonu jsem odhalil nevěru, ne jednu. V tu chvíli jsem měl pocit, že jsem ztratil naprosto vše. Chvíli mi to trvalo, ale přenesl jsem se přes nejhorší pocity a začal pracovat na sobě – dřív jsem byl uzavřený a neuměl jsem asi některé věci komunikovat. Daří se mi bořit zaběhlé vzorce, naučené chování… a dochází mi, že se pohybujeme v kruhu. Proběhl rozchod, ale ve skutečnosti k němu pořádně nikdy nedošlo, naše cesta se nerozdělila. Pokaždé, když začneme být opravdu blízko hluboké intimitě, přítelkyně otočí a ukryje se za zeď. Utíká a schovává se, přede mnou, před sebou… Co s tím?“

Začnu od konce: co s tím? Znamená to otázku, co máte dělat – zda investovat do vztahu ve snaze tuto ženu znovu získat a váš vzájemný vztah prohloubit? Odpověď není jednoznačná a závisí na tom, co chcete.

Pokud to trochu rozšíříme, jde o to ptát se, kolik jste ochoten obětovat, jak dlouho můžete vytrvat a kde jsou hranice vaší snahy o záchranu či obnovu vztahu. To jsou dle mého názoru klíčové otázky, které předcházejí jakékoliv žité vztahové dynamice.

  • Co je pro mě ve vztahu podstatné, nejsem bez toho ochoten a schopen spokojeně žít?
  • Co ve vztahu v žádném případě být nemůže, co nejsem ochoten a schopen respektovat? A když se to objeví, jdu od vztahu pryč, i kdyby další věci byly nakrásně dokonalé…

Důležité je si uvědomit, co je podstatné a co méně. V méně podstatných tématech můžete dělat kompromisy a ústupky, ale v zásadních věcech byste měl mít jasno.

Co vlastně chci?

Zde může být kámen úrazu. Nejsme zvyklí se sami sebe do hloubky ptát, co je pro nás zásadní. Odpovědět sami sobě a z odpovědí vyvodit důsledky je obtížné mimo jiné i proto, že si je nepřejeme nebo se jich bojíme. A tak raději hledáme řešení všude jinde než v sobě. Opakuji se, ale je to opravdu klíčové.

Někdy může být nápomocné si otázky i odpovědi psát. Například:

  • Jak dlouho jsem ochoten a schopen čekat?
  • Na co vlastně čekám? Kdy budu mít pocit, že jsem dosáhl toho, co si přeji?
  • Jsem ochoten a schopen být v tomto typu vztahu dlouhodobě, i když není podle mých představ?
  • Kde nemohu uhnout, co je pro mě naprosto zásadní? Mohu to sdělit i druhému?

Neexistuje obecně platná norma, co je v pořádku a co už ne. Každý vztah je jiný. Co je pro jednoho za hranou, je pro druhého základní podmínkou vztahu, například míra svobody.

Vaše touha po blízkosti se zde potkává s jejím strachem z intimity, ale celé to může být samozřejmě komplexnější. Její nevěry mohou pocházet z nenaplněných potřeb a představ z její strany. Pak je těžké se znovu otevřít, zvlášť když by příčiny zůstávaly stejné nebo podobné.

Překročit bludný kruh

Dynamika přibližování a oddalování je v pořádku a umožňuje postupné prohlubování, obrušování hran, učení se důvěřovat druhému člověku… Pokud si ale nejsme jistí, o jakou formu vztahu jde ani zda v něm vůbec chceme setrvávat, je velmi obtížné uvolnit se do bezpečí a jistoty dobrých hranic.

K překročení bludného kruhu v podobě držení si odstupu by bylo asi dobré si ujasnit, jaký typ vztahu máte. Protože některé kroky je možné dělat jen v rámci vztahu, pro který se rozhodneme. Témata spojená s důvěrou a experimentováním, do jaké míry jsme ochotni se otevřít, se lépe léčí ve vztahu, kde jsou jasné hranice.

Takže první krok je domluvit se, zda žijete partnerský vztah, či ne.

Pokud ne, tak jste si sice blízko, ale jistý distanc je už součástí podstaty celé situace. Zde je na místě hledat a upřímně komunikovat, co každý z vás potřebuje a chce (viz výše), a převzít za své postoje odpovědnost.

Pokud odpověď zní ano, otvírá se mnoho možností. Je ale třeba si říct, že jste ochotni se přenést (nebo se o to alespoň snažit) přes zranění na obou stranách. Pak můžete hledat, jaký typ kontaktu je komfortní a co dělat s tím, když potřeba jednoho je v rozporu s potřebou druhého.

A jak říkám skoro vždy na závěr: když si nevíte rady se zdravotním symptomem, jdete k lékaři. Pokud si nevíte rady ve vztahu, navštivte párového terapeuta. Jste‑li ochotni investovat čas, energii a peníze do hledání dobré podoby vztahu, jste na dobré cestě.

Líbí se vám Psychologie.cz?

Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu – rovnou nás podpořit a připojit se, nebo jen zdarma dostávat naše newslettery.

Přístup ke všemu:

Koupit předplatné

Články k poslechu

Environmentální žal

Být smutný kvůli ohrožené přírodě je na místě. Jaké nevědomé mechanismy se za touto emocí …

15 min

Lék na smutek

Naše mysl je jako mlýn. Mele a mele. Je na nás, jaké „zrní“ do něj …

10 min

Uzdravila mě láska

Teprve se současným partnerem jsem se osmělil překonat svou fobii ze sexu.

8 min

Zraněni lékařem

Je vám zle, cítíte bolest. Potřebujete pomoc, ale nenacházíte porozumění.

17 min

Na chvíli sama

Můj recept na péči o svou duševní pohodu zahrnuje ty nejobyčejnější věci.

7 min

20. 10. 2022

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.