10. 2. 2022
Častokrát nás zamilovanost doslova bolí, když naše city nejsou opětované, druhá strana nemá zájem. Nezamiluje se stejně jako my, nebo se s námi po delší či kratší známosti rozejde. A tak jsme ponecháni napospas vlastní hlavě, tělu, hormonům a hlavně sžírajícím myšlenkám. Tento článek bych ráda věnovala všem čtenářům, kteří si zrovna prochází tímto nelehkým, byť zcela přirozeným obdobím. Obdobím, ve kterém není lehké fungovat, racionálně přemýšlet, mobilizovat síly a přimět svoji mysl zaměřit se na jiný podnět než na dotyčného člověka.
První, velmi podstatnou věcí, kterou bych ráda čtenáři vyvrátila, je přesvědčení, že je v tom sám. To, že se zamilováváme, je obvyklé a naprosto přirozené. Chodíme na schůzky, potkáváme nové kolegy, poznáváme kamarády kamarádů a jednou, čas od času, se stane, že se zamilujeme. Přeskočí jiskra. Někdy po prvním rande, někdy po hlubším poznání. Po bytostném rozhovoru. Nebo po první puse. Najednou to přijde a naše mysl je zaplavena vším možným.
Tento článek si mohou přečíst jen naši předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení a otevřít si přístup k veškerému obsahu Psychologie.cz, pořiďte si předplatné.
Chci předplatné