Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu

Vztahový paradox

Dovolili byste si říct obchodnímu partnerovi to, co říkáte manželovi či dětem?

Olga Lošťáková

Olga Lošťáková

10. 9. 2019

Psychologické studie opakovaně prokazují, jak velký význam mají spokojené vztahy pro naše zdraví, dlouhověkost a celkovou kvalitu života. Lidé, kteří jsou izolovanější, než by si přáli, jsou také méně šťastní, funkce jejich mozku a celkově jejich zdraví upadá ve středním věku dříve a žijí kratší život než lidé, kteří nejsou osamělí. Roli nehraje kvantita, ale kvalita vztahu. Časté konflikty ohrožují zdraví a naopak dobré, srdečné vztahy plní ochrannou funkci.

Mělo by tedy ideálně v našem zájmu platit, že si svých blízkých budeme vážit a chovat se k nim jako k cennému pokladu. Podívejte se ale nejdříve na dvě situace.

  1. Jsou dvě hodiny odpoledne. Snažíte se dovolat klientovi – potřebujete si s ním domluvit organizační detaily k plánované firemní akci. Jste dohodnutí, že mu máte volat ve dvě hodiny. Klient hovor nepřijímá. Zkoušíte to za 15 minut ještě jednou. Bez reakce. Necháváte tedy na klientovi, aby vám zavolal zpátky. Jste ve stresu, aby se vám vše podařilo zajistit, mysl máte ale nastavenou na hledání řešení. Když se vám konečně podaří s klientem spojit, rovnou se zaměřujete na organizaci firemní akce, mluvíte klidně a empaticky.
  2. Jsou dvě hodiny odpoledne. Snažíte se dovolat partnerovi – potřebujete se s ním domluvit na plánované narozeninové oslavě. Jste dohodnutí, že mu máte volat ve dvě hodiny, protože má zrovna v tu dobu pauzu mezi poradami. Partner hovor nepřijímá. Opakovaně vytáčíte jeho číslo. A s každým dalším vytočením vytáčíte i sebe. Hlava nabývá explozivních rozměrů myšlenkami typu: To si snad ze mě dělá srandu? Proč to nebere? Já tady všechno zařizuju, a on mi ani není schopný zvednout telefon? Po pátém vytočení odkládáte mobil a říkáte si, jak to máte s partnerem těžké a že jste na přípravu oslavy sami. Cítíte bezmoc, vztek, zoufalství. Když se vám následně podaří s partnerem spojit, necháte vztek proniknout do komunikace a jste na partnera nepříjemní.

Mohla bych pokračovat celou řadou další situací, kdy se ke kolegovi, nadřízenému, známému, návštěvě atd. chováme lépe než k našim blízkým. A samozřejmě netvrdím, že se k těm nejbližším nechováme nikdy láskyplně a nesnažíme se s nimi konstruktivně komunikovat. Mnoho mých klientů, známých či přátel však tento vztahový paradox zná. K blízkým si dovolíme mnohem více než k těm, kteří nám jsou vzdálení.

Proč tomu tak je? K blízkým se často chováme hůře, protože od nich očekáváme naplnění svých citových (a nakonec i fyzických) potřeb, jako je potřeba přijetí či blízkosti. Když v tomto blízké osoby nějakým způsobem z našeho pohledu selhávají nebo se naše pohledy různí, může nás to hodně znejisťovat. Naše reakce pak obvykle odpovídá tomu, jak moc nás to v tu chvíli znejisťuje a jak jsme zvyklí v takovýchto situacích reagovat například podle typu vztahové vazby, kterou jsme si odnesli do života ze své původní rodiny.

Doma nám toho odpustí více

Roli hraje i očekávaný důsledek našeho jednání. Pokud se budeme chovat nepříjemně ke klientovi nebo k manažerovi, budeme dávat průchod vzteku ve vztahu s kolegy, pravděpodobně přijdou pracovní sankce. Z vlastní praxe s klienty bych mohla jmenovat řadu příkladů, ve kterých dlouhodobé nepřátelské chování daného pracovníka vedlo od finančních a kariérních postihů až k jeho propuštění.

V práci se tedy řada z nás „drží“, protože se obáváme negativních následků. V průběhu pracovního dne udržujeme profesionální tvář, usmíváme se na kolegy a myslíme si přitom svoje – a doma tuto masku odkládáme, protože „držet fazónu“ je náročné.

A kde jinde než doma bychom si měli dovolit profesionální masku odložit? Vědomá komunikace, vnímání druhého, naslouchání, ochota hledat společné řešení stojí energii. Vnímám toto nastavení „doma mi špatnou náladu odpustí“ jako nebezpečné – zvlášť když uvážíme, že se u nás podle statistik rozvádí téměř polovina manželství. Nejčastějším důvodem je nesoulad povah, odlišné názory a vzájemné odcizení. Více než polovina rozvedených párů uvádí, že by si přáli, aby se jejich partneři více věnovali vztahu a investovali do něj více času i energie.

Na skutečnost, že nenaplněné vztahové potřeby se často stávají důvodem rozvodu, je ale možné se podívat i z druhého konce. Očekáváme, že nás druhý bude respektovat, bude nám naslouchat, investovat do nás energii atd. Nakolik ale dokážeme my sami druhému tyto potřeby naplnit?

Vystoupit z nefunkčních vzorců komunikace

Často se u svých klientů setkávám s tím, že trvají na vlastní pravdě a jejím prosazování, ať jde o praktické záležitosti (jako způsob nakládání myčky, frekvence úklidu), nebo přístup k výchově dětí, ke společné budoucnosti. Velkou vztahovou pastí je, když si myslíme, že náš pohled na věc je ten jediný správný. A následně nenasloucháme, rozčilujeme se, nejsme ochotní konstruktivně diskutovat, protože my přece ze své pozice ustupovat nebudeme.

Zkuste si představit, jaké důsledky by tento postoj měl například v obchodním vztahu. Klient říká: „My bychom rádi kampaň spustili v červenci.“ A vy byste na to okamžitě odpověděli (s otráveným výrazem ve tváři): „To snad ne! To nebude v červenci fungovat. Kampaň spustíme až v září.“ Co by nastalo v rámci vašeho profesního vztahu?

A teď to jenom otočíme. Přijde za vámi partner a říká: „Zlato, co kdybychom jeli na dovolenou až v listopadu?“ A vy byste místo automatické reakce (No to snad ne. Co tam budeme v listopadu dělat? Vždyť tam zmrzneme. Pojedeme normálně v létě…) řekli: „Říkáš v listopadu. A proč zrovna tento měsíc?“ A následně byste s respektem naslouchali a konstruktivně komunikovali své potřeby, bez trvání na vlastní pravdě jako jediné možné. Změnila by vaše reakce směr a atmosféru celého rozhovoru?

Všímavost

Pokud chcete vědomě budovat vztahy s blízkými, posilujte svoji všímavost (mindfulness). Kolikrát si totiž pod silou emoce ani neuvědomíme, že se k druhému chováme agresivně nebo že potlačujeme v zájmu zachování rodinné harmonie své vlastní potřeby. Je užitečné zachytit už předzvěst potenciálního konfliktu (vnímat úroveň své energie a míru spokojenosti, zachytit destruktivní myšlenky), ať můžete zavčas ještě racionálně a ne pod vlivem emočního únosu komunikovat a sdělit, co potřebujete.

Podívejte se na dva příklady:

  1. Přicházíte vyčerpaní domů. Otevřete dveře a v předsíni vidíte poházené školní tašky a boty. Nakouknete do pokojíčku a vidíte rozházené hračky na zemi. Cítíte, jak se vám hrne krev do hlavy a ovládá vás vztek: „Děláte si ze mě legraci? Jsem snad vaše služka? Proč mám po vás pořád uklízet? Máte měsíc zaracha. A žádná televize!“ Partner strčí hlavu do pokojíčku „Miláčku, co se děje?“ „Ještě se ptej! To jsem snad na to všechno sama? Chováš se jak malej. Děti z tebe mají jenom srandu. Nemáš u nich autoritu. Víte co, nechte mě všichni na pokoji…“
  2. Přicházíte domů. Jste si vědomi toho, že jste vyčerpaní a že potřebujete chvilku pro sebe. Cítíte, že vás ovládá vztek, když vidíte nepořádek na podlaze. Víte, že nemá smysl v tuto chvíli situaci řešit. Pozdravíte děti a partnera. Říkáte: „Dejte mi prosím chvilku, potřebuju vydechnout.“ Jdete se svléknout, umyjete se, uděláte si kávu. Potom svoláte děti ke stolu: „Všimla jsem si rozházených bot a tašek v předsíni a hraček na zemi. Vadí mi to, protože máme dohodu, že si po příchodu ze školy tašky a boty uklízíte a na zemi mohou být pouze hračky, se kterými si právě v té chvíli hrajete… Co vy na to?“ Následně proběhne diskuse a stanovení dalších kroků.

Rozdíl mezi těmito dvěma situacemi je právě ve všímavosti – schopnosti zachytit svoji nízkou emoční a mentální kondici, uvědomit si potenciálně destruktivní chování a následně v dovednosti využít konstruktivní komunikační prvky.

Perspektiva

Pomoci nám může také změna perspektivy. Už je to pár let, co jsem si prošla technikou, která mi dodala motivaci chovat se k blízkým lépe. V rámci vizualizace svého pohřbu a jeho ideálního průběhu jsem se snažila jako neviditelný svědek zachytit rozhovory mezi mými blízkými. Co bych chtěla, aby o mně říkali partner, děti, kamarádi, rodiče?

Došlo mi třeba, jak moc je pro mě důležité, abych věnovala dcerce dostatek času a pozornosti. Aby na mě měla vzpomínku, že když mě potřebovala, tak jsem tam byla. A toto uvědomění mi pomohlo jinak si plánovat čas – s větším ohledem na naše společné aktivity.

Tato technika nám z jiného konce pomáhá ujasnit si, jaký vztah chceme s druhým mít. Kolikrát o tom totiž ani nepřemýšlíme – prostě reagujeme automaticky, podle zajetých kolejí, ale přitom tak, že naše chování neodpovídá tomu, jak chceme, aby se s námi druhý cítil.

Přetočení času

Pomáhá ale i brát věci s humorem a lehkostí. Máme s manželem domluvený jeden komunikační prvek, který poměrně často používáme. Stává se, že do komunikace vkročíme nesprávnou nohou – druhému odsekneme, kritiku podáme útočně atd. Pokud si to ten, co vykročil špatnou nohou, uvědomí, může říct „přetáčím situaci“ a třeba opravdu odejít z místnosti, znovu do ní vstoupit a začít komunikaci konstruktivně. Přetočení dodává do komunikace humor a lehkost a poskytuje šanci ke konstruktivnějšímu směru komunikace.

Zítřek nám nikdo neslíbil

Můžete si také zkusit představit váš běžný denní program, ale bez vašich blízkých. Při této představě zajděte do praktických detailů. Třeba: jak by probíhalo běžné ráno bez vašeho partnera a dětí? Zabezpečování chodu domácnosti? Trávení víkendů? Vánoce? Narozeniny? Dovolená?

Žijeme často v koloběhu povinností a neuvažujeme nad tím, jak moc je každý z těchto společných momentů vzácný. Jako by se tyto chvíle mohly opakovat do nekonečna. Ale – děti rostou, dospělí stárnou. Nikdy už nevstoupíme do stejné řeky.

Možná na vás může takový závěr článku působit morbidně, ale právě vědomí neopakovatelnosti každé chvíle a také naší konečnosti nám může pomoci investovat více energie do vztahů s našimi blízkými – dokud máme možnost s nimi trávit čas. Protože další minutu, hodinu, zítřek nám přece nikdo neslíbil.