Opravdu náš subjektivní pocit štěstí souvisí s počtem kamarádů, které potkáváme u piva, nebo tím, že jsme zadaní?

Učili jsme se o něm ve škole. O lidském štěstí a o všem, co obnáší. Učili jsme se o pojmu kvalita života a taky o tom, že má každý člověk různá práva: právo volby, právo na lékařskou péči, právo na šťastný život, právo na důstojnou smrt. Všem lidem stejně.

Když dosáhneme určitého životního standardu, budeme se těšit dobrému zdraví, všem našim právům bude učiněno zadost a když navíc budeme zaláskovaní, zaměstnaní a děti nám budou dělat v mezích možností radost, bude moci osoba ze statistického úřadu konstatovat, že jsme blahobytně žijící?

Věda a život

Podle slovníků je nepřeložitelný termín well‑being stav charakterizovaný zdravím, štěstím a prosperitou. Není to tak úplně blahobyt. Kdyby byl, nepoužívali by naši vědci cizí slova.

Vědecký koncept well‑beingu vyžaduje porozumění sociální vědě jako takové: věda je mimo jiného nástroj, díky němuž jsme schopni kódovat proměnné a postihovat vztahy a příčinné souvislosti mezi různými jevy. Někdy se ale věda sekne a jde na to zbytečně složitě: utváří na základě shlukování znaků komplikované koncepty, jež v reálném životě neexistují.

Jedním z takových konceptů je právě well‑being. Není to slovo srozumitelné běžnému člověku, ale pojem zastřešující tisíc svérázných kategorií.

V článku informujícím o stávajícím stavu well‑being kanadských občanů autoři píší, že zde najdete „širokou škálu indikátorů a statistických dat, které poukazují na stav kanadské společnosti“. Mezi zahrnutými oblastmi jsou kvalita okolního prostředí, finanční zabezpečení, bezpečnost, zdraví, využití volného času, sociální participace, rodinný život, bydlení, zaměstnání a vzdělávání.

Hrubý popis konceptu však postrádá subjektivitu: osobní výpověď lidí o jejich pocitu štěstí (který práci vědců přirozeně komplikuje). To, jak se well‑being v Kanadě měří, tedy nesouhlasí s jeho jednoznačnou slovníkovou definicí.

Měřím, měříš, měříme

Kanadský průzkum se svým pojetím spíše než evropské psychologicko‑vědné tradici blíží pokusům finančních institucí odhadnout závislost well‑being na jiných konceptech, například hrubém domácím produktu (HDP).

Deutsche Bank na základě svého zkoumání z roku 2007 zařazuje, nikoli nepodobně kanadským vědcům, mezi formující aspekty well‑being právě HDP (reprezentované konzumací a investicemi), ekonomický well‑being (volnočasové aktivity, bohatství, netržní aktivity, případně nezaměstnanost či nedostatečné zabezpečení jedince). Dále životní podmínky (jako prostředí, zdraví, nerovnost a vzdělaní) a subjektivní štěstí (tvořené genetickými predispozicemi, rodinou, aktivitami, přátelstvími, spokojeností v zaměstnání a příslušností ke komunitám). Takto vyjádřené subjektivní štěstí přece ale vůbec není subjektivní! A proč se dvě ze čtyř oblastí měření točí kolem peněz?

Ekonomickým ukazatelům se snaží více méně vyhýbat The U.S. Well‑being Index, měřený denně v průběhu celého roku 2008 na vzorku tisícovky obyvatel.

Měřenými proměnnými jsou hodnocení života na škále od utrpení (suffering) po prospívání (thriving), emocionální zdraví (hodnocené na základě převládající emocionality), tělesné zdraví (od BMI, přes bolesti a nemoc v současnosti po počet dní pracovní neschopnosti a denní pocit vitality), „zdravé chování“ (kouření, stravovací návyky a sport), pracovní prostředí (spokojenost na pracovišti), a dostupnost naplňování základních potřeb (jídlo, voda, léky, peníze, lékařská péče, pojištění, bezpečí).

Výsledná hodnota naměřeného well‑being je tady už méně závislá na „objektivních“ ukazatelích (výše přijmu, zdravotní stav z medicínského hlediska apod.). Vychází však stále z jasných předpokladů: například že kouření, negativní emocionalita, zdravotní zátěž, či těžká dostupnost potravin ovlivňují well‑being, resp. kvalitu života negativním způsobem. Jedná se tedy pouze o hru se slovy a proměnnými? A co kdyby?

Politika blaha

Dosud jsme zarytě věřili, že well‑being obyvatelstva (resp. ekonomický blahobyt obyvatelstva, který je s ním údajně v přímém vztahu) je odvoditelný od hodnoty Hrubého domácího produktu.

Dnes je koncepce nevyhovující a mnohé světové instituce a veřejní činitelé (OECD, OSN, Europarlament a nakonec francouzský prezident Sarkozy) se chopili šance výzkumně prokázat, že vztah není tak silný ani tak přímý, jak se doposud zdálo. Pročpak to?

Otázkou je, zda takto pomůžeme pravdivosti a vyčištění definic mocných pojmů, nebo je pouze pokroutíme jinak, než jsme byli zvyklí – třeba proto, že náš stát nebo jiný vyšší celek v současnosti díky stávajícím způsobům měření „proměnných, na nichž ve světovém srovnání záleží“, pokulhává. 

Tečka o štěstí

Koncept well‑beingu si narozdíl od slova blahobyt zahrává s nebezpečnou proměnnou subjektivního štěstí, a pak na ni podivuhodně zapomíná. Jinak bychom totiž nic nenaměřili: Kdo kdy komu řekl, že štěstí stoupá exponenciálně s počtem naplněných potřeb a zaručených práv? Že ho můžeme vyjádřit počtem kamarádů, které potkáváme u piva, nebo tím, že jsme zadaní?

Zdraví je k životu potřeba, činí nás šťastnými. Někdy však člověk doopravdy procitne až v nemoci.

To, jak se někdo má, můžeme zjistit dvěma způsoby. Můžeme změřit všechno jmenované a udělat hloubkovou analýzu nebo se ho na to můžeme zeptat. Když si budou výsledky odporovat, bude to nejspíš znamenat, že nám lidé o svých pocitech ze společenských důvodů lžou. Anebo to může znamenat, že je naše měření naruby.

Kanadští vědci předpokládají, že finanční zabezpečení zvyšuje well‑being. To by ale tetička Jana neodmítala už popáté místo primářky: říká, že bude mít lepší pocit, když bude i nadále válčit s hypotékou, zato si nebude nosit domů hlavu plnou šéfovských problémů a obrovské zodpovědnosti.

Well‑being má dále stoupat s pocitem bezpečí. Co pak ale s Markem, který stále znova leze po skalách a vrtá se v jeskyních? Noční akce v extrémních podmínkách bezpečné rozhodně nejsou – někteří si ale takový život zvolí. Jinak by nebyli šťastní.

Zdravý životní styl? Koukněte se na kuřáky. Dostupnost naplňování základních potřeb? Koukněte na obyvatele biofarem. A zdraví? Je k životu potřeba a šťastnými nás činí. Někdy však člověk doopravdy procitne až v nemoci.

Vsadila bych svou studentskou čest na to, že se každý z nás minimálně v jedné věci vymyká: hledáme a nacházíme štěstí tam, kde by to statistický úřad nenapadlo. Každý jsme šťastný malinko jinak.

Má to smysl měřit? A je to vůbec možné, když se nemůžeme odrazit od vnějších událostí a vnějších podmínek, ale nejde se spolehnout ani na jednoduchou otázku jak se máš?

Myslím, že well‑being a jeho současná podoba nejsou adekvátním ukazatelem úrovně kvality života a míry lidského štěstí. Pochybuji ale, že kdyby takový nástroj existoval, byl by psychologům k něčemu dobrý. Leda jako výstraha, jak se na člověka před sebou nedívat.