Četl jsem nedávno rozhovor s jedním již starším odborníkem na duševní nemoci. Právě pro jeho vyšší věk jsem si myslel, že v rozhovoru najdu životní moudrost a nadhled. Nedočetl jsem se však o ničem více, než jen v jaké krizi žijeme. Všechno se hroutí, říká odborník na lidskou duši. Vše je postavené na hlavu, tradiční rodina nefunguje, technologie nás ubíjejí, neumíme žít vztahy, jsme nezodpovědní, moderní společnost nás toto a ono – ale všechno špatně. Celý rozhovor. V jeho odpovědích jsem nenašel pozitivní pohled ani náznak důvěry ve změnu k lepšímu. Ale co mě zaujalo především: že jsem v nich (vyjma jeho nevyjádřené nostalgie při vzpomínání na to, co kdysi údajně bylo v pořádku, než to moderní doba pokazila) nenašel ani náznak odborníkovy vlastní radosti ze života.