Nový audiobook: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné

Za zavřenými dveřmi

Blízké vztahy jsou emocionálně náročné. Někdy probouzejí agresivitu i v lidech, do kterých by to nikdo neřekl.

Hedvika Boukalová

Hedvika Boukalová

18. 8. 2016

Téma domácího násilí už dnes – naštěstí – není tabu. Víme, že se takové věci dějí. Známe je ale spíše z médií, a tak v nás různé informační kampaně mohou vzbudit nedůvěru nebo pocit, že „se to trochu přehání“. Nenapadlo by nás, že někdo, koho známe jako milého kolegu nebo fajn kamarádku, dělá za dveřmi bytu svému protějšku ze života peklo.

Říkáme si, že kdyby někdo z našich blízkých, známých či sousedů chodil s vážnými zraněními, všimli bychom si toho a nenechali to jen tak. Můžeme mít také pocit, že zasahovat do záležitostí jiných lidí je nemístné a je to tak trochu „špiclování“, které máme negativně spojeno s minulými dobami. Leckoho napadne, že snad není tak zle, když se jedná o dospělé, měli by si přeci umět poměrně dobře pomoci sami.

V těchto pocitech se odráží leccos. Může to být pravda a v našem okolí skutečně nikdo, kdo by byl ohrožen násilím ze strany svých blízkých, není. Může ale také jít o naše laické představy o tom, jak se domácí násilí projevuje, jak se dotýká lidí, kteří jsou jím zasaženi, a jak na ně tito lidé typicky reagují.

V kontaktu s blízkými lidmi se stáváme zranitelnějšími, protože toho o nás vědí více.

Také se nám možná nechce čelit nejistotě. Tak úplně nevíme, co bychom dělali, kdyby to byla pravda, kam se obrátili. Netušíme, co musíme a nemusíme dělat, co z toho pro nás vyplývá za následky lidské či dokonce právní. Co když se těchto následků bojíme – nepohněváme si nějaké lidi, nepřiděláme si starosti či nedostaneme se dokonce sami do nebezpečí?

Možná také nechceme čelit narušení představy, že svět je bezpečné místo, kde se věci jako násilí mezi blízkými nedějí. Vždyť pachatel je přeci ta osoba, kterou vídáme v televizních novinách, ne milý soused nebo fajn kamarádka. Je to jasně identifikovatelný zloduch, antisociální jedinec, nikoli člověk, kterého může celá řada jeho známých charakterizovat jako ochotného a nápomocného.

V uzavřeném prostoru

Odpověď na otázku, proč se zdá, že se tyto činy v našem okolí nedějí, může být i v tom, že jde o záležitosti typicky pečlivě skrývané. Jak samotným pachatelem, který leckdy cíleně a pečlivě realizuje toto chování výhradně v soukromí, tak i obětí.

Ano, jsou i pachatelé domácího násilí, kteří se chovají všeobecně násilně, jednají impulzivně napříč mezilidskými vztahy a s hrubostí se neskrývají, dokonce už pro své chování byli na policii nebo ve vězení. U některých násilníků hraje velkou roli alkohol. Poměrně malou skupinu pak tvoří lidé se závažnou duševní chorobou (jako je např. psychóza), jejichž násilné jednání vyplývá z tohoto onemocnění.

24. – 25. listopadu 2018

Festival Psychologie.cz podzim 2018

Psychologie.cz

Jsou ale i takoví pachatelé, které jejich okolí jako hrubiány nezná, s kolegy či kamarády vycházejí velmi dobře, někdy dokonce mohou působit spíše submisivním dojmem. U některých z nich je to dobře fungující sebekontrola: mezi lidmi, které nemají tolik pod vlivem jako partnera/partnerku, mají tendenci své chování mírnit. Může ale jít také o to, že jiné vztahy a jejich zvládání pro ně nejsou tak náročné.

S rodinou a životními partnery trávíme značné množství času, setkáváme se s nimi v uzavřeném prostoru, protínají se – někdy náročně – naše životní styly až k těm nejobyčejnějším věcem, jako je úklid, spánek, domácí činnosti, společné finance. Je tu tedy mnohem větší šance vzniku třecích ploch a nedorozumění. V kontaktu s těmito lidmi se také stáváme zranitelnějšími, protože toho o nás vědí více.

Co všechno tedy stojí za vznikem domácího násilí? U některých pachatelů jde o nezvládnuté emoce a konflikty, impulzivitu a někdy i nižší frustrační toleranci. Jsou to charakteristiky, kterých jsou si někteří z pachatelů s odstupem vědomi, litují jich a pokoušejí se zvládat dané situace lépe, což se také mnohdy bez odborné pomoci nedaří.

Existují ale i pachatelé, kteří důslednou kontrolu partnerky realizují cíleně a mít naprostý vliv, rozhodovací pravomoc je jejich cílem. Tato kontrola může představovat naplnění určité potřeby pachatele: oběť a případně i rodinu ovládat, o všem rozhodovat, vše kontrolovat. Může mít ale i zištný motiv, pokud je druhý zdrojem bydlení, příjmu či péče.

Stačí přece dělat, co já řeknu

Řeč byla o mužích jako o pachatelích, ale mezi pachateli domácího násilí jsou i ženy. Je pro ně typičtější páchání psychického násilí, mohou se ale dopouštět i násilí fyzického. Psychická komponenta násilného chování přitom rozhodně není mírnější či méně závažná než fyzické útoky. Pravda je, že bití, kopání, škrcení a topení k oběti pravděpodobněji přitáhne pozornost okolí, dá se následně lépe dokumentovat a doložit, může oběť také více alarmovat.

Psychické násilí ve formě nadávek, ponižování, zesměšňování, zpochybňování hodnoty oběti, ale i ve formě neustálé kontroly, kritiky, žárlivosti a omezování svobody a dalších kontaktů partnera umí být rovněž velmi závažné. Zahrnuje také např. omezení v možnosti jakéhokoli nakládání s financemi či rozhodování o sobě a důležitých věcech rodiny.

Je zákeřné i tím, že je pro oběť matoucí, neboť může narůstat či si oběť podmaňovat nenápadně a postupně. Podle toho, v jaké délce a v jaké intenzitě běží, narušuje její osobnost, její sebedůvěru, vede k pocitům nekompetentnosti, neschopnosti poradit si samostatně. Oběti mají pocit, že takové jednání ze strany pachatele je nedokazatelné, že jim nikdo neuvěří.

Někdy mohou také mít pocit, že je takové chování normální, mohou omlouvat pachatele, že se mu naučil v původní rodině a neumí jednat jinak, mohou si také myslet, že si takové jednání od pachatele zaslouží. Pachatel někdy tento směr uvažování posiluje tvrzením, že kdyby se oběť nechovala nevhodně, kdyby plnila příkazy, násilné jednání by nenásledovalo – a oběť v některých případech tento předpoklad přijímá.

Umožňuje jí totiž určitým způsobem porozumět, proč se takové jednání děje, a má naději, že když se ona (oběť) zlepší, věci se uklidní a půjdou lépe. To se však nesplní, a tak trvá někdy i poměrně dlouhou dobu, než si oběť začne připouštět, že chyba není na její straně, ale na straně partnera/partnerky. Ani tak však ještě není vyhráno.

Svěřit se svému okolí či odborníkovi se oběť často stydí. Stydí se uvádět, jakými nadávkami je častována, stydí se zpětně za to, jak daleko věc nechala dojít. Obává se, že když jsou zasažené i děti, že něco zanedbala, zároveň si však neví rady, jak ze situace ven. Nechce být příčinou rozpadu rodiny, protože by to byla ona (stále máme na mysli oběť – může jít ale jak o muže, tak o ženu), kdo by podával žádost o rozvod či inicioval rozpad partnerství. Tak někdy kolísá mezi rozhodnutími, zda zůstat, či odejít, jak věc řešit.

K tomuto kolísání může přispívat – ať již záměrně či nezáměrně – i pachatel, který většinou není násilný vždy, ale má i období, kdy je více v klidu (roli mohou hrát i další stresory: ztráta zaměstnání, finanční problémy, dlouhodobá chronická nemoc) a v tomto období se objevuje milejší stránka partnera. Pachatelé někdy také své oběti prosí o odpuštění, omlouvají se.

Opět to může být upřímná reflexe vlastního zoufalství pachatele nad tím, že své chování nezvládá, může také jít o účelový krok, kdy se zdaří oběť přemluvit, aby ještě vytrvala. Toto kolísání může probíhat v soukromí, někdy jsou do něj již zahrnuti i blízcí, širší rodina a přátelé, kterým se oběť se svým váháním může po určité době svěřit.

Jak může okolí pomoci?

Právě ona cykličnost rozhodování mnohých obětí může být velmi náročná pro okolí oběti a pro lidi, kteří ji mají rádi. Oběť se někdy opakovaně rozhoduje odejít od pachatele a opět se k němu navrací. To obvykle posiluje pachatele, který může pak postupovat s větší intenzitou či měnit strategie nátlaku.

Někdy jej to také vede k tomu, že se snaží problém řešit. Optimální ale potom je, když jde o řešení zásadní, kdy se pachatel bude učit zlepšovat svoje zvládání vzteku a emocí a posilovat dovednosti vedení konfliktu. Pouhé rozhodnutí pachatele a slib, že se „polepší“, nestačí.

Nemá smysl podnikat žádné zásadní kroky bez vědomí a proti vůli oběti. Oběť musí být připravena svoji situaci řešit a měnit.

Pokud se oběť k pachateli opakovaně navrací a situace se nelepší či pokud jde o brutální násilí, o němž okolí ví, ale oběť s ním nechce nic dělat, může se okolí dostávat do velmi tíživé situace bezmoci.

Je třeba zdůraznit, že nemá smysl podnikat žádné zásadní kroky bez vědomí a proti vůli oběti. Pokud není oběť připravena situaci řešit a měnit, nelze ji odvézt od pachatele a udělat tato rozhodnutí za ni. Ani podání trestního oznámení na policii, které okolí oběti může udělat, nemá pak velký význam, pokud oběť o události nechce vypovídat přesně.

Okolí pak může rezignovat a pro zachování vlastního psychického zdraví a pohody se někdy může od oběti odstřihnout. Oběť se tak postupně dostává do izolace, kdy se ještě více stydí, cítí se ještě nekompetentnější a má pocit, že se ze situace nelze dostat.

Určitě ale něco dělat lze. Co tedy můžete udělat, pokud se dozvíte o domácím násilí ve svém okolí?

  • shánět informace o problematice
  • nabídnout, pokud jste toho schopni, oběti možnost o situaci mluvit
  • postupně oběť podporovat v rodícím se rozhodnutí situaci měnit
  • posilovat ji v naději, že změna je možná, že na to „má“
  • nabídnout praktickou pomoc s odstěhováním ve chvíli, kdy se pro ně rozhodne
  • snažit se oběť přesvědčit, aby se o situaci buď anonymně poradila s odborníkem po telefonu (např. bezplatná linka 116006) nebo navštívila poradnu (např. Bílý kruh bezpečí, intervenční centrum), aby získala informace o situaci a o svých možnostech
  • doprovodit ji na tato místa, stejně jako pak na policii, pokud je věc dovedena k podání trestního oznámení

V těchto poradnách se oběť dozví např. o důležitosti mít bezpečnostní plán, a to zejména v případech, kdy útoky partnera jsou či mohou být značně nebezpečné (fyzické útoky, výhrůžky likvidací, je-li ve hře možnost použití zbraně), či o institutu vykázání, který může policie realizovat ve chvíli, kdy dojde k fyzickému útoku. Odborníci zde spolu s obětí hledají optimální možnosti, a to i v situacích, kdy zdánlivě nemá kam jít.

Jak už jsme zmínili, obětí může být i muž, který má mnohdy situaci obtížnější v tom, že se ještě více stydí o své situaci s kýmkoli hovořit. Má obavy, že bude zpochybněna jeho mužnost, že jej bude okolí vnímat jako příliš „slabého“. Pokud jde o fyzické násilí, může mít navíc muž obavu, aby nezareagoval tak, že by útočící partnerku v sebeobraně zranil.

Jak tedy okolí oběť pozná? Co sledovat, kromě fyzických zranění (která mohou být obětí vysvětlována jako její vlastní nešikovnost, přičemž ale nejde o zranění, která by si člověk způsobil náhodou)? Oběť

  • může vyjadřovat obavy, že se partner/ka vrátí domů
  • má až přehnanou snahu vyhovět jejím/jeho požadavkům
  • může prožívat velkou úzkost z pozdního návratu domů
  • omezuje kontakty i aktivity, které před tím udržoval/a a vyhledával/a, až k téměř úplné izolaci
  • může projevovat častější pochybnosti o sobě, o tom, co zvládne.

Jak ale zavést řeč na podezření z týrání, to už se odvíjí i od konkrétního vztahu, jeho blízkosti a otevřenosti a od konkrétních signálů. Je ale určitě vhodné na oběť netlačit příliš: věty jako „jak si to můžeš nechat líbit“ mohou u oběti zvyšovat pocity studu.

Na okraj je možné ještě uvést, že ne každé násilí ve vztahu je domácí násilí. Někdy je verbální a fyzická agrese oboustranná. To neznamená, že to je situace, která by byla jednotlivým stranám příjemná, a i takovou situaci lze řešit. Je možné obrátit se na poradnu pro rodinu, partnerství a mezilidské vztahy – nejlépe, když se dostaví oba partneři – a tam se učit oboustranně korigovat svoje projevy emocí, zvládání emočně náročných situací, společně budovat strategie, jak konflikty lépe řešit. Jde-li o konkrétní konflikt, je možné obrátit se také na mediátora.

Podstatou domácího násilí je to, že násilná je stabilně jedna strana a druhá strana se brání jen slabě, neúčinně nebo vůbec. Je to situace, v níž může být pro oběť pomoc okolí velmi důležitá.

Diskuse 0