Spisovatel Steven Pressfield se v tenké knize Do The Work dělí o výborné tipy, jak přestat s nekonečnou přípravou a odkládáním a pustit se do práce. Budou se vám hodit, i když chcete udělat něco úplně jiného než napsat knihu.

Jedna moje kamarádka se dokáže šprtat do tří ráno a v šest vstát na brigádu. Dělá to tak už asi osmý rok, protože studuje druhou vysokou školu. Je to jeden z nejhouževnatějších a nejchytřejších lidí, jaké znám. Když jsem se jí před pár týdny ptal, do čeho se tedy konečně pustí po státnicích, zamyslela se a řekla: musím se naučit jazyky.

Žádný náznak toho, že by těsně před třicítkou zkusila pohnout světem, nebo si aspoň vydělat peníze adekvátní jejímu úsilí (ideálně obojí dohromady). Já to mám zase přesně naopak. Cíle velké a mozek mířící přesně, jenže s vůlí jsem na tom podstatně hůř.

Podle spisovatele historických románů Stevena Pressfielda, který se o svoje celoživotní zkušenosti s kreativní prací dělí ve stostránkové brožuře Do The Work (Udělej to), patří mezi největší nepřátele tvůrčího člověka právě takový odpor.

V případě mé kamarádky je kamuflovaný jako pochyby o sobě samotné. V mém případě jako prokrastinace, chorobné odkládání. Pressfield naštěstí kromě diagnózy přikládá i pár zajímavých postřehů, jak tyhle nestvůry porazit – a něco, krucipísek, konečně udělat.

Začněte od konce

„Píšete‑li scénář filmu, nejdřív vymyslete jeho vyvrcholení. Pokud otvíráte restauraci, napřed popište zážitek, který mají mít strávníci z návštěvy a z jídla. Svádíte‑li někoho, rozmyslete si, do jakého stavu mysli má vaše snaha objekt zájmu přivést. Zjistěte, kam chcete jít. Pak z tohoto bodu pracujte směrem k začátku.“

Nezapomínejte si neustále připomínat, co je základním motivem toho, do čeho bušíte, a nedělejte z toho velkou vědu. „Zeptejte se sami sebe, co (na světě) chybí. Pak tu mezeru vyplňte.“

Jiná pasáž mi zase připomněla bonmot připisovaný Ernestu Hemingwayovi: „Pište opilí, editujte střízliví.“ Je důležité pracovat i svou práci reflektovat, jenomže problém přichází, když se pokoušíte dělat obojí zároveň. To pak v hlavě pořád slyšíte: ne, ne, ne, když tam má zvonit ano, ano, ano. Případně naopak.

Pressfield je vůbec nepřítel racionality a přemýšlení: „Tři nejhloupější lidé, na které si teď vzpomenu, jsou Charles Lindbergh, Steve Jobs a Winston Churchill. Každý chytrý člověk, chápající, jak obtížné úkoly před nimi stály, by se na to rovnou vykašlal.“

Tahle rada se v podobných knihách objevuje často a nesmí se brát doslova. Exekutory už musejí bolet ruce z toho neustálého odnášení televizorů lidí, kteří při podnikání „poslouchali srdíčko“.

Připravte se na velký pád

Když jsme u těch exekutorů, moc se mi naopak líbí Pressfieldův ryze americký přístup k neúspěchu. Ten je při odvážné práci jednou za čas neodvratitelný. „Nárazy jsou blbé, jenomže nakonec prospěšné. Neúspěch znamená, že se něco nepovedlo. Dali jste tomu všechno a najednou nemáte nic. Kvůli neúspěchu ale ještě nejste lúzři. Je to jen signál, že musíte zase růst.“

Mimo téma – vzpomněl jsem si na výbornou esej Umaira Haquea, ve které píše, zlehka parafrázováno, toto: Možná není důvodem americké velké stagnace to, že by Amerika selhávala. Možná je jím skutečnost, že si nemůže selhání dovolit.

Nepřeceňujte přípravu

Rešerše, rozmýšlení, diskutování nebo módně „inkubace“, to všechno je podle Pressfielda jen maskovaný strach ze skutečné práce. Přečtěte si tedy o tom, čemu se hodláte věnovat, nanejvýš tři knížky. „Začněte dřív, než budete nachystaní. Nepřipravujte se. Jen začněte.“ (Pro doktory to, doufejme, neplatí.)

Čekáte ještě na pohlazení, že pak všechny strachy přejdou, když na sebe budete moci být pyšní? Hehe. „Henry Fonda zvracel před každým svým divadelním vystoupením, i když mu bylo sedmdesát pět.“

Prostě začněte

Když jsem se o knize dozvěděl, už jen podle názvu a reklamních tlachů okolo jsem si ji zařadil do množiny těch horších self‑help publikací. Chyba. Je svěží, úderná a při čtení jsem nemohl přestat myslet na sebe samotného a lidi okolo – ztracené v hromadě nápadů a příležitostí, ale zároveň bezradné, vyplašené a pesimistické.

Pressfielda nelze brát úplně doslova. Taky je jalové myslet si, že z vás přelouskání jeho knihy udělá superproduktivního podnikatele. Každý, kdo v Česku kdy vystudoval gymnázium, má ale v sobě do určité míry vštípený tenhle algoritmus: „Pořádně se uč, na všechno se připrav, první dobré příležitosti se chop jako klíště a vydrž. Pokud neuspěješ, znamená to, že ses málo připravoval. Pokud nejsi spokojený, jsi vadný.“

Všímám si, že to stále častěji končí chybovým hlášením a restartem. Hlavně u generace pod třicet, ve které se dost lidí upnulo při vyrůstání namísto závodníků formule k Jančurům, Lukačovičům, Gatesům a Zuckerbergům. Pak najednou bolestivě zjistíte, že je vám v mnoha oborech příprava na nic a že důležitější než začátečnická klika je houževnatost při překonávání průšvihů.

Pressfield psal snad právě pro ně. Do The Work není soubor, kterým by si mohli přepsat stará data ve své hlavě. Je to příkaz, kterým se ta data smažou. Příhodnými slovy samotného autora: Zaplňte tu mezeru. Začněte s prací dřív, než budete připraveni. Tedy teď.