Nový audiobook: Kontrola mysli
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné

Žádná ztráta není snadnější než jiná

Neexistuje správný způsob truchlení. Se Sylvií Stretti o tom, jak se smrt dotýká života.

Odsouváme téma smrti do pozadí, nechceme myslet na konečnost svého života, neumíme o tom mluvit s dětmi. „Covidová situace přinese v tomto směru velký zlom tím, že smrt je více přítomná v našem každodenním životě i v médiích,“ říká terapeutka a ředitelka Poradny Vigvam Sylvie Stretti. „Což přináší i další stres, nejistotu a může vzbuzovat strach. Lidé čelí otázce, jak mluvit o ztrátě blízkého člověka s vlastními dětmi. Ta nejistota tam je pořád přítomná, i když se do budoucna možná bude objevovat méně. Jako lidstvo jsme dostali lekci v tom, jak se věci nazývají pravými jmény.“

V čem ta lekce spočívá? A co se díky ní máme naučit?
V tom, že je třeba smrt nazývat smrtí, protože v takto obrovském množství úmrtí, jakého jsme svědky, nelze mluvit v těch „změkčovadlech“. Že někdo odešel, usnul… a nelze tento fakt pomíjet. To, co se můžeme naučit, je i fakt, že smrt je součást života. Přináší nejen smutek, ale také vztek, pocit nespravedlnosti, bezmoci či zmaru. A v takto velkém měřítku již nemůžeme zavírat oči, tvářit se, že se nás to netýká, protože týká, a my lidé s tou konečností musíme počítat, měli bychom o ní mluvit. A nezapomínat na to, že bychom měli v životě mít stanoveny priority, životní hodnoty, neboť právě kontakt s vlastní smrtelností může být příležitostí zabývat se smyslem svého života.

Co když ztráta blízkého člověka zasáhne někoho z našich přátel? Jak na to reagovat? Slova „upřímnou soustrast“ mi znějí jako neupřímná fráze…
…a další takovou frází je: „Kdybys něco potřeboval, tak se ozvi.“ Nemám tyto fráze ráda, protože jsou nicneříkající, obecné a ne vždy jsou upřímné. Neříkají pozůstalému to, co mu ve skutečnosti říct chceme. Je důležité být autentický. Je důležité zastavit se a říci si: Co doopravdy chceme tomu člověku říci? Že je mi líto, co musí prožívat? Že to není fér? Že je to prostě „na hovno“? Nejlepší je říci to, co nám doopravdy běží hlavou. Anebo neříkat nic a jenom toho člověka obejmout, když je to blízký kamarád, nabídnout balíček kapesníků. Lidé přirozeně nemají potřebu, aby druzí viděli jejich bolest, pláč, slzy, ale skrze bolest, kterou zažívají, je tyto praktické věci nenapadají a kapesníky jsou jen praktickou pomocí.

A co ta druhá fráze – „Kdybys něco potřeboval, tak se ozvi?“
Chci‑li nabídnout pomoc, mám ji nabídnout konkrétně: „Nepotřebuješ odvézt děti na kroužek?“ „Nemám je pohlídat během pohřbu?“ „Víš, že umím spravit elektřinu, smontovat nábytek, hračky, vymalovat.“ „Můžu na pohřbu fungovat jako taxikář.“ Je dobré být praktický a přijít s konkrétní nabídkou. A pokud ji nemám, můžu jen říct: „Pokud si chceš zanadávat u vína, budu s tebou, vyslechnu tě.“ Anebo pokud nemohu či nechci nic nabídnout, je úplně v pořádku neříkat nic.

Bezradnost ohledně chování k lidem, které postihla ztráta, někdy způsobí, že se jim přátelé nebo známí raději vyhnou.
Ten člověk hlavně potřebuje, aby se kolem smrti blízkého nenašlapovalo. Pozůstalý často narazí na velkou bránu ticha. Nikdo se ho nezeptá, jak se to stalo, jak se o tom dozvěděl. V rodině to všichni vědí a kamarádi, co to nevědí, se bojí zeptat. Můžete mu ulevit třeba i tím, že informaci o úmrtí v jeho rodině předáte jeho okolí. Takže při dalších setkáních pak není vystaven tomu, že jim to musí sdělovat sám a zažívat ten rozpačitý obličej na druhé straně. Občas máme strach to udělat, aby to nevypadalo, že vypouštíme senzaci. Je důležité se na tom s pozůstalým domluvit. Někdo to chce lidem říkat sám a někdo ne. Zažila jsem lidi, kteří nevěděli, jak to říci v práci, mám zkušenost s tím, že odložení trvalo i půl roku, protože ten člověk nevěděl, jak do toho. I děti v rámci jedné rodiny k tomu mohou přistupovat velmi odlišně: jeden ze sourozenců to chce ve třídě říci sám, druhý by byl nejraději, kdyby to nikdo nevěděl a nikdo se ho na to neptal.

Dalším velkým tématem uplynulého roku je setkávání se staršími rodiči a prarodiči. Senioři často toužili vídat své děti a vnoučata, ale jejich dospělé děti je nechtěly navštěvovat, aby je nenakazily…
Vždycky je tady dilema, jakou část odpovědnosti na sebe máme vzít. Například moje maminka mi řekla: „Než tady být rok zavřená o samotě, raději se nakazím covidem a umřu, ale do poslední chvíle budu mít vnoučata okolo sebe.“ Já jako matka a zároveň dcera jsem byla postavena před těžké rozhodnutí. Myslím, že občas si neuvědomujeme, že i senioři jsou svéprávní, a pokud se rozhodnou jít do určitého rizika, je potřeba to brát v potaz. Je důležité brát jejich potřeby a názory v úvahu, dbát na rozhodnutí těch konkrétních lidí. Já osobně se domnívám, že když se rozhodnou podstoupit riziko, my nemůžeme být arbitrem, který jim to zakáže. Můžeme se chovat odpovědně, dodržovat jistou izolaci a sociální odstup, nevystavovat se rizikovým setkáním. Velký potenciál pro řešení těchto situací nicméně vidím v očkování.

Setkání se smrtí

Lidé, kteří někoho ztratili, v prvních chvílích asi někdy reagují jinak, než by sami očekávali.
Nejenže každý člověk je jiný, ale každý z nás navíc různě reaguje v různých situacích. Když nám někdo zemře, v první chvíli musíme zařizovat mnoho praktických věcí a emoce si „nemůžeme dovolit“. Naše tělo nás vlastně chrání před tím, abychom si ty emoce naplno připustili. Protože kdyby se to stalo, rozsypeme se jako domeček z karet a nebudeme fungovat. Někdy jsme paralyzováni a neschopni dělat cokoli, jen stále přemýšlíme nad spoustou otázek A někdy jsme naopak tak zavaleni bolestí a smutkem, že nejsme schopni vůbec ničeho.

Pozůstalí někdy prožívají emoce, které si sami vyčítají. Mají pocit, že nejsou „správně“ smutní, někteří z nich mají pocit prázdnoty, nedokážou plakat nebo dokonce cítí úlevu…
Ráda říkám, že jakákoli emoce je správná, pokud to ten člověk v tu chvíli tak cítí. Neexistuje správný způsob prožívání ztráty ani návod na truchlení. Někdo je smutný, někdo spíš křičí a je naštvaný, někdo necítí nic. Úlevu, kterou zmiňujete, jsem vnímala třeba o pozůstalých, kteří o zemřelého dlouhodobě pečovali. Protože jim se opravdu ulevilo. Když k němu například 365 dní v roce museli vstávat několikrát za noc, byli už skutečně vyčerpaní. Úleva je v takové chvíli namístě, i když okolí to může vidět jako něco devalvujícího. A neznamená to, že by nebyli smutní, že jejich blízký člověk zemřel, je to jen více prožitků najednou a prostě to tak je. Jakákoli emoce je správná a je dobré se zastavit a uvědomit si, proč přichází.

Setkáváte se s tím, že klienti v souvislosti se ztrátou blízkého začnou řešit svou vlastní smrtelnost?
U dětí vnímám nejistotu a úzkost, která se objevuje s určitým věkem. Uvědomění smrti přichází okolo pátého roku, mezi pátým a osmým rokem pak nastávají intenzivní obavy o jejich blízké: „Že mi neumřeš?“ Tyhle otázky kladou bez ohledu na to, jestli mají zkušenost se smrtí. Ale pokud jim někdo zemře, ještě víc se to váže na konkrétní osoby. Kladou na ně takový nárok: „Musíš udělat vše pro to, abys tu byl co nejdéle.“ U dospělých po ztrátě partnera vnímám spíš obavu, aby tu zůstali pro svoje děti: „Když přišly o tátu, ať nepřijdou ještě o mámu.“

Z vlastního dětství si pamatuji, že okolo desátého, jedenáctého roku mě začalo fascinovat všechno, co nějak souviselo se smrtí. Horory, upíři, strašidelné příběhy. U svých dcer jsem pozorovala totéž s tím rozdílem, že dnes je nabídka těchto témat ve filmech, v literatuře nebo na internetu nekonečně bohatší než v době mého dětství. Připadá vám taková „morbidní“ fáze v dětství přirozená?
Myslím, že je to přirozené a vlastně i prospěšné. V určitém věku například děti hodně zajímá, co se děje se zemřelým tělem. Kdysi jsem v rámci projektu Linky bezpečí jezdila se školami do Terezína. Byli to většinou žáci šestých až devátých tříd. Na jednom z panelů v Terezíně bylo přesně popsáno, co se děje s mrtvým tělem v kremační peci. Většina dětí tím byla naprosto fascinovaná. Učitelé si s tím nevěděli moc rady. Ale připadá mi to přirozené: stejně jako je člověk fascinován zrozením, zajímá ho i to, co se s tělem děje po smrti. My dospělí můžeme dětem tato témata zprostředkovat a o to víc mít pod kontrolou, jaké filmy nebo příběhy na toto téma sledují. Můžeme jim to nabídnout třeba skrze setkání s jinými kulturami. Teď mě napadá Mexiko a jejich Den zemřelých, kde je smrt spojována s něčím veselým. Je to oslava života zemřelých, která se neodehrává v posvátné až bojácné úctě.

Otázka smyslu

Vystudovala jste Husitskou teologickou fakultu Univerzity Karlovy. Pomáhá vám spiritualita ve vaší práci?
Nevím, jestli přímo pomáhá, ale určitě mi rozšiřuje pohled na mou práci a mně osobně je oporou. Propojení teologie s terapií přede mne klade otázky ohledně spirituality jiných lidí. Někteří mí klienti věří v „něco“, někdy je jejich víra náboženská, vázaná na institucionalizovanou církev. Někdy jim to pomáhá a jindy jim to naopak přináší mnoho dalších otázek a znejistění: „Jak mohl dobrý Bůh dopustit něco takového?“ Někteří terapeuti mají obavu, zda takové otázky do terapie patří. Ale já se domnívám, že je to pořád tatáž cesta: kladu svým klientům otázky, ptám se, jak to vidí oni, a hledám s nimi odpovědi. Protože v otázce spirituality neexistuje jedna cesta, vždy je vázaná na individuální pohled člověka na svět. Možná, že některým z nich pomáhá, že se těchto témat nebojím.

Jak reagujete, když si klienti kladou otázku: „Jak mohl dobrý Bůh dopustit něco takového?“
Před lety se mi dostala do ruky knížka Harolda S. Kushnera Když se zlé věci stávají dobrým lidem. On svou osobní cestu aplikuje na starozákonní knihu Jób. Hledá v ní náš vnitřní rozpor, který se dá aplikovat i na náš vztah k životu. „Jak můžu dál žít, když mi zemřelo dítě nebo partner, se kterým jsem si plánovala budoucnost? Můj život ztrácí smysl, už tady nemám co dělat.“ Ale opravdu byl můj životní smysl a postoj vázán pouze na druhého člověka? Není ještě v něčem jiném? Je to hledání jisté vyváženosti.

Studujete mimo jiné existenciální terapii, jejímž zakladatelem je Viktor Frankl. V čem vám pomáhá?
U Frankla vnímám jako hodně důležitý moment, že to, co se děje mezi mnou a konkrétním klientem, je jedinečné. Nemohu to použít u druhého klienta se stejným efektem, protože jde o jedinečnou dynamiku mezi námi dvěma. Hodně důležitý je jeho existenciální postoj: svět není černý a bílý, každá věc, situace má dvě strany a mezi nimi je mnoho odstínů šedé. Při ztrátě blízkého člověka máme tendenci vidět jen tu temnou stranu, ale přehlížíme, jakou hodnotu to má pro náš další život a pro tu světlou stranu. Našemu vztahu to dodává hodnotu výlučnosti. Viktor Frankl, který za druhé světové války prošel koncentračními tábory, řekl svým studentům: „Každý člověk má svou Osvětim.“ Žádná ztráta není menší nebo snadnější než jiná. Nelze to srovnávat. Nelze říct, jestli trápení jednoho člověka je méně tíživé než někoho jiného. Na každého dopadá jinak, jeho bolest není menší než bolest druhého a pro každého má jedinečný smysl.

Nové formy pomoci

V čem se vaše práce změnila za poslední rok?
Před rokem si nikdo z nás neuměl představit, že by naše konzultace či skupinová setkání probíhaly online. Ještě loni na jaře během první vlny pandemie jsme naplánované kurzy zrušili a konzultace spíše odkládali. Ale postupně jsme začali zavádět setkání na online platformách. Naučili jsme se takto pracovat nejen s jednotlivci, ale i s celými rodinami: začneme společně v jedné místnosti a potom se členové rodiny rozdělí, každý se svým terapeutem. Zjistili jsme, že takto mohou probíhat i skupinová setkání, kterých jsme se původně obávali.

Začali jste používat nějaké nové nástroje či metody?
Ve chvíli, kdy se nesetkáváme fyzicky, je potřeba více si připravit půdu na druhé straně, u klienta doma. Například mu řekneme: „Vezměte si k sobě třeba plyšáka, něco, co vás upevní, k čemu se můžete přitisknout.“ Nemůžeme nabídnout kapesník, sklenici vody, ale můžeme klientovi připomenout, aby ho měl připravený.

Narazili jste při online terapii i na nějaká omezení?
Ukázalo se, že pro některé lidi je tento způsob kontaktu nepřijatelný. Zvláště u malých dětí (předškolní a mladší školní věk) tím lze dosáhnout maximálně udržení vztahů, nic jiného. Ale na druhou stranu se na nás začali obracet i krajané ze zahraničí, kteří by se k terapii v rodném jazyce jinak nedostali. Přece jen terapie v rodné řeči je něco jiného než v cizím jazyce, kde člověk více zapojuje kognitivní složku mysli než tu emoční.

Pandemie ale také přinesla velký nárůst úmrtnosti. Lidé odcházejí často rychle a nečekaně. Projevilo se to nějak ve vaší práci?
Přineslo nám to obrovský nárůst počtu klientů, kteří se nám dovolají nebo za námi přijdou jiným způsobem. Už loni na jaře po tom, co se odehrávalo v Itálii, jsme si připravovali krizové scénáře. Připravili jsme variantu krizových stabilizačních telefonátů, aby lidé v prvních chvílích po ztrátě blízkého člověka nezůstávali sami. Truchlení je stav, který se rychle vyvíjí, a když s klientem začnete pracovat o půl roku později, pracujete už vlastně na něčem úplně jiném. To truchlení již může být v pozadí.

Jak se váš krizový scénář osvědčil v praxi?
Do konce minulého roku to ještě šlo, ale od letošního ledna, kdy křivka zemřelých vyletěla prudce nahoru, už nemáme kapacitu pomalu ani na ty stabilizační telefonáty a právě pro tuto službu se k nám přidali dva další kolegové, což zase klade nároky na zajištění nejen logistické, ale především ekonomické. Otevřeli jsme online skupiny pro dospělé, jichž se účastní klienti z různých koutů země pod vedením terapeuta. Má to přidanou hodnotu skupinové dynamiky: setkávají se tam lidé, kteří zažili to samé, navzájem tedy mají pro sebe pochopení. Nárůst úmrtnosti se projevil i ve školách: ty se donedávna bály pracovat s tématem smrti, ale nyní jim už nic jiného nezbývá, protože žáci se s ním v rodinách setkávají mnohem častěji.

Sylvie Stretti je ředitelka a terapeutka Poradny Vigvam, která nabízí pomoc lidem zasaženým úmrtím blízkého člověka. Pracuje s dospělými i dětmi a snaží se osvětově působit také na školy a nejširší veřejnost. 

Líbí se vám Psychologie.cz?

Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu. Předplatné vám otevře přístup k obrovské knihovně článků, videí a audiobooků. Nebo si nechte ZDARMA zasílat to nejzajímavější z Psychologie.cz e‑mailem. Dáme vám také vědět, když něco zajímavého otevřeme pro všechny čtenáře.

Podpořit a připojit se:

Přístup ke všemu

Nejlepší myšlenky zdarma:

Novinky e-mailem

Články k poslechu

Příběhy našich životů

Příčiny lidského trápení se stále opakují. Jan Jakub Zlámaný vypráví o těch nejčastějších.

22 min

Dokonalý partner

Toužíme po blízkosti, ale zároveň se jí bojíme. Proto hledáme na druhých mouchy.

18 min

Neříkej mi, co mám dělat

Radit druhým je nevděčné a neúčinné. Když chceme pomoci, musíme se „přepnout“.

14 min

Rychle, než se vzbudí

Máte miminko, nepřestali jste ale být partnery. Jak nerezignovat na milování?

12 min

Narcis ve vztahu

Kdy je ještě čas odejít bez větší újmy na duši a někdy i na těle?

33 min

Otevřít audio sekci