Ochránce zvířat v Česku většinou považujeme za takové naivní děti. Podmínky zvířat ve velkochovech většinu z nás netrápí zdaleka tolik jako to, zda je bůček na talíři dobře propečený.

Barcelonská Plaza Monumental hledá nové uplatnění. Na konci července odhlasoval Katalánský regionální parlament zákaz býčích zápasů. Hurá! Býčí zápasy jsem sice nikdy neviděla, fotky a vyprávění mi však stačí, abych věděla, že je dobře, že jsou zrušeny. Bavit se nad smrtelným utrpením zvířete je prostě zvrácené.

Jsou ovšem lidé, které takové divadlo baví a kteří jsou ochotni za ně i dost platit – zřejmě právě ekonomické tlaky dosud bránily zákonnému zákazu této kratochvíle, byť oficiální výmluva se odvolávala na tradici. Poslance k zákazu zápasů přinutil až rozsáhlý tlak veřejnosti (petici požadující zákaz podepsalo přes 180 000 obyvatel regionu).

Brzy snad budou následovat i regiony další, ochrana zvířat je teď ve Španělsku poměrně diskutovaným tématem. Jedním z podnětů je v zemi, jež je čtvrtým největším „výrobcem“ vepřového masa na světě, dokument s názvem Granjas de Cerdos (prasečí farmy).

Jde o dílo šedesáti aktivistů organizace Igualdad Animal, kteří od srpna 2007 do května 2010 dokumentovali život prasat na 172 farmách a jatkách. Letos v červenci zveřejnili, co viděli. Dokument provází diváka typickým životem jednoho prasete.

Klec a žárovka

Hezká podívaná to ovšem není. S týráním zvířat a s fyzickým utrpením se setkáte snad v každém záběru. Co je však snad ještě horší, je utrpení psychické: nemožnost řídit svůj život, žít v přirozené skupině, v podnětově bohatém prostředí. Místo toho klec, železný rošt a umělé osvětlení. Každý den, po celý život. Nesmírná nuda a bezmoc. Ale to jsme přeci věděli, nebo alespoň tušili ještě před zhlédnutím.

My Češi jsme obzvláště odolní. Procento vegetariánů se u nás pohybuje kolem 2 procent, v Británii je to 9 procent, v Německu 8 procent.

Víme, že prožívání bolesti je u zvířat prakticky stejné jako u člověka a i emoce jsou velmi podobné. I zvířata trpí nudou, mají potřebu přirozených sociálních vazeb, péče o mladé. Co to s námi dělá? Ovlivní to naše chování?

My Češi jsme v tomto obzvláště „odolní“. Životní podmínky zvířat ve velkochovech netrápí ani psychology. A že se u nás prasata, krávy ani brojleři nemají lépe. Většina populace však nespatřuje v této skutečnosti problém a se zvířetem na talíři se potkává prakticky denně. Procento vegetariánů se u nás pohybuje dlouhodobě kolem 2 procent, zatímco třeba ve Velké Británii je to 9 procent a v Německu 8 procent. Též zastoupení biopotravin na českých talířích je výrazně nižší. Čím to?

Ryba na talíři

Přemýšlím o tom, jaké návyky a hodnoty od nás přejímají naše děti. Tuhle jsme byli na návštěvě u známých. Naší rok a půl staré dcerce se líbila ryba, kterou mají v akváriu. Dlouhé minuty na ni hleděla a komunikovala s ní. „To je ryba!“ říkala jsem. Pak jsme si sedli k obědu a – co čert nechtěl – na talíři brambory a kapr. „To je ryba!“ říkám znovu. A v tom jsem se zarazila: co když si spojí rybu na talíři a v akváriu? Naštěstí se tak nestalo. Brzy se ale stane. Jak jen to holčičce vysvětlím?

Na otázku „Nevadí ti, že koupí masa z velkochovu podporuješ utrpení zvířat?“ jsem slýchala zhruba toto:

• „Já přece ty zvířata netýrám.“
• „Nikdy bych zvířeti neublížil. Nemůžu za to, co jim kdo dělá. Maso jíst musím.“
• „Od toho jsou zákony a veterináři, aby hlídali zacházení se zvířaty.“
• „Je mi jich líto, ale nic s tím nenadělám.“

Jíst, či nejíst maso? O to tu neběží…

Jsme tedy přímo přeborníky v psychických obranách týkajících se naší podpory tohoto utrpení. Kde se v nás bere ono odmítání odpovědnosti, popírání vlastní viny? Socialistická minulost vedoucí lidi k pasivitě? Nebo volná ruka trhu vynucující si co nejlevnější „živočišné produkty“?

Ochránců zvířat je u nás málo. Většinou jde o mladé lidi, vegany či alespoň vegetariány. Ti ostatní, co se většinou považují za rozumné a dospělé, útlocitností k němým tvářím netrpí.

Když už jsme my Češi takoví, jací jsme, snad nám alespoň EU časem vnutí přísnější normy a zvířata ve velkochovech se budou mít o něco lépe. Proto mám takovou radost nyní alespoň ze Španělů. Pokud dokument ovlivní veřejnost, může její vůle přimět k aktivitě další poslance, jako předtím v katalánském parlamentu.

Já sama vegetariánkou nejsem, nevadí mi, že zvíře, které jím, muselo zemřít. Vadí mi ale, pokud prožilo život plný utrpení, a proto velkochovy podporovat nehodlám.