Zavařená hlava

Plán je dobrá věc. V tom smyslu, že člověku dává směr. Jako když se rozhodnete vyjít si přes les procházkou do Polska. A současně je plán něco, co jsme se rozhodli dělat někdy jindy a jinde, než kde se to pak skutečně odehrává. Potíž je v tom, že nevíme, co bude v lese, dokud tím lesem doopravdy neprocházíme.

Představte si takový výlet, kdyby byl precizně a do detailů naplánovaný. Můžete si podle mapy určit, že v jedenáct budete u posedu a uděláte tam výletnickou skupinovou fotku do vašeho alba „letní pohoda“, ve dvanáct si dáte svačinu, v jednu budete na hranicích, pak zahnete doleva a během odpoledne dojdete na ubytování.

Realita je taková, že mezi desátou a jedenáctou najdete hříbkovou plantáž, kterou byste podle plánu museli minout, abyste dodrželi původní časové odhady. V jedenáct se strhne strašlivá průtrž. Nejen že ještě nejste u posedu, ale případná fotka rozhodně nebude reprezentovat prosluněnou procházku. Krom toho se chcete hlavně schovat. Taky máte hlad, ovšem dříve než podle plánu. Ve dvanáct, kdy byste měli svačit, jste na vrcholku kopce, fouká a není kde si sednout. Po přechodu hranic zjistíte, že cesta vlevo je celá rozbahněná a neprojdete tudy. Takže musíte hledat alternativu.

Jistě vám teď jde hlavou: Samozřejmě. Takhle napevno přece sobotní výlet nikdo neplánuje. Co uděláte místo toho? Připravíte se.

Vezmete do batohu mapu, pláštěnku, svačinu a náhradní ponožky. Domluvíte si sraz. Zabookujete ubytování. Zjistíte si dopředu na mapě, kde jsou důležitá místa a co by byla škoda minout, případně se informujete o rizicích po cestě.

A ohledně zbytku improvizujete. Reagujete na to, co přichází. Když máte chuť hledat houby, hledáte houby. Jíte, když máte hlad. A prostě si věříte, že ať přijde, co přijde, nejspíš si s tím nějak poradíte.

Dokud jsme u sobotního výletu, je to docela pohoda. Jak na tom jste, když nejde o výlet přes les, ale o...

• firemní školení, kurz nebo prezentaci, kterou máte odvést?
  
• rodinný výlet nebo poznávací dovolenou?
  
• pracovní projekt pro velkého klienta?
  
• svatbu?
  

Kdy plánujete každé škytnutí? A kdy si prostě zjistíte informace a sbalíte pláštěnku?

Nevědět, do čeho jdu? To nikdy!

Potřeba jasných a konkrétních plánů se u lidí liší podle toho, kolik snesou nejistoty.

Mnoho z nás potřebuje mít pocit, že drží všechno stále pevně v rukou. Takový člověk by nikdy neodjel na dovolenou, aniž by věděl, jak se dostane z letiště. Nebo kde bude spát. Nesešel by z vyznačené cesty, protože neví, co ho tam může potkat. Pro každou krizovou situaci bude mít připravený krizový scénář.

Nesnáší překvapení a nepřipouští ani ta příjemná – protože jakékoliv překvapení narušuje plán. Protože nevědět je děsivé. Odevzdat se běhu událostí a náhodě je děsivé. Ztratit kontrolu nad tím, co se děje, vypadá hrůzně.

Plánujeme kvůli pocitu kontroly

Ne vždy, ale dost často.

Do horečného a exaktního plánování spadneme většinou tehdy, když

• nám o výsledek hodně jde a chceme, aby byl perfektní
  
• jde o situaci, kterou nemáme moc osahanou
  
• máme dopředu přesnou ideální představu, jak by vše mělo proběhnout, i když nevíme, co po cestě přijde
  
• nevěříme si, že případné průšvihy zvládneme za chodu vyřešit
  

Plán dává jakousi jistotu. Jenže jak bylo řečeno, velmi často falešnou. Protože neočekávatelné situace se objeví v průběhu svatby, stejně jako v průběhu výletu přes les. A svým způsobem jsme tím ve výsledku sami proti sobě.

Americká psycholožka Sheila McNamee říká: „Přesný plán nenechává prostor pro to odpovídat na podněty, které k nám přichází.“ Dnes večer a doma na gauči nejste schopni určit, kdy budete mít zítra na výletě hlad, jestli bude vybraná cesta průchozí a jestli tam budou houby.

Můžete se plánu držet, za každou cenu projít bahnem, svačit ve zvolený čas a houby nechat v lese. Ale bude pak ten zážitek lepší? Ne. Třeba to i bude podle harmonogramu, ale kdybyste plán rozvolnili a přizpůsobili se pružně chaosu, který vám do toho vnese život, užijete si ten výlet dost možná víc. I tu svatbu si s podobným přístupem nejspíš užijete víc.

Do naší schopnosti ustát nejistotu a udělat jen přibližný plán, s jistotou, že ho budu muset přizpůsobit podle situace, tedy vstupují dvě proměnné:

1. Důvěra v sebe. Že si zvládnu poradit s nečekaným.
   
2. Důvěra ve svět. Že to tu není jen samý průšvih a nepříjemnost. Že v něm existují dobré věci, které mohou přijít, aniž je člověk očekává.
   

Znamená to, že by měl člověk naběhnout do každé situace jako bílý list, nenachystaný a nepřipravený? Jak se vůbec dá fungovat jinak?

Připraven jako jazzový pianista

Podle Sheily McNamee je jazzový pianista člověk, který nemá dopředu noty. Neví, co bude hrát, přestože mu za pět minut začíná vystoupení. Jenže současně je to člověk, který musí velmi dobře znát hudbu. Musí ji mít nastudovanou. V prstové paměti musí mít stupnice a harmonie, v hlavě by měl mít naposloucháno spoustu hudby, aby měl kam sahat pro inspiraci.

Na večerní vystoupení se jazzový pianista svým způsobem připravuje roky. Všechen ten čas za klavírem strávený cvičením, to je příprava. Příprava je také zkouška a rozehrání před vystoupením, volba oblečení, organizace koncertu, pozvání diváků. Ale jakmile koncert začne, musí pianista věřit svým schopnostem a dovednostem. Musí se stoprocentně soustředit na to, co je tady a teď.

A samozřejmě je to všechno jednodušší, pokud máte kolem sebe dobré parťáky. Protože v dobrém a sehraném jazzovém orchestru neexistuje chyba. Když jde pianista do jiné tóniny a ostatní ho vnímají a poslouchají, jdou za ním – a dají té změně tóniny smysl.

Pravidlo divadelní improvizace: „Ano, vlastně ano.“

Pokud vás z nejistoty a nutnosti poradit si s nečekaným jímá hrůza, vydejte se na kurz divadelní improvizace. Nebo aspoň na představení.

Celá věc spočívá v tom, že herci dopředu neví, o čem budou hrát. Ba naopak, dělat si nějaké plány je chyba – pak se jich jen s těžkostmi budete vzdávat, až vám je někdo rozbourá. K dispozici jsou pouze nějaká pravidla. Třeba kolik slov smí herci používat, v jakém žánru mají hrát nebo třeba že někteří z nich nehrají lidi, ale rekvizity. A k tomu se na poslední chvíli dozvědí od diváků téma nebo prostředí, ve kterém se děj bude odehrávat.

Dokonce i v momentu, kdy jde herec na scénu, netuší, co bude dělat. Musí se spolehnout, že nějaký nápad přijde.

A jestli je z toho v panice? Samozřejmě, že je. Aspoň tak první dva roky, než získá důvěru v to, že ho nakonec vždycky něco napadne. A ono napadne. Tedy pokud bude na 100 % přítomný v současném okamžiku, bude vnímat svoje tělo, svoje okolí, výrazy a tělesné postoje ostatních herců i své pocity – to všechno ho může inspirovat. A pokud se nezablokuje pochybnostmi o svých schopnostech, hrůzou z chyby a touhou říct něco dokonale chytrého, originálního a vtipného. Stačí začít, protože tím inspiruje další herce.

Pravidlo ano, vlastně ano se vztahuje k improvizátorské schopnosti zahodit svůj vlastní plán a místo něj přijmout to, co mi nabízí někdo jiný. Protože můžete do scény přijít s představou, že vy budete pan továrník a druhá herečka vaše sekretářka. Jenomže druhá herečka taky může být rychlejší, a dřív než vy svou verzi příběhu rozehrajete, osloví vás: „Tak co, dědečku, jak ti jde ten chov ovcí?“

Můžete se začít hádat: „Co si to dovolujete, já jsem přece váš nadřízený!“ Ale tím celou scénku zabijete. Musíte být ochotní potlačit ego, přijmout „dárek“ v podobě role dědečka s ovcemi a začít ho rozvíjet. Říct sám sobě: Ano, vlastně ano, vždyť já jsem vlastně dědeček.

A i když jste nikdy předtím neimprovizovali, neznamená to, že jste úplně bez kompetencí. Nejspíš jste už v životě viděli pár dědečků i ovcí, sami třeba jedním (pokud jste muž) někdy budete a tušíte, jak byste se chovali k vnoučatům. Taky už vás někdy bolely nohy a záda, starali jste se o zvíře a zlobilo vás zdraví. A „na někoho“ jste si jako malí hráli několik let. Takže jde jen o to využít to, co už znáte odjinud.

Divadelní improvizace je samozřejmě jen jedna z možností, jak trénovat schopnost pružně se vzdát svého plánu, když se přestane jevit jako nosný; dovednost unést nejistotu a ochotu spolehnout se na sebe i na druhé lidi. Pravidlo ano, vlastně ano je ale velmi užitečné v mnoha situacích v každodenním životě.

• Kdykoliv vám něco zkříží plány – ano, vlastně ano, uděláme si zacházku a posbíráme pár hub; ano, vlastně ano, půjdeme raději tou nerozbahněnou cestou.
  
• Když začnete pracovat na projektu, máte skvělý nápad, ale v testování vašeho konceptu se ukáže, že lidé vašemu řešení nerozumí.
  
• Nebo třeba když vám ujede autobus; v obchodě nemají, co jste plánovali koupit; rozkopali vám silnici a musíte jet jinudy... Ano, vlastně ano, stejně je zdravé chodit pěšky.
  

(Docela zajímavé je i opačné pravidlo: „Ne. Čemu jsi na tom NE nerozuměl?“ Ale to by bylo na úplně jiný článek.)

Samozřejmě je jednodušší neplánovat, nedomýšlet katastrofické scénáře a spoléhat na sebe i na svět, když jde o drobné každodenní situace. Ale...

Co když opravdu o něco jde?

Co když musíte udělat velké a důležité rozhodnutí - jestli zůstat na škole, odejít z práce, mít dítě, vybrat si partnera? Spousta z nás má v sobě zakódovaný jakýsi vnitřní imperativ: „Musíš udělat správné a racionální rozhodnutí.“

Hodiny pak můžeme strávit vážením pro a proti. Tím, že si budeme představovat budoucí scénáře – co bude, když na škole zůstaneme, a co bude, když z ní odejdeme. A ani za pár probdělých nocí to celé nemusí být jasnější.

Jedna věc je na tom celém nesmírně děsivá, a současně svým způsobem uklidňující: Nikdy nedohlédneme do všech konců.

Jsou chvíle v životě, kdy není možné udělat to jedno jediné správné rozhodnutí. Protože nic takového neexistuje. Je jenom cesta kolem rybníka a cesta přes kopec. Důležité může být směřování. Pokud je pro vás něco skutečně důležité, dost možná se k tomu stejně doberete, ať si vyberete jakoukoliv cestu – jen v průběhu uvidíte jinou krajinu.

Člověk nemůže vědět, jaké pro něj bude jít přes les, pokud v lese ještě nebyl. Může zkoumat svoje pocity, které vychází z nevědomí, z minulých zážitků (možná ještě nebyl v lese, ale v remízku už ano) a informují ho o jeho potřebách – takže mu třeba napoví, co pro něj bude dobré. Může také zvážit, co mu připadá rozumné.

Ale pravdou je, že spoustu věcí prostě nevíme. Život se nedá předpovědět ani ukontrolovat. Kolikrát se vám stalo, že jste si mysleli, jakou máte smůlu – a pak se to ukázalo jako štěstí?

Na plánu je tedy důležité, že vám dá směr.

Přestanete přešlapovat na místě a někam vyrazíte. To se počítá.