Závislost je často důvodem, proč zůstáváme ve vztazích, ve kterých nejsme spokojeni. Důsledkem toho může být tendence partnera měnit a splňovat si tak svou iluzi o něm.
Každý z nás má odlišnou představu, jak by takový ideální vztah měl vypadat. Některé hodnoty a sny se mohou lišit. Pokud nepřijmeme partnerovu jedinečnost, snažíme se ho měnit. V takové chvíli ovšem nemáme ve skutečnosti rádi jeho, ale naši iluzi, kterou jsme si o něm vytvořili.
Touha po splynutí
Čím více se nám partner podobá, tím jsme obvykle šťastnější. Máme pocit, že jsme konečně našli někoho, kdo se k nám hodí, kdo nás těsně kopíruje, snad až duchovně prolíná.
Souzníme s naší druhou polovičkou, jejíž myšlenky, názory a pocity se nám zdají identické s těmi našimi a přesně do sebe zapadají. Chceme se druhému maximálně přiblížit. Přesněji chceme, aby on se maximálně přiblížil k nám.
Toužíme po absolutním sdílení dvou duší. Naše mylná představa o mezilidské blízkosti nás vede k opakovanému zklamání.
Toužíme po totální shodě. Ta ale není reálná a nikdy nebude stoprocentní. Neuvědomujeme si přitom, že odlišnost partnera je důkaz naší jedinečnosti a že také k partnerovi bychom měli přistupovat jako k individualitě. Takto uvažujeme málokdy, takže jsme většinou zklamáni.
Tolik jsme doufali, že náš nový partner je konečně „ten pravý“. Ten zcela totožný a sdílející všechny naše životní postoje a názory. Pak prozřeme, nepřijmeme svou a partnerovu jedinečnost, vztah opouštíme a vyrážíme do světa hledat někoho jiného.
A to všechno proto, že toužíme po absolutním sdílení dvou duší. Naše mylná představa o mezilidské blízkosti nás vede k opakovanému zklamání, a tak za sebou necháváme pěknou řádku zlomených srdcí včetně toho našeho.
Ty ses tak změnil!
Jinou možností je, že s partnerem zůstaneme. Nezůstáváme však proto, že bychom přijali jeho odlišnost, ale protože odlišnost prostě nepřipustíme. Tolik lpíme na své představě o partnerovi. Jsme závislí na iluzi o nás, našem protějšku a našem vztahu.
Čím větší rozdíl je mezi ideálem a skutečností, tím více deprivovaní se cítíme. Negativní pocity přenášíme na svůj protějšek a viníme ho z toho, že se změnil a že už není tím, kým býval. Zpravidla to pak končí stejně jako prvním případě.
Mohlo by vás zajímat
Jaký přístup k partnerským vztahům tedy zvolit? Zkusme si nejprve uvědomit, co v našich vztazích je a co naopak není funkční.
- Jaké partnery si vybíráme?
- Proč máme pak tendenci je měnit?
- Co se stane, pokud se skutečně změní?
- Co si s sebou stále neseme a opakujeme?
- Čím sami přispíváme ke svému trápení?
Odpovězme si na otázky:
- Co doopravdy od vztahu chceme, co očekáváme od druhého, co dáváme my.
- Jaká je realita, kterou žijeme a jaká je naše představa o ideálním vztahu?
Jít jinou ulicí
Pro inspiraci, jak uskutečnit svou cestu ke změně a jaký přístup zvolit, nabízím s trochou nadsázky báseň Autobiografie v pěti kapitolách od Portie Nelsonové:
1. Jdu po ulici.
V chodníku zeje hluboká díra –
upadnu do ní.
Jsem ztracen…. Jsem bez naděje.
Není to má vina.
Trvá to věčnost najít cestu ven.
2. Jdu stejnou ulicí.
V chodníku zeje hluboká díra.
Předstírám, že ji nevidím.
Znovu do ní spadnu.
Nemohu uvěřit, že je to stejné místo.
Ale není to má vina.
Ještě to trvá dlouho najít cestu ven.
3. Jdu stejnou ulicí.
V chodníku zeje hluboká díra.
Vidím ji.
Přesto do ní spadnu – je to už zvyk.
Oči mám dokořán,
vidím, kde jsem.
Hned jsem z ní venku.
4. Jdu stejnou ulicí.
V chodníku zeje hluboká díra.
Obejdu ji.
5. Jdu jinou ulicí.
Využívejte celý web.
PředplatnéPřestaňme lpět na pseudopravdách a iluzích. Berme věci tak, jak jsou. Berme sebe a druhé lidi takové, jací jsou. Uvědomme si, že v jedinečnosti je krása a příležitost zažít něco nového. Zkusme jít jinou ulicí.
Připojte se zdarma
hlavní myšlenky z nových článků mailem
Odemknout celý web
od 104 Kč měsíčně
