Jsme obklopeni množstvím návodů, jak jíst správně. Dbát o zdravou životosprávu je jistě chvályhodné. Když se ale pozornost věnovaná jídelníčku setká s vnitřní úzkostlivostí a potřebou kontroly, může se člověku snadno vymknout z rukou a přerůst až v posedlost. Ze zdravého se pak snadno stane nezdravé.
V minulém článku jsme si vysvětlili, jak se tato porucha projevuje a u jakého typu lidí se vyskytuje. Dnes se podíváme více na praktickou stránku věci – jak s orthorektickými projevy pracovat, abychom se opět navrátili k přirozenějšímu vztahu k jídlu.
V prvé řadě klientům s těmito potížemi důrazně doporučuju, aby přestali aspoň na nějaký čas sledovat informace o zdravé stravě v různých médiích. Neustálé studium tohoto tématu samozřejmě obsesi jen prohlubuje. Místo toho se společně učíme, jak se méně spoléhat na informace zvenku (což se týká i výživových poradců a různých známých osobností ve světě zdraví) a mít lepší kontakt s „vnitřním výživovým poradcem“.
Je samozřejmě dobré mít základní povědomí o tom, jaká strava je pro tělo spíše prospěšná a jaká působí spíše negativně, ale od určitého bodu je nadbytek informací frustrující až kontraproduktivní. Způsobuje pocit zmatenosti a úzkosti, kdy máme pocit zahlcení a strach sníst cokoliv. Tak moc se totiž liší dostupné teorie o zdravé stravě.
Mozek v břiše
V našem trávicím traktu naštěstí sídlí takzvaný enterický nervový systém, jinými slovy „mozek v břiše“. Ten pro nás shromažďuje a vyhodnocuje informace o tom, co potřebujeme, co nám prospívá i škodí. Po jídle nám dává zpětnou vazbu ve formě našich tělesných pocitů a projevů, což je velmi důležité. Můžeme ho však vnímat i před jídlem samotným, vyžaduje to ale již větší praxi.
Každopádně naše tělo ví, co je pro nás dobré. Naše úloha je být bdělými pozorovateli. V tomto případě je předpokladem umět tělo vnímat. Při orthorexii je třeba citlivě vystupovat ze své komfortní zóny a opět rozšiřovat okruh „bezpečných“ potravin. Přitom sledujeme reakce těla a poctivě si ověřujeme, zda nám je po jídle dobře, či nikoliv.
V zásadě tím testujeme veškeré teorie, které jsme si zvykli jen slepě přejímat od vnějších autorit. Tohoto „výzkumnického ducha“, který se nebojí experimentovat, je nutné v sobě vypěstovat a pak podporovat.
Vědomý přístup ke stravě
Horkým tématem pro každého orthorektika je kvalita stravy. Na jednu stranu ji považuji za klíčovou – spíše než se orientovat na konkrétní výživové směry, které určité potraviny zakazují nebo naopak vyzdvihují, považuji za důležitější hlídat si, abychom přijímali potravu obecně kvalitní. Na druhou stranu i z toho se může stát posedlost, proto úplně stačí, když jíme kvalitně zhruba z 80 % a ponecháme si to spíše jako záměr než jako neporušitelné pravidlo.
Jakmile v jídle ztratíme flexibilitu a nastoupí rigidita, je zřejmé, že nastal problém. Pokud jíme „dobře“ většinu času, můžeme zůstat v klidu, alespoň pokud neřešíme zásadní zdravotní potíže vyžadující větší úpravy jídelníčku. I v takovém případě je ale na prvním místě práce s psychikou, jinak ztrácí léčebná strava svůj efekt.
Místo černobílého dělení potravin na zdravé a nezdravé se zamysleme nad celkovým kontextem. U konkrétního jídla velmi záleží na jeho kvantitě, kvalitě, frekvenci jeho konzumace, na našem aktuálním zdravotním a psychickém stavu a také na tom, nakolik toto jídlo jíme vědomě.
Pro naše trávení, zužitkování potravy a regulaci hmotnosti je velmi důležité, abychom měli smyslový prožitek z jídla co největší.
Vědomý přístup k jedení je něco, co považuju za zásadní pilíř zdravého metabolismu i zdravého vztahu k jídlu. U orthorektických klientů je velmi důležitý i proto, že je „vrací do těla“, neboť jak jsme si minule říkali, tato porucha je typická tím, že klienti soustředí svou pozornost do mysli, případně do oblasti svého ducha, ale vnímání těla je u nich oslabené. Při vědomém jedení jde naopak plná pozornost do těla.
To mnohdy znamená znovu se „učit jíst“. Pro většinu populace je běžné, že jedí rychle, nepozorně, jídlo příliš nevnímají a potěšení z jídla si spíše démonizují nebo je jen slabé vinou nedostatečného smyslového prožitku. Pokud máme jako v případě orthorexie z jídla strach, pak to samozřejmě prožitek výrazně narušuje.
Jíst v klidu a s radostí
Přitom pro naše trávení, zužitkování potravy a regulaci hmotnosti je velmi důležité, abychom měli smyslový prožitek z jídla co největší. Potěšení, které z toho plyne, posiluje metabolické procesy skrze vylučované chemické látky. Potěšení nás také samé o sobě uvádí do klidové fyziologie, ve které jedině jsme schopni efektivně potravu metabolizovat.
Dokud jsme ve stresové fyziologii (třeba právě při obavách z následků jídla), tak špatně trávíme, živiny spíše z těla vylučujeme nežli naopak a máme tendenci k vytváření tukových rezerv. Svou úzkostí si tedy orthorektik často nevědomky působí zdravotní (i váhové) projevy, kterých se obává.
Před jídlem je tedy dobré se zklidnit, například pomocí dechových či jiných relaxačních technik. Tím se uvedeme do potřebného fyziologického stavu, aby tělo zvládlo metabolické procesy. Zároveň tím dojde ke zpomalení, které je pro tyto procesy také důležité – rychlé jedení jinak tělo opět uvede do stresu, navíc pak potravu špatně vnímáme, chybí výraznější potěšení z jídla, nedostatečně jej rozkousáme atd.
Pokud je přítomen strach z jídla, pak je práce na zklidnění nutná i z důvodu, aby nás do stresu neuvrhávaly naše vlastní myšlenky. Ideální je, když v tomto klidném pomalém rozpoložení setrváme po celou dobu jídla, kdy se soustředíme na smyslové vjemy a pozitivní pocity. Tím zůstáváme napojeni na své tělo a mnohem snáze poznáme dostatečnou porci i to, jaká potrava nám momentálně vyhovuje.
Až při vědomém přístupu k jedení, kdy jsme k sobě vnímaví, jsme vůbec schopni rozeznat, co je pro nás dobré, aniž bychom k tomu potřebovali cokoliv zvenku. A také jedině tehdy máme z oné zdravé stravy reálný prospěch.
Důvěřovat svému tělu
Jak jste asi pochopili, bez důvěry k tělu to nepůjde. To bývá při orthorexii vždy kámen úrazu – klient není zvyklý se na své tělo spoléhat. Což vlastně ani nemůže, když s ním nemá kontakt. Se svým tělem se vlastně seznamuje a učí se mu naslouchat. Tělo se pak stává pomocníkem a rádcem, místo aby to byl protivník, kterého je třeba neustále hlídat, případně proti němu vyloženě bojovat.
Tato změna náhledu je nezbytnou součástí uzdravení se z této poruchy. Proměňuje se tedy nejen postoj k jídlu, ale i postoj k tělu. Zjistíme mimo jiné, že tělo zvládne více, než si myslíme – orthorektik žije v domnění, že jeho tělo je velmi slabé a neschopné. Bývá to pak prozření, když zjistí, že pokud tělo neustále nekontroluje a neoslabuje stresem, tak se o něj tělo dokáže většinou snadno a dobře postarat.
Jako u každého jiného živočicha, tak i u člověka je tělo nastaveno tak, aby u něj fungovala seberegulace. Na nás je „jen“ to, abychom uměli signály citlivě vnímat a na jejich základě jednat. A pozor, nezaměňujte potěšení chuťových pohárků s potěšením celého těla.
Je třeba tělo vnímat jako jeden celek, tím se vyhneme tomu, abychom nadměrně přijímali potravu, která sice nakrátko zalahodí našim chuťovým buňkám, ale zbytek těla se takové potravě brání. Opět je k tomu potřeba práce s naší schopností celé své tělo vnímat.
Příště náš malý seriál uzavřeme: povíme si, s jakými duševními procesy je orthorexie spojená a jak pracovat se vzorci, ke kterým musíme občas sestoupit hlouběji.
