Ve spárech této nevinně se tvářící obsese jsem se před pár lety ocitla i já. Dlouho jsem si ji nepřipouštěla. Měla jsem pocit, že se jenom zodpovědně starám o své zdraví. Nechápala jsem, když mi přátelé a rodina naznačovali, že už si tím škodím. Původně jsem se chtěla zbavit několika vleklých zdravotních potíží. Ve výsledku jsem zdravotně spíše chátrala, zhubla na nepřiměřeně nízkou váhu, přišla na dlouhý čas o menstruační cyklus a psychicky jsem nebyla zrovna v pohodě. Čím se tedy tento stav liší od pouhého nadšení do zdravého životního stylu?
Orthorexie (odborně orthorexia nervosa) je psychická porucha spočívající v přílišném zaměření na zdravou stravu. Co je příliš? Jako u řady jiných oblastí platí, že problémem se zdravé stravování stává ve chvíli, kdy z něj uděláme alfu a omegu celého svého života.
Stanovit hranici mezi přirozenou starostlivostí o své zdraví a obsesí, která narušuje běžné fungování, mezilidské vztahy, psychickou stabilitu, zájem o jiné životní oblasti atd., je pochopitelně velmi obtížné. Porucha, s jejíž definicí poprvé přišel v roce 1997 lékař Steven Bratman (který vytvořil také dotazník pro stanovení diagnózy), je tak dodneška předmětem kontroverzních debat.
Díky své profesi průvodkyně vztahem k tělu a jídlu se poměrně často s klienty, kteří jsou zdravou stravou nezdravě posedlí, setkávám – i když si nedovoluji a ani nemohu diagnostikovat, zda se jedná skutečně o tuto poruchu v lékařském slova smyslu. Co ale vidím jasně, je provázanost posedlosti zdravým stravováním s jejich celkovým vnitřním nastavením, s postoji k sobě a k životu.
Skrze rozhovor se nám obvykle brzy podaří zjistit, jak tyto potíže vznikly – lépe řečeno, kde se dají vysledovat jejich kořeny – a s čím vším v životě klienta souvisí. Jaký je tedy typický orthorektický klient a co vytváří pro tyto potíže výbornou živnou půdu?
Tělu se nedá věřit
Takovýto člověk je vždy do velké míry odpojený od svého těla. Není pro něj snadné a běžné udržovat kontakt s tělesným prožíváním, nepřikládá mu ani velkou váhu. Často k němu má až odpor, zapříčiněný např. negativním posuzováním svého těla, ať už jde o estetiku, nebo o zdraví a funkčnost. Tělo vnímá jako cosi, čemu nelze důvěřovat, co je třeba nějak opravit nebo alespoň za pomoci racia udržovat v „provozuschopném stavu“.
Přirozené je pro něj spoléhat se skoro výlučně na racionální část své osobnosti – o to více, čím je inteligentnější. Pro některé klienty platí, že jsou velmi spojeni i se svou duchovní složkou, ovšem na úkor prožívání v těle, které je pro ně spíše „překážkou“ v kýženém duchovním životě.
Skrze „čisté“ jídlo si klient na symbolické úrovni touží zajistit neposkvrněnost.
Každý člověk, který trpí orthorektickými projevy, má hodně „načteno“, nezřídka disponuje až encyklopedicky detailní znalostí biologie, lékařství, chemie a různých výživových teorií a směrů.
Vzhledem k obrovské rozmanitosti současných výzkumů a z nich plynoucích závěrů se ale po nějaké době nutně ocitá v chaosu. Má pocit, že je velmi obtížné se v dnešním světě stravovat bez poškození zdraví. Všude začne vidět toxiny a nebezpečné látky, kterým se úzkostlivě snaží vyhnout. Když to nezvládne, propadá pocitům viny a selhání a také strachu z následků.
Moc nad dobrým a zlým
Jak už je vám asi jasné, takový člověk má silnou potřebu kontroly – nad svým jídelníčkem a tělesným fungováním, ale samozřejmě i obecně nad svým životem. Je pro něj obtížné uvolnit se a přijmout realitu se všemi jejími odstíny a paradoxy. Vnitřně touží po světě, který je jednoduchý až černobílý, kde je jasné dobro a zlo – včetně dobrých a špatných potravin.
K orthorexii se mnohdy utíká člověk v životní situaci, kdy má pocit ztráty kontroly, například při potížích v partnerství, při zhoršení zdravotního stavu, v období duchovního hledání a podobně.
Zaměřit se na úzkou životní oblast (kterou strava ve své podstatě je) přináší sice pochybnou, ale aspoň symbolickou úlevu. Řešení jídla odvádí pozornost od palčivějších témat a dává pocit moci nad něčím. Vznikne jakýsi mikrokosmos, kde se člověk uzavře a zabývá se detaily, které zvenčí vypadají až absurdně.
To má nepochybně dopad na veškeré vztahy s lidmi – nezřídka dojde k omezení kontaktů, není možné chodit jen tak na návštěvy, jezdit na výlety, dovolené… A pokud ano, pak s důkladnou předchozí přípravou a výbavou, aby nedošlo k ohrožení nezdravou stravou.
Stoprocentně čisté
Důležitým bodem, který je třeba zmínit, je perfekcionismus. Ten se obvykle dá dosledovat až do dětství, kdy se dítě snažilo úžasnými výkony zavděčit rodičům nebo někomu jinému. Perfekcionismus se projevuje možná též během studia a kariéry, popř. v péči o domácnost a rodinu či o svůj vzhled a váhu.
Náhle se tady otevírá nová oblast, kterou je možné dovádět k dokonalosti: hledat stoprocentně zdravou stravu, která člověka ničím „nezanese“ a naopak ho zbaví všeho „nečistého“. Skrze jídlo si vlastně klient na symbolické úrovni touží zajistit jakousi neposkvrněnost.
Detoxikace je samozřejmě odvěký a důležitý princip na úrovni těla i psychiky, zde je však doveden do extrému – až k panickému odmítání kontaktu s čímkoliv nečistým, podobně jako to vídáme u obsesivně‑kompulzivních poruch při nadměrném uklízení.
Metou je dokonalé zdraví, které je ale nedosažitelné jako cokoliv jiného „dokonalého“. Nastupuje tak zklamání a pocit nedostatečnosti.
Permanentní poplach
Jak vidíme, v takových případech chybí pocit bezpečí, který by bylo možné čerpat ze sebe, ze svého těla a ze spojení s něčím, co nás přesahuje a co dává smysl. Svět „tam venku“ je nebezpečný – stejně jako vlastní tělo a mysl. Proto urputná snaha o kontrolu, a tedy alespoň jakousi iluzi bezpečí.
Výsledkem je ale výrazná stresová reakce v těle, která po čase oslabuje nejen psychickou stabilitu (a množí se úzkostné či depresivní projevy), ale i tělesné funkce. Při hledání dokonalého zdraví často zapomínáme na vzájemnou provázanost a rovnováhu těla a psychiky.
Stresová fyziologie nakonec znehodnocuje reálný přínos tabulkově zdravé stravy (ačkoliv někdy se už jedná spíše o stravu nedostatečnou co do živin i kalorií). Stresové hormony totiž výrazně zhoršují metabolické procesy v těle, mimo jiné naše trávení, vstřebávání živin, dostupnost energie z potravy a regulaci hmotnosti.
Pouze ve stavu klidové fyziologie je možno stravu řádně zpracovat a zužitkovat. Když naše stravování doprovází různé úzkosti až strachy, není to dost dobře možné. Nezřídka se pak také spouští kompenzační mechanismy ve formě přejídání či emočního jedení, neboť je přítomná deprivace na úrovni psychiky, ale často i biologických potřeb těla.
O tom, jak s orthorektickými projevy efektivně pracovat, si povíme příště.
