Co všechno nám může naše tělo a jeho vnímání prozradit o našem nitru? Jak přečíst některé jeho varovné signály o tom, že někde v nás čpí doposud nedořešený problém, nebo se tam stále ukrývá stará nezpracovaná křivda?
Jako terapeut masér jsem se dříve často věnovala fyzické stránce těla mých klientů. K zamyšlení mně stále častěji přiváděl výskyt zvláštního typu klientek, které vyžadovaly takzvanou masáž strong.
Většinou se na masáž těšíme. Proč ale někteří klienti chtějí, aby masáž bolela? Zvlášť u křehkých žen to překvapí. Proč se nespokojí s tím, co by jim přinesla masáž medium? Tedy masáž provedená normální silou, do takové hloubky svalů a tkání, která ještě nenavozuje bolestivé pocity?
Když to bolí, není to láska
Jejich těla jsou většinou bez gramu tuku navíc. Nevybírají si kombinace relaxačních a orientálních technik, nechtějí obvyklé masáže, které nebolí.
Ženy „strong“ trvají na svém. Chtějí, aby je masáž alespoň trochu bolela. Jako by si nebyly ochotny dovolit něco hezkého a příjemného. Věří, že co nebolí, není účinné. Jako by se potřebovaly mrskat.
Kdo vyhledává fyzickou bolest, přetlouká možná velkou bolest kdesi uvnitř.
Jako by měly v hlavě program, který je nutí neustále zažívat situace a pocity, u kterých nebudou prožívat láskyplné doteky. Vybírají si zacházení, které je vhodné spíš pro stokilového chlapa.
Zajímavé je, že právě muži – sportovci si přejí, aby je masáž nebolela. Přejí si masáž účinnou, ale chtějí při ní zažít pocity uvolnění a harmonie.
Masáž berou jako úlevu. Nemyslí si, že co nebolí, to není cestou dopředu. Naopak chápou příjemnou „terapii“ jako důležitou součást svého tréninku a rozvoje.
Když jsem se žen „strong“ dotýkala, napadalo mně, že se ty holky asi nemají rády. Že by potřebovaly pomoc a lásku. A že by je možná mé myšlenky mohly přivést k dalším úvahám o chybných programech, které se v nich kdysi kdesi vzaly.
Kdo vyhledává fyzickou bolest, přetlouká možná velkou bolest kdesi uvnitř. Podobně jako anorexie ve skutečnosti tolik nesouvisí s jídlem a váhou, mnou vytvořená diagnóza „strong“ nesouvisí s bolavými svaly.
Život není bojová disciplína
Kde se v nás berou naše chybné programy a přesvědčení o tom, že nejsme dost dobré? Proč se vlastně nemáme rády?
Když už nás s tím v pravý čas a vhodnou formou neseznámili ve škole, měli bychom se všichni celý život učit, jak milovat sebe i druhé. Jak si neubližovat. Základem seznámení s láskou k sobě a jejího následného „budování“ by měla být ale především naše rodina.
Naučme se proto naslouchat našemu tělu. Zkusme dobře vnímat to, co nám o nás samotných říká.
Když bude dcera pro své rodiče tou jedinečnou, nikdy nepodlehne vnějším negativním vlivům svého okolí při svém sebehodnocení. Výchova, kde je vždy na prvním místě láska a úcta k našim dětem, formuje jejich vlastní přesvědčení o tom, že jsou to skvělé a úžasné bytostmi. Vytváření zdravého sebevědomí u dívek je základem k jejich vlastnímu přijetí celé osobnosti v době dospívání a později i v dospělosti.
Až se naučíme pracovat sami na sobě, až se začneme více chválit a méně si vyčítat, až dokážeme odpouštět také sami sobě, pak si začneme vážit sebe, svých hodnot, svých životů a svých těl. Ženy strong, které svá těla a duše neustále trestají, zřejmě zatím nevědí, že mohou mít lásku, přátelství, něžné dotyky a krásné chvíle. Zatím možná jen tuší, že život není bojová disciplína.
Osamělost, nejistota, pocit méněcennosti, perfekcionismus, workoholismus, tíseň, stesk… Bohužel, žádná dieta ani masáž od téhle bolesti nepomůže. Může nám ale pomoci, abychom si ji uvědomili.
Využívejte celý web.
PředplatnéNaučme se proto naslouchat našemu tělu. Zkusme dobře vnímat to, co nám o nás samotných říká. Je to ten nejbližší přítel, který nás zná ze všech nejlépe.
Chcete se i vy podělit o svůj názor či příběh formou článku? Napište nám na mail redakce@psychologie.cz
