V jednom klášteře uprostřed bohem zapomenutých hor žil mladý novic. Jak se blížila chvíle, kdy měl v obřadu slíbit žití mnišského života až do smrti, stále více si uvědomoval, že být řeholníkem není jeho poslání. Po dlouhém vnitřním boji se proto rozhodl z kláštera odejít. Když se loučil, svěřil převorovi, že jsou věci, po kterých se mu bude ve světě stýskat. Chvíle usebrání v modlitbě, například. Převor mu na to řekl: „Prožívej tedy svůj život jako modlitbu. Modli se svým životem.“

Novic nejprve nechápal, co se tím míní. Když ale sešel z hor, narazil na zahradu porostlou pestrobarevnými květy. Zastavil se a vzpomněl si na převorova slova. Vztáhl se ke květinám se stejnou pozorností a vděkem, s jakými se v rozjímání vztahoval k Bohu. Nechal krásu kolem, aby se do něj obtiskla, a naplnil ho úžas. S něhou se sklonil k drobné mateřídoušce, která rostla u cesty, a dlouze se na ni fascinován zahleděl. Uvědomil si, že právě teď, možná poprvé v životě, se modlí.

Později začal uvažovat, že modlitbu nemusíme chápat jen v náboženském slova smyslu, ale spíše jako určitou podobu vztahu ke všemu, s čím se denně setkáváme. Že modlitbou, a možná jednou z nejhlubších, může být vzít blízkého v úzkých za ruku. Že latinské chorály se dají zpívat hnětením těsta na koláče pro přátele. Že dát druhému přednost ve dveřích je stejně úderné jako zvučné Amen.

A tak zkoušel přistupovat k druhému člověku se stejnou posvátnou úctou a bázní, se kterou otevíral dveře kostelíku v horách. Když chystal blízkým oběd, při probírání čočky nechával její zrnka padat mezi prsty se stejnou jemností, s jakou mezi nimi nechával padat zrnka růžence. Naslouchal lidem se stejnou pozorností, kterou kdysi věnoval četbě z liturgických knih. A jeho život se pomalu stával modlitbou, jeho dny litanií.

Možná jsme se příliš dlouho snažili prožít život naplno, úspěšně nebo spokojeně. A nikdy jsme jej nezkusili žít prostě poeticky.

Zahrada prožívání

V jedné zahradě kolem letního sídla drobného šlechtického rodu pracoval postarší zahradník. Svou práci měl nesmírně rád, ale sil už ubývalo. Proto se jeho pán rozhodl, že jej ze služby uvolní a pošle na odpočinek. Zahradník z toho byl tuze nešťastný a žádal šlechtice, aby mu jeho práci ponechal. Ten odvětil: „O moji zahradu ses celá léta věrně staral, teď můžeš pečovat o zahradu, kterou prožíváš.“

Zahradník si nejprve pomyslil, že ze života mu toho již moc nezbývá, tak jakýpak růst. Když ale odcházel ze sídla, ještě jednou se zadíval na zahradu porostlou pestrobarevnými květy. A pochopil, že nedával vzrůst rebarborám a orchidejím, ale své pečlivosti, trpělivosti a starostlivosti. A že teď má příležitost vnést do své zahrady semena nových květin.

Vybral si poznávání a vydal se na pěší pouť po své vlasti. Svou nerudnost vnímal jako plevel, a tak zkoušel na cestách být k lidem laskavější. Pečlivě vybíral, čemu ve své zahradě dá prostor, co bude zalévat, které květiny přijdou na kompost a které do vázy. Chápal, že každé rostlině se daří v jiné půdě, a tak vyhledával prostředí, která by růst jeho semenáčků mohla podpořit.

Mohlo by vás zajímat

Proč štěstí nestačí

Spousta malých příjemných pocitů nevede k prožitku životního štěstí. Jak to?

Přečíst článek

Možná jsme ve svých zahradách chtěli pěstovat plodiny s největším výnosem, ty, které přitáhnou nejvíce pohledů od sousedů, nebo takové, co není potřeba ani zalévat. Co kdybychom to ale vnímali tak, že do zahrady jsme zasadili vlastnosti s hodnotami a zaléváme je časem a pozorností?

Osamělé putování

Po desítkách horských túr, po tisících kilometrů se jeden poutník poranil tak, že již nikdy nebude moci vyrazit na další výpravu. Naplnilo ho to hlubokým a všeprostupujícím smutkem, protože miloval ranní svítání v srdci hor, miloval pohledy na horské štíty a putování daleko se táhnoucími lesy. Se svým steskem se svěřil příteli a ten mu řekl: „Vydej se tedy na cestu do vlastního nitra. Uvidíš, že hory, kterými projdeš, budou ty nejdivočejší a nejpůvabnější, jaké jsi kdy viděl.“

Poutník poslechl a po letech si zapsal: Do vlastního nitra nevedou turistické značky a marně jsem hledal cestovní kancelář, která by tam pořádala zájezdy. Je to jediná cesta, na které potkáme skutečné bludičky a bájné sirény i na souši. Je to jediné místo, kam nás nikdo nemůže doprovodit, a pokud máme pocit, že ano, ještě to nebylo nitro. Anebo jen posíláme pohledy z cest.

Kompas, podle kterého se dá jít, je vnitřní. Nesmíme se divit, když si bude protiřečit a vést nás dvěma směry současně. Když po té cestě půjdeme s opravdovostí, zjistíme, že ve skutečnosti není naším cílem někam dojít. Stejně jako při návštěvě umělecké galerie neputujeme mezi obrazy proto, abychom došli zpátky k pokladně, ale abychom po cestě viděli krásné věci.

Je dobré smířit se s tím, že na nás možná nikdo neuvidí důsledky naší cesty. Stojí za to vysadit sad, ve kterém se mezi kvetoucími višněmi budeme procházet jen my sami. Je krása, která neprýští na povrch, přesto je hodnotná. A je dobré smířit se s možností, že důsledky naší cesty v nás naopak uvidí všichni. Na první pohled. A třeba nebudou spokojeni.

Tak jako se hadi musejí vysvléct z kůže, i my možná budeme nuceni odhodit vše, co je v nás nebo kolem nás už spíše svěrací kazajkou než výztuží.

Leckdo zatoužil po životě slavných herců, kteří se dostali do tolika zajímavých situací, vrcholových manažerů, kteří létají na jednání po celém světě, a nositelů Nobelových cen, kteří mohou spolupracovat na tolika zajímavých projektech. Pointa je v tom, že stejně pestrý a bohatý život se skrývá v obrácení se do naší vnitřní krajiny.

Možná jsme příliš dlouho putovali za Monou Lisou do Louvru, za ševelením mořských vln na daleké pláže a za zaručeně pravou domorodou vesnicí do Peru. A zatím jsme se ještě nevydali na pouť do vlastního nitra.