K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu

Život jako příběh

Lidé, kteří umí své vzpomínky převyprávět jako „dobrý příběh“, vnímají svůj život jako smysluplný, a proto jsou šťastnější.

Jan Kulhánek

Jan Kulhánek

7. 11. 2016

Dobrý příběh přitahuje a láká, špatný dráždí a znervózňuje. Co dělá životní příběh dobrým či špatným? A proč vůbec hodnotit něčí příběh?

„Když jsem byla malá a ležela v posteli s chřipkou, milovala jsem návštěvy své babičky. Seděla u mé postele, pily jsme čaj a ona vyprávěla příběhy ze svého života. Dnes bych řekla, že to bylo inspirativní.“

Řekněte mi příběh, ale aby byl opravdu dobrý!

Takové bylo zadání ve výzkumu, kterého se účastnilo dvě stě vysokoškoláků. Měli za to, že jde o zkoumání schopnosti vyjadřovat se v závislosti na studijním zaměření. Ve skutečnosti šlo autorům výzkumu hlavně o to, co podle studentů příběh potřebuje k tomu, aby byl opravdu dobrý a tedy zajímavý, inspirativní.

Audio kniha ke stažení

Na Vánoce zpátky k sobě

Nemějte příliš vysoká očekávání. Ta mohou z Vánoc udělat nesplnitelný úkol. Očekávání příliš nízká z nich učiní pouze další všední den. Stáhněte si a poslechněte vybrané myšlenky, které vám pomohou vstoupit do svátečních dnů v dobrém rozpoložení.

Stáhnout
Audio kniha ke stažení

Na Vánoce zpátky k sobě

Nemějte příliš vysoká očekávání. Ta mohou z Vánoc udělat nesplnitelný úkol. Očekávání příliš nízká z nich učiní pouze další všední den. Stáhněte si a poslechněte vybrané myšlenky, které vám pomohou vstoupit do svátečních dnů v dobrém rozpoložení.

Stáhnout

Analýzou vyprávění vyšlo najevo, že bez ohledu na studijní obor (zaměření) by podle studentů měl být dobrý příběh pravdivý nebo uvěřitelný, musí obsahovat zápletku a její řešení (naději na vyřešení), měl by vyvolat emoceneměl by nudit.

Druhým úkolem studentů bylo pokusit se vyprávět na záznamové zařízení část svého života tak, aby vyprávění co nejvíce splňovalo kritéria „dobrého příběhu“. O vlastní záznam vůbec nešlo, podstatná byla reflexe pocitů studentů hned po skončení úkolu. Ti, kteří dokázali kus svého života vyprávět jako „dobrý příběh“, vnímají svůj život jako smysluplný a jsou převážně spokojení, občas dokonce i šťastní.

Osobní příběh

Na psychoterapii chodí lidé, které něco hodně trápí a (pokud nejde o náhlou a často přechodnou krizi) nejsou se svým životem dlouhodobě spokojeni. Postupně vyprávějí svůj životní příběh a mne mimo jiné zajímá, co jejich vyprávění chybí, aby bylo „dobré“.

Někdy je to pravdivost, která příběhu chybí. Je až neuvěřitelné, jak často v životě lžeme – sobě, druhým. A máme dojem, že se tím jen vyhneme beztak zbytečným potížím a že neodhalená lež zůstane bez následků. Omyl. Drobná lež se asi schová, vylhaný příběh ale vytváří pachuť něčeho zbytečného, trapného.

Příběh bez naděje je vyprávěním skličujícím pro obě strany. Klasik říká, že naděje umírá poslední, tak kam se ztratila? Snědla ji deprese nebo velký strach z budoucnosti? Problém příběhu bez naděje je ten, že jeho vyprávění ztrácí smysl – snažit se o něco ztrácí smysl, jeho žití ztrácí smysl.

Také poslouchám příběh bez zápletky. Všechno se v něm jen opakuje, jakoby se ztratil děj, který posouvá vyprávění dopředu. Klient svůj příběh bez zápletky vnímá jako nudný, prázdný život, nějakou změnu nebo zvrat očekávají od světa, nevěří ve svou schopnost něco měnit.

Rodinné příběhy

Na terapii chodí i partnerské páry či celá rodina. Společné vyprávění rodinných příběhů má pro vztahy skutečně léčivý vliv. V bezpečném prostředí se učí jeden druhému naslouchat a odlišnou verzi reality respektovat, nikoliv se jen navzájem přesvědčovat o své pravdě. Staré křivdy a pocity nepochopení se pak ukazují v jiném světle.

Některé rodinné příběhy mají výrazný scénář a dají se zařadit do jedné ze tří kategorií.

Příběh o regresi

Než jsme se poznali, byly jsme veselí, svobodní a užívali si života. Pak jsme si pořídili společné bydlení a s hypotékou přišly první starosti, následovalo narození dvou dětí, to už jsme se hodně hádali, chyběly peníze, atd.

Příběh je sledem událostí, vedoucích do stále většího neštěstí. Chvíli si říkáte, jak je to možné, že mají takovou smůlu, že se jim dobré věci vyhýbají. Pak pochopíte, že je to úhel pohledu, postoj k životu. Taková rodina si bude úspěchů v terapii všímat jen velmi těžko, nezapadá to do scénáře.

19. ledna 2019

Alchymie partnerské komunikace (seminář)

Pavel Rataj

Příběh o progresi

Byli jsme sami a nešťastní, než jsme se potkali, už od začátku se nám dařilo budovat naše domácí štěstí, v práci je to stále lepší, děti super – dokud ta starší nepřestala jíst a nezačala nám to kazit…

Princip je jasný, jen proces opačný. Potíž práce s touto rodinou je hlavně v tom, že nejsou zvyklí mluvit o problémech, vlastních selháních a rodinná terapie se tak snadno stane dalším dílkem v jejich neustále se zlepšujícím životě.

Příběh o stagnaci

Ať děláme co děláme, pořád je to stejné, nikam to nevede, nic se nemění…

Setrvalý stav rodiny přináší setrvalé nepříjemné pocity, nespokojenost, trápení. Zároveň se jedná o rovnovážný stav, zajišťující bezpečí právě v tom, že se nic nemění. Jakýsi bezpečný hrob.

Role, které zastupujeme

Každý příběh má své herce – protagonisty, bez kterých to prostě nejde. Jaké role v cizích příbězích jsou nám sympatické? S kým se srovnáváme a identifikujeme? Jaké role bereme ve svých příbězích?

  • „Už ve škole jsem byl třídním šaškem a často mám pocit, že mě do té role cpou i v mé rodině.“
  • „Vždycky jsem obdivoval odvážné hrdiny ve filmech. Sám jsem posera a nevím, jestli se to někdy změní.“
  • „Odmala jsem pomáhala s mladším bratříčkem, teď pomáhám pacientům jako zdravotní sestra. A kdo pomáhá mně?“

To jsou výroky klientů psychoterapie, kteří nejsou se svou životní rolí spokojení a chtějí to změnit. Naše role se s námi často „táhne“ už od dětství či mládí a my si to nemusíme velmi dlouho uvědomovat.

Transakční analýza mluví o životním scénáři, který nám předávají naši rodiče a další blízcí a který máme tendenci naplňovat. Pokud je takový scénář příliš přísný, úzký a my se v něm dusíme, přichází potřeba změny, ve které nám může pomoci i psychoterapie.

Využívejte celý web.

Předplatné

Naši hrdinové

Je dost zajímavé podívat se na typické hrdiny příběhů určité kultury, národa. Srovnáme-li příběhy Boženy Němcové a bratří Grimmů (a příběhy srovnat lze, mají často stejný základ), rozdíl je hned zřejmý.

Například (a hodně zjednodušeně řečeno) – náš pohádkový hrdina je spíš český Honza než rytíř bez bázně a hany. Honza je podceňovaný ostatními, prý hloupý, hledá si své místo ve světě na cestě za štěstím, vítězí namísto síly důvtipem, často lstí i dobrým srdcem.

Čerti jsou spíše troubové nebo spravedliví dobráci než ukrutní obyvatelé pekla, ze kterých jde strach. Král také nebývá mocný vladař, vše se mu spíše drolí pod rukama. A princezna? Ta je na tom dost různě, leckdy ji strčí do kapsy holka z podhradí.

Každému z nás bych přál, aby na konci svého života při ohlédnutí se za svým životem mohl v klidu a míru říct: „Byl to dobrý příběh, pravdivý, měl smysluplný děj – a nenudil!“

Diskuse 0

Jan Kulhánek

Klinický psycholog, psychoterapeut