Lednové večery, tak jak se po Vánocích patří, obyčejně trávím čtením literatury, která mi udělala radost pod stromečkem, a následným otravováním rodiny a kamarádů s tím, co jsem se dozvěděl.

Letos mi tuto krásnou introvertní činnost zpříjemnily dvě knihy, které snad nemohly být od sebe tematicky vzdálenější: Nesnesitelná lehkost bytí od Milana Kundery a Rychlé a pomalé myšlení od psychologa Daniela Kahnemana.

O to větší bylo mé překvapení, když se mezi nimi vynořila souvislost: v obou se vyskytl motiv života, který si sami sestavujeme podobně jako umělec tvořící své dílo.

Skladba a motivy

Také znáte dny, kdy se vám od rána nedaří? Káva se mi vylije na novou košili, dostanu pokutu za špatné parkování a v práci se mi pokazí počítač. Z nezaujatého pohledu se nic neděje, jde o náhodný shluk nešťastných náhod. Ale moje mysl z tohoto shluku velmi rychle vytvoří příběh. „Proklatý den. Dnes raději nikam nepůjdu,“ řeknu si.

“Člověk, veden smyslem pro krásu, promění nahodilou událost v motiv, který už zůstane v hudbě jeho života. Vrací se k němu, opakuje ho, mění, rozvíjí jako skladatel téma své sonáty,” píše Milan Kundera.

V knize dále naznačuje, že podobně to možná funguje i ve větším měřítku se životem jako takovým: hledáme rytmus a symetrie (když mi o někom řeknou, že je podobný mému otci, místo abych pátral po dalších charakteristikách, doplním si jeho obraz pro tuto chvíli vlastnostmi otce). Z různých životních událostí si vytváříme motivy, jakési minipříběhy, a z těch skládáme větší skladbu.

Podle Kundery jde o důležitý rozměr našich životů a pokud tuto vlastní funkci skladatele ignorujeme, pokud život pojímáme jen racionálně a bez fantazie či emocí, o mnoho se ochuzujeme. „Aniž o tom ví, člověk komponuje svůj život podle zákonů krásy i ve chvílích nejhlubší beznaděje,“ píše Kundera.

Intuitivní skladatel

O tom, proč by lidská psychika měla fungovat na podobně tvořivém základě, nám může něco říci druhá z uvedených knih. Psycholog a držitel Nobelovy ceny za ekonomii Daniel Kahneman se zabývá lidským usuzováním a rozhodováním.

Kahneman popisuje lidské myšlení pomocí dvou metaforických systémů myšlení. První z nich, který nám zaručuje velmi rychlé intuitivní myšlení, nazval Systém 1.

„Systém 1 funguje rychle, intuitivně a automaticky s malým nebo téměř žádným úsilím a bez vědomé kontroly.“ Z evolučního hlediska bylo odjakživa pro lidi důležité přicházet rychle a pohotově k úsudkům. Funkcí tohoto systému je poskytnout nám jednoduché a srozumitelné informace o okolním světě tak, abychom mohli okamžitě jednat.

Dá se říci, že Systém 1 nezná náhodu, pomocí myšlenkových zkratek ze zmíněné série nehod téměř okamžitě vytváří shluk, příběh o nešťastném dni tak, abychom z toho hned mohli vyvodit důsledky.

A právě pro tuto zkratkovitost se dopouštíme v usuzování i mnoha chyb, které jsou pomocí množství elegantních psychologických experimentů v knize pečlivě popsány.

Zdá se tedy, že je to potřeba smysluplného světa, kterému rozumíme, co nás nutí komponovat své životy do souvislých příběhů.

Individuální slovník

Takovýmto hledáním, přizpůsobováním a zarovnáváním světa jsme časem dospěli ke svému vlastnímu jedinečnému symbolickému slovníku, ze kterého modelujeme svůj svět.

V Nesnesitelné lehkostí bytí je scéna, ve které si malířka Sabina oblékla na hlavu starý klobouk, který měl pro ni symbolickou hodnotu, a chtěla tak navést svého partnera k sexuální hře. Ale protože její partner tuhle symboliku neznal, nepoznal ani, co mu tím chtěla říci.

Kundera naznačuje, že významy, které jednotlivým motivům přikládáme jsou individuální, „…každé slovo, každý předmět znamená něco jiného ve skladbě jednoho i druhého.”

Zatímco pro jednoho může slovo “láska” znamenat úplné oddání se druhému, druhý takové chování může považovat za slabost a projev citové nezralosti. Porozumět člověku tedy do velké míry znamená odhalování téhle symbolické dimenze jeho příběhu, historie, dynamiky a významu jednotlivých částí jeho skladby.

Moderní věda však také připomíná že „krásné“ (soudržné, symetrické, příjemné) neznamená nutně i pravdivé (odpovídající skutečnosti) a je důležité si tyto pojmy nemýlit.

Abychom byli schopni příběh nahlédnout a korigovat, potřebujeme z času na čas poodstoupit ze svého bezprostředního uvažování. Proto je třeba napnout vůli a spustit mnohem méně romantické, namáhavější, ale o to přesnější racionální myšlení, které Kahneman a kognitivní psychologové nazvali Systém 2.

Pomoci nám mohou tyto otázky:

• Jaký je to příběh? Jak odpovídá realitě?
• Jakou roli v něm zastávám?
• Jaké motivy se v příběhu opakují?
• A jaká je historie těchto motivů?