Život po životě

Četla jsem Vaše články na psychologie.cz a připadaly mi celkem zajímavé. Nedávno jsem četla knihu, kde se pojednává o vstání z těla při stavu klinické smrti u pacienta. Šlo o „prožitky blízké smrti“, kdy pacienti, co se ocitli mezi životem a smrtí, popisují, jak opustili svoje tělo a pozorovali scénu svého oživování, jako by se dívali na film. Tak se Vás ptám, zda jste něco takového někdy s někým prožil, a když ne, tak alespoň, kdybyste mohl vyjádřit svůj názor k tomuto článku. Moc děkuji, s pozdravem Fořtová.

Odpovídá psychiatr Cyril Höschl: Prožitky blízké smrti (Near Death Experience, NDE) jsou dnes již ustálený termín pro popis zvláštního prožívání na hranici života a smrti. Téma zpopularizoval zejména Raymond Moody, když v roce 1975 vydal knihu Život po životě, popisující dojmy zemřelých, již se po klinické smrti „vrátili“ do světa živých.

Mezi tyto prožitky patří zejména pocit opuštění vlastního těla a jeho pozorování zvenčí (autoskopie), pocity létání (levitace), pocit cesty tunelem ke světlu či k nějaké bráně, výrazné vnímání jasného světla, scény ze života jako film apod.

Sám jsem to naštěstí dosud neprožil, ale mluvil jsem s několika lidmi, kteří mi to líčili. Rovněž moje dcera, anestezioložka a záchranářka, se s tím několikrát ve své práci setkala a byly to popisy velice pozoruhodné (pacient prakticky v klinické smrti po intenzívní resuscitaci oživl a k překvapení lékařů znal skutečnosti, jež se na sále odehrály v době, kdy byl objektivně „mrtev“).

U těchto lidí někdy potom mizí strach ze smrti, neboť je považována za začátek nějaké jiné existence. NDE někdy může být nepříjemná, spojená se strachem, ale je zajímavé, že u dětí je prakticky ve všech případech klidná, příjemná a beze strachu.

Odpůrci vytýkají Moodymu jistou senzacechtivost, neboť už sám název je podle nich zavádějící: jde o zkušenost životní, nikoli posmrtnou.

Mohlo by vás zajímat

Pružná mysl

Za jakých podmínek nás těžké zážitky mohou posílit? Odpověď mají buddhističtí mniši.

Přečíst článek

Podle ateistických vědeckých představ jde totiž o změněné stavy vědomí vyvolané

• hypoxií po zástavě srdce (to lze vyvolat i experimentálně)
• vlivem farmak (anestezie)
• senzorické deprivace (odstřižení od podnětů)
• hyperventilace (tak se vyvolávají změněné stavy vědomí při holotropním dýchání)
• drážděním angulárního závitu mozku, jenž je součástí temenního laloku a leží na horní hranici laloku spánkového, aj.

Důležitým argumentem je, že když ztráta životních funkcí trvá déle, tak už nikdy nelze s vědomím (duší) zesnulého navázat jakýkoli kontakt, pomineme‑li spiritistické seance, jejichž výsledky jsou zčásti podvody a zčásti psychopatologií zúčastněných.

Takže otázka dnes už nezní, zda se popisy NDE zakládají na pravdě, nýbrž jak je interpretovat. V tom smyslu je na tom sice věda dost špatně, ale pavěda ještě hůř. Ostatní je věcí víry.

Text vyšel v týdeníku Reflex.