Hodně z nás věnovalo velké úsilí tomu, abychom postavili do středu života sebe samého, abychom přijali zodpovědnost za své pocity, jednání, vycházeli ze sebe. Mohli jsme se přitom opírat i o myšlenky a postupy, které nabízí psychologie. A hodně z nás také zažilo limity všech těch „můžeš cokoli“, „jsi pánem svého života“, „začni u sebe“ a možná pak prožívalo selhání a pocit viny, když vše nevyšlo v souladu s reklamní psychologií. Dívat se na sebe, jen na sebe, má svůj stín. Pokud se to stane absolutní a úplnou pravdou, může to vést k rafinovanějšímu sobectví a také nám to zahalí část pravdy o významu světa, ve kterém žijeme.
Určitý typ myšlení a ideologie (psychologie je vždy i více či méně prospěšnou ideologií, výkladem světa) tvrdící, že vše je na nás, vše je o nás, vede k opomíjení světa. Je to pokus vyhnout se bezmoci (jestli aspoň něco můžu ovlivnit, tak jsem to já), odpojit se od bolestí světa a také ho nezkoumat a nezpochybňovat, což nahrává těm, kteří svět vedou a ovlivňují.
Ideologie, kde já je středem a jediným zájmem psychologie, neslouží ani tak duši jako části společnosti a všemu, co umožňuje nechat nemocný svět běžet dál bez potřebných změn. Mainstream nás láká k víře v předpoklad, že struktura společnosti je správná a máme se jí přizpůsobit. Jakékoli potíže s adaptací jsou pak problémem našeho já a ti mentálně nepřizpůsobiví trpící v systému by se měli dostat do péče opravářů – psychologů.
Jakou roli ve vnímání nás samých i světa hraje psychologie? Není někdy jen produktem a jakoby strážcem společnosti, ducha doby? Jak pak může léčit? Je to, jako bychom čekali, že nás vyléčí bachař ve vězení. O „kolaboraci psychologie“ se systémem společnosti se vedly a vedou diskuse dlouhou dobu – připomeňme „antipsychiatrické hnutí“, Thomase Szasze a další.
Psychologie jako obor si sama možná dostatečně neuvědomuje své vlastní obranné mechanismy, které většinou dobře vidí, jedná‑li se o jednotlivce. Základní axiomy psychologie a psychoterapie se často staly posvátnými modlami a jejich zpochybňování se trestá jako náboženská hereze.
Chtěl bych ukázat jiný úhel pohledu na vztah ke světu. Řada následujících myšlenek by si zasloužila víc prostoru, takto ve zkratce mohou být předmětem nedorozumění. Mým záměrem není otočit směr toho, koho obviňujeme, a z výčitek vůči sobě, které jsou často výsledkem, když do středu dění postavíme své já, udělat jen laciné obvinění světa. Komu pomohla filozofie toho, že máme začít u sebe, nebýt jen bezmocným, vnímat sílu své mysli apod., se možná nebude líbit rozšíření pravdy o pohled na svět.
Je to, jako bychom si odebrali ochranný mentální štít, za nímž jsme byli dobře schovaní, s rizikem návratu strachu a bezmoci, které se objeví, když si pustíme svět víc k tělu. Pohled na svět vyžaduje odvahu. Také mi nejde o předložení apokalyptické vize světa a vyvolání strachu. Svět nikdy, snad krom krátkých dob a určitých míst, nebyl místem k přehnanému optimismu a touha po ráji a hlubokém naplňujícím pokoji zde není plně realizovatelná; je transcendentní a svět překračuje. Nejde ani o optimismus, ale o upevnění naděje – jak ji definoval třeba Václav Havel: „Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že něco má smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne“.
Zdůraznění temných stránek světa má mainstreamová psychologie a její souvěrci tendenci vidět jako „subjektivní vnímání“, depresivní ladění jedince apod. Je pokušením odvrátit zprávu klientů o viděných, slyšených a někdy i osobně zažitých hrůzách světa odkazem na individuální patologii, osobní zkreslení reality, přehlížení dobrých věcí atd. Psychologie se někdy zříká odpovědnosti dívat se na svět, položit na analytické lůžko svět místo pacienta, protože nemá odvahu, nemá co nabídnout v kontaktu s velkým utrpením či nevidí sama sebe. Přitom už Freud před sto lety nabízel tento pohled, když v Nespokojenosti v kultuře píše o tom, že lze už stěží rozlišit mezi neurózou jáství a neurózou světa, a vybízí k přemýšlení o myšlence, že „některé epochy civilizace a možná celé lidstvo onemocněly neurózou“.
Kdo potřebuje léčbu?
V každodenní terapii s lidmi, se kterými se setkávám, sleduju narůstající tendenci lidí vztahovat se i ke světu, vnímat, v čem žijeme, co na nás působí, a přemýšlet o těchto tématech. Lidé přicházejí s tím, že je čím dál víc trápí, jak vypadá náš svět, jak zacházíme s přírodou, co se děje v oblasti politiky atd. Po posledních prezidentských volbách většina mých klientů věnovala dost času reflexi naší společnosti a hledání postojů, posílení vlastních hodnot a boji za ně.
Kdyby terapeuti zůstali jen u toho, k čemu nás vedly naše psychoterapeutické výcviky, museli bychom vše brát jako subjektivní výpověď, z ekologických obav udělat jednu z dalších fobií či paranoidní projev, z kolektivního stínu, který se nám staví na oči tak, že je v čele našeho státu, udělat jen stín osobní. Pro zachování teorie by se klidně aplikoval obranný mechanismus popření.
Neznamená to, že osobní problém někdy není převlečen do vznešených slov a nadosobních témat, ale také to neznamená, že každý, komu leží na srdci tento svět a vidí reálná rizika, je úzkostný a nemocný. Má se pak léčit daný člověk, nebo má léčba zasáhnout i tento svět?
Někdy je náš neúzkostný pohled jen formou nevědomosti a lhostejnosti vůči světu – tak, jak jsme k tomu také vedeni. Nevšímej si světa, starej se o sebe, „pracuj na sobě“. Kdybychom viděli vše, co se ve světě odehrává, kdybychom cítili bolest zneužívaných dětí, týraných zvířat, devastované přírody – jak bychom s tím mohli žít dál? Dává smysl, že takový pohled musíme ředit a že chceme popírat, jaký svět (také) je.
Možná jsme optimističtí jen do doby, než tuto krutou část pravdy víc ochutnáme a naše pozitivní vnímání světa a náš optimismus se ukáže jako iluze a příliš mělká důvěra. Teprve pak začíná skutečný boj o naději, o naše postoje, o aktivní zapojení do světa podle našich možností a schopností a o odhození laciných klišé a laciných pravd. Někdy stačí vycestovat někam, kde naše euroamerické mýty neplatí. Je těžké nerezignovat a nestáhnout se jen do svého světa a udělat si ochranou bublinu – oázu.
Dlouho jsem si rád držel myšlenku, že terapeutický prostor je oázou, kam chodí lidé zranění z různých osobních válek (myslím symbolicky) a kde je přísně dodržována politická a spirituální neutralita – terapie má být z podstaty apolitická a nenáboženská či lépe řečeno nadkonfesní. Průběh mé dosavadní terapeutické praxe a hledání dalších pohledů, zvláště třeba knížky Jamese Hillmana, ze kterého v tomto článku hodně čerpám, mě vedou k tomu, abych o terapii přemýšlel i jinak než jako o oáze a nepřehlížel její politický rozměr. Nikoli v úzkém smyslu stranické politiky, ale v tom smyslu, že se terapie (a tedy terapeuti) nemohou tvářit, že jsou zcela mimo systém, i když se o to sebevíc snaží.
Znovuobjevený svět
Terapie jako součást společnosti má velkou spoluodpovědnost za to, jestli generuje zralé jedince s vlastními hodnotami a postoji, nebo jen systému přizpůsobivé, kteří našli způsob, jak nějak přežít. Má spoluodpovědnost za čistější veřejný prostor, ve kterém se dá svobodně vyjadřovat a existovat, a za jeho zachování, odpovědnost za to, jestli lidé nerezignují na zpracování svých zranění a jejich integraci do života (containování). Současná společnost je nemocný pacient a děravý container – lidé přestávají cítit potřebu snažit se proměňovat své nepříjemné emoce a duševní stavy, je už legální být hnusný a to, za co bychom se dříve styděli, se teď dá s „hrdostí“ sdílet na sociálních sítích a vyhrávat s tím volby.
Hillman, představitel hlubinné psychologie a propagátor „vrácení duše do psychologie“, kterého nelze podezírat, že by byl zastáncem jakékoli vnějškovosti či pragmatičnosti behaviorálních přístupů, mluví o světě právě proto, že tam vidí možnost, jak mu vrátit hloubku, živost, význam, krásu a duši. Svět je podle něj mrtvý už od Descarta, kdy byl myslící člověk oddělen od zbytku skutečnosti. Duši už je možné hledat jen v člověku, což má dalekosáhlé důsledky.
Mrtvý svět můžeme ničit a nemůžeme v něm najít nic, co by živilo a naplnilo naše duše. Zdroje naplnění se tak smrskly na nejbližší vztahy, které teď nesou ohromnou zátěž a na které jsou někdy naložena nenaplnitelná očekávání. Pohled na ničený svět v nás vyvolává kolektivní depresi, které se společnost brání manickými obranami – konzumem, přehnaným plánováním a mýtem o stálém růstu, jakési sekulární ideologii spásy.
Psychologie se k tomu přidala a z tématu osobního růstu se stal výnosný byznys. Růst však má být jen částí vývoje člověka: rostou‑li ve fyzické sféře od určitého věku další a další buňky, jedná se o rakovinu. Možná že i nárůst nádorových onemocnění, který má více příčin, odráží tento manický syndrom celé společnosti.
Mrtvý svět se nám připomíná skrze svůj stín. Trpíme i díky věcem, dokonce i těm neživým – potravinám, chemii, zkaženému vzduchu, vodě, materiálům, budovám, byrokracii, formulářům, předpisům apod. Přitom však moc nezkoumáme jejich vliv na psychiku a neoznačujeme je za nemocné, i když budovy trpí anorexií, obchod je paranoidní, technologie manická, sociální sítě čistě narcistní.
Přesto se stávají normou a dokonce tvoří nové normy. A pokud s tím máme problém, jsme „nemocní“. Náš jazyk už má podobná slova pro jedince i pro systémy ve společnosti – nám i jim hrozí zhroucení, kolaps, stagnace, funkční poruchy. Svět se dožaduje, abychom ho vzali vážně, abychom objevili jeho duši a také ji léčili. Pokud to odmítáme, vrací se jako odmítnutý nevědomý materiál a straší nás jako duch v jedech potravin, nebezpečných materiálech, záření atd.
Terapie ignorující svět věří, že svět bude lepší jen tím, že v něm budou lepší lidé. I když mám dobrou zkušenost s prací s vnitřním dítětem, musím uznat, že je něco na Hillmanově myšlence, že terapie vytváří možná uzdravenější vnitřní děti, ale ne aktivní a angažované dospělé, kteří se budou víc projevovat ve světě. Jako by stačilo zbavit se tíhy osobních traumat, mít méně strachu, víc radosti a vytvořit si takovou svou životní cukrárnu. Vnitřní děti jsou bez spojení s politickým světem. Sebeaktualizace nepřejde jen tak v překročení sebe – sebetranscendenci. Společnosti ve veřejné sféře chybějí schopní senzitivní a inteligentní lidé, protože jsou schovaní v terapii podle předané víry, že jen zde lze najít duši. Je tím vyklizen prostor pro psychopaty, jak dokládá pohled na větší část politické scény.
Nedobře uchopená terapie může být součástí kolektivní nemoci světa. Terapeut má za úkol soustředit se na vnitřní svět a vztahy, není vycvičený k tomu, aby analyzoval svět, práci, politiku. Takového úkolu se spíše většina terapeutů zřekne a schová se za myšlenkové koncepty terapeutických škol, často tvořených v jiné době řešící jiné problémy, dávající odpovědi na otázky, které dnes ani nejsou aktuální. Psychologie má vlastně vždy zpoždění – než se nějaké hypotézy ověří výzkumem, převedou na použitelný nástroj a standardizují, uběhne tolik času, že už jsou na stole jiné otázky a problémy.
Vezměme si hypotetický příklad, kdy přijde klient s frustrací z toho, že mu developeři staví před domem nový dům tak blízko, že už nebude mít kontakt se sluncem. Terapeut vyškolený standardním výcvikem bude pravděpodobně analyzovat jeho frustraci, vést interpretace směrem k tématu konfliktu s autoritou, potažmo vztahu s otcem, neschopností se adaptovat, možná symbolicky se zabývat motivem „být bez slunce“, jako by klient vyprávěl sen, používat často naprosto ploché otázky „Jaké to je?“ místo toho, aby posílil klientovo uvědomění, že se děje něco nesprávného a je možné a potřebné jít do nějaké akce.
Na jiný přístup terapeuta chybí teoretické vybavení, odvaha, ochota riskovat a odchýlit se od předávaných pravd; omezuje nás i víra v to, že se jedná o pravdy, o celé pravdy. Neuroložka Susan Greenfiled mluví o tom, že věda obecně je konzervativním prostředím a že nikdo nechce a moc neumí opouštět něco, do čeho hodně investoval, čemu věřil, co převzal a rozvíjel, čím se zabýval – je to, jako by vám někdo bral vaše dítě, do kterého jste vložili moře času, péče, peněz. Duše je však natolik komplexní, že musíme vždy zdůrazňovat její částečné poznání a hledat další úhly pohledu.
Hillman píše, že terapie se od revolučního pojetí v době Freuda stala příliš triviální, adaptivní, spjatou se systémem, hledající kredit, uznání vlastní vědeckosti místo zaměření na duši a duši světa (anima mundi), jak zdůrazňoval i Jung. Terapie vede často k přizpůsobení, pouhému rozvíjení adaptivních schopností i tam, kde má spíš být podpořeno vědomí neakceptovat neakceptovatelné. Terapie jako celek možná více učí, jak se přizpůsobovat, a rozvíjí strategie zvládání a „přijímání“ věcí bez jejich odmítání a vystupování proti nim, což vůbec nemusí sloužit duši (coping equals compliance). Možná se však nepotřebujeme ani tolik uzdravit adaptací, jako spíš z adaptace.
Změna v terapii
Terapie by se mohla vrátit ke svému „revolučnímu potenciálu“ a zahlédnout problémy světa a jejich vliv na jedince. Problémy by se pak neumístily jen do jednotlivce a minulosti, ale více do současnosti a směrem ke světu. Terapie by se spojila se světem a opustila pozici pouhého strážce společenského statu quo. Vztahům i jednotlivcům by prospělo odlehčení od nenaplnitelných očekávání, od stálých pocitů viny. Terapie někdy „léčí“ přesunutím pocitů viny na klientovu minulost a rodiče, což ale člověka dál drží ve stejném bludném kruhu – ani stud za rodiče neumožní vidět svět a širší příběh.
Neumisťování problému jen do člověka samého už nastalo a kus cesty už psychologie ušla. Z intrapsychických pojetí vznikly interpersonální koncepty a psychologové začali vidět, že i emoce jsou sociálním fenoménem. V neopsychoanalýze byla revoluční myšlenka Harryho Sullivana, že emoce mají vztahovou podstatu. Jsem‑li úzkostný v přítomnosti agresora, není to problém jen mého intrapsychického světa, většina lidí by v kontaktu s agresí prostě cítila buď agresi, či úzkost. Na základě podobných poznatků a jiných pohledů se začala rozvíjet párová, rodinná a skupinová terapie.
Dál se však jít nedalo, protože svět je mrtvý a psychologie má zůstat v oblasti živých.
Hillman uvádí příklad, jak by mohla vypadat změna třeba v párové terapii. Kdybychom vzali vážně svět a to, jak v něm zažíváme frustraci a křivdy, které se pak přehrávají v partnerském vztahu, kdyby se pokořování, které nám způsobuje bytí ve světě, stalo tématem, které se děje oběma partnerům a nezosobňovalo se v projekcích na partnera, mohli by oba zažít společné pobouření, možná i soucit se světem a stát se spolubojovníky místo soupeři a vykonavateli či příjemci ponižování. Z klientů párové terapie by se pak mohl stát pár „terapeutů“, jejichž pacientem je svět.
K tomu bychom ale potřebovali vnímat svět a jeho nemoci, pomocí imaginace ho opět oživit a přiznat mu význam, který na nás má. Nevědomí by se mohlo přejmenovat na necitlivost a nevědomé na neestetické. Všímavost by mohla zpomalit konzum, který jako každý symptom ukazuje směr, kterým máme jít, ale v deformované či příliš doslovné formě. Možná máme opravdu více toužit po světě a žít naplno, nikoli však jen v materiální podobě.
Najdeme‑li duši i ve světě, nebudeme zažívat kontakt s hloubkou jen v terapii – probudíme se z terapeutického transu. Budeme vdechovat a vnímat živý svět, což je možná jiný popis kontaktu s inspirací. Svět bude utvářet naše duše. Naše patologie bude také projevem bolavého světa, který skrze nás – jako jednu svou buňku – dává najevo svá zranění.
Jsme součástí trpícího světa a někdy vynášíme na světlo těžkosti přesahující náš osobní duševní materiál, můžeme být „mluvčími“ širšího nadosobního tématu. Naše zranění i zranění světa mají být vyslyšena, nikoli potlačena. Z traumatu se má stát umělecké dílo, z pacienta i terapeuta umělec, který opracovává rudu, co nemá být vyhozena. Z pozice oběti se můžeme posunout k identitě toho, kdo je zasvěcován do mystéria duše a ambivalence světa. Trauma se může stát „oknem, kterým přichází démoni i andělé“ a lekcí, která nám může pomoci být tím, kým máme být.
Prokouknutím obranného mechanismu identifikace s agresorem, který psychologie umí rozpoznat, když se jedná o konkrétního agresora a ne o společnost, se psychologie může osvobodit od manipulací, může zahlédnout sebe samu a poté pomáhat zmírnit puritánská přání lidí trpících touhou splňovat všechny normy a mít vše pod kontrolou.
Puritánství (už nechci mít žádné bláznivé myšlenky, divoké sexuální fantazie, chci umět pracovat jako pionýr, chci vše zvládat…) je někdy neuvědomovaným důvodem vstupu do terapie s nevyslovenou zakázkou, aby nás terapie nakonec zbavila i naší duše. Někdy k tomu i opravdu dojde. A netýká se to jen tak očividných, neetických a nesmyslných věcí, jako byla konverzní „terapie“ gayů, dnes už na řadě míst zakázaná jako páchání psychického násilí.
Posun k životu
Setřást ze sebe potřebu totální kontroly je velkým úkolem. Zapomínáme, že velké věci se v našich životech dějí, přicházejí k nám, nemáme je pod kontrolou – zamilováváme se, zažíváme flow, dotyk posvátného, vítězství, porážky, truchlíme, ztrácíme a jsme tím formováni bez toho, že bychom drželi vše v rukou. Terapie by mohla poodstoupit z posedlosti kontrolou, kterou je nasáklý celý současný svět, přestat podporovat průměrnost a stejnost a přestat být sedativem místo zcitlivěním vůči světu a bytí ve světě.
Terapeut Bob Stein po 40 letech práce v oboru napsal, že role terapeuta zabíjela jeho duši, kdykoli se upínal k tomu, aby nebyl excentrický, kreativní a „trochu šílený“. Terapie se podle něj stala moralistickou, represivní a soutěživou a sama by potřebovala léčbu.
Terapie by mohla nabídnout prostor mluvit nejen o sobě, ale i za sebe, jak už navrhoval skotský psychiatr Ronald Laing. Možná i mluvit méně o sobě, ale i o životě, o tom, jak prožíváme svět. Mohli bychom učinit posun ze sebe k životu. Nemusíme se vzdávat své racionality, ale špetka symbolického či magického myšlení by dodala světu jiskru – pak můžeme vnímat věci, „jak jim může být“, co po nás chtějí.
Naše superego, to, co má být, by mohlo být více estetické a vnímavé. Terapie by nemusela být „policejní stanicí“ sledující patologii jedince. Mohla by se svobodně ptát: Kdo je nemocný? Já, nebo svět? Respektive: Jak mě svět činí nemocným? Předpokladem by ale musela být odvaha dovolit přeměnu klientů snažících se „vyléčit“ například z toho, že je trápí stav přírody, na ekologické aktivisty a ztratit je jako pacienty.
Jsou‑li nějaké aspekty v kultuře nevyjádřeny, považují je lidé často za špatné či bláznivé. Řada symptomů může svědčit nejen o jednotlivci a jeho „selháních“, ale ukazují na nemoci systému. Záškoláctví nás upozorňuje na problémy vzdělávání, kdy se edukace stala do velké míry destrukcí imaginace, prokrastinace informuje také o bezduché práci a nutkání plnit všechny (ne)možné úkoly, kdy práce zdestruovala naší autonomii a řadu lidí vykastrovala tím, že jim vzala pocit významu v rámci pracovního systému a trhu. Potentní už lze být v podstatě jen doma, což opět zatěžuje vztahy a přispívá i k uplatňování moci v osobních vztazích. Partnerský vztah má nahradit komunitu a napojení na větší celek. Terapie zapomněla na cíl, který před sto lety zdůrazňoval Alfred Adler: smyslem terapie má být také rozvoj Gemeinschaftsgefühl – pocit patření do společenství a spoluodpovědnosti za ně.
Je čas posilovat naši naději, hodnoty a postoje. Z vnitřního dítěte potřebujícího uzdravit své emoce se potřebujeme stát dospělým, senzitivním občanem, který vnímá svět a jeho sílu, krásu i zranění, není k němu lhostejný, nemá vůči němu moc iluzí, a přesto o něj bojuje a nenechá ho padnout. Má pro něj význam, protože je živý a má také svou duši. Potřebujeme vytvořit fellowship of the soul, spojenectví duše.
V kolektivním vědomí se už dějí i dobré posuny – o některých tématech se konečně mluví, či konečně mluví jinak, přesunují se významy apod. Dobré změny se dějí i v psychoterapii a určitě ji nesou někteří konkrétní terapeuti, i kdyby obor jako celek byl možná ještě na křižovatce, zda terapie bude opět stát na straně duše, nebo ztratí svou podstatu v pokusech být čistě jen „vědou“ či jen pragmatickým „řemeslem“ a pustí své další pilíře, jako je umění, kreativita, přinášení vizí a životní filozofie.
Snad znovu objevíme svět a najdeme způsoby, jak ho léčit. Pokud někdo neví, co se svým životem, zde má nekonečný prostor pro angažování se a pomoc. Ještě lepší je se touto cestou vydat právě proto, že vím, že tímto směrem můžu a mám jít a že můžu rozvíjet sám sebe tak, že se vydávám do služeb světa a duše – to je totiž pravá psycho‑terapie, služba duši.
Sebetranscendence není primárně nasbíráním množství zajímavých zážitků a zkušeností, ale překročením sebe a odpoutáním se od ega směrem k duši. Kdo to už zkouší, možná zná pocit, že léčbou světa se i naše duše uzdravují.
