Zkrátka a dobře

Ve stručnosti je síla. Lze ji využít i při terapii.

Radkin Honzák

Radkin Honzák

30. 6. 2017

Mám rád přirozené dorozumívání, mluvenou a psanou řeč. Mám rád češtinu. Mám rád i jiné jazyky, protože čím víc řečí umíš, tím víc lidí můžeš naštvat. Nesnáším smajlíky. Co má znamenat poselství: přijdu asi později :-)?

To Pýthie byla srozumitelnější; také od toho byla placená. Když se jí zeptali, zahuhlala: Ibis redibis non morieris a bylo vymalováno! Když ses ve škole dobře učil, věděl jsi, kam píchnout čárku, česky pak kterak a ke kterému slovesu přilepit záporku „ne“: Půjdeš vrátíš se ne zemřeš.

Snaha po úspoře času, místa a inkoustu vede ke zhutnění myšlenek do encyklopedických hesel, jednoduchých výroků, bonmotů. Ukázkou budiž například to, že popis empiricky ověřené zákonitosti, prší-li osmého června, je pravděpodobné, že přicházející monzunové deště přetrvají až do poloviny července, lze shrnout do jediného výkřiku: Medardova kápě čtyřicet dní kape.

3. února 2018

Síla zranitelnosti (seminář)

Iveta Clarke

Hutné a výstižné

Někdy jsou okolnosti tak překotné a nečekané, že za jediné jejich vysvětlení lze považovat absurdní zkratku. Takovou příhodu znám od Jiřiny Šiklové. Když ji v osmdesátých letech po deseti měsících vazby bez soudu náhle propustili z ruzyňské věznice, reagovala na zprávu bachařky, že si má sbalit svých pět švestek a běžet domů, slovy: To už je převrat?

Vědecká shrnutí jsou také dobrá, třeba Spejblova věta: Žárovka je nic, kolem toho je sklo a uvnitř jsou dráty. Také se mi líbí postřeh Gabriela Lauba: Fantazie je něco, co si někteří lidé prostě nedovedou představit.

Úžasnou sbírkou definic je pozůstalost Abrose Bierece:

  • Bajka je krátká lež na znázornění některé podstatné pravdy.
  • Žebrák je člověk, který spoléhal na pomoc přátel.
  • Realismus – umění, jak zobrazovat skutečnost viděnou očima ropuchy.
  • Žvanivost: chorobná vada, která způsobuje, že osoba jí napadená není s to držet hubu, když chci mluvit já.

V souvislosti s dalším odstavcem se nejeví jako marná ani Allenova útěcha: Viděno z té lepší stránky je smrt jednou z mála věcí, kterou lze realizovat pohodlně vleže. Podobně jako Murphyho zákon: Jestli se cítíš dobře, uklidni se, ono tě to přejde.

Když už na víc není čas

Za jeden z vrcholů miniaturizace velkolepé myšlenky lze (krom prezidentských virovýroků) považovat poslední slova pronášená na smrtelných postelích, někdy i na jiných k umírání příhodných místech. Tam většinou kromě myšlenky člověka tlačí i čas, nemluvě o slábnoucích silách, krátícím se dechu a vědomí, že to nějaký trouba zapíše a celé generace se tomu budou pošklebovat.

Jako v případě Mme du Barry nebo Jana Sladkého, jehož věta se dostala až do učebnic. Těžko si představit jiného než chodského hrdinu, jak pod šibenicí recituje „svoji“ větu: á na druhou rovná se bé na druhou plus cé na druhou mínus dvě bécé krát kosínus alfa. Člověka by mohlo napadnout, že si to připravil předem, podobně jako Mirabeau, který stačil před smrtí sdělit, že bere s sebou do hrobu také rubáš monarchie. Dodnes za to má v Paříži most, pod nímž své vlny Seina valí a naše lásky též…

Nechávám své pacienty psát haiku, protože v tom úsilí vidím současnou práci obou mozkových hemisfér.

Ve stručnosti asi nikdo nepředstihl jindy až rozvláčného Henrika Ibsena, který vyslechnuv řeč své ženy o tom, jak je mu lépe, pravil naopak a umřel. Následuje Gustav Mahler, který začal dirigovat neviditelný orchestr a jeho duše opustila tělo se zvoláním: Mozart! Steve Jobs sice údajně řekl pouze Oh, wow, opakoval to ale třikrát.

Nejkošatější byl naopak Beethoven, který stačil – není jasné, zda současně nebo sekvenčně – vyslat hned tři vzkazy: V nebi budu slyšet, dále tleskejte, přátelé; komedie skončila a nad doneseným vínem měl vzdychnout: Škoda, škoda, příliš pozdě. Co se týče kvality poslední myšlenky, oceňuji nejvýš výrok Heinricha Heineho, který pravil: Doufám, že Bůh mi odpustí; je to konečně jeho řemeslo.

Poetická komprese

Leč obraťme pozornost zpět k životu. Sevřenou formu básnického zachycení přírody, nálady, charakteru okamžiku představuje haiku. Je to starý japonský poetický útvar o sedmnácti slabikách, nejčastěji (také prapůvodně pouze) v podobě 5–7–5 slabik ve třech verších. Moc hezky zní klasický text:

furuike ya
kawazu tobikomu
mizu no oto

Nechávám své pacienty psát haiku, protože v tom úsilí vidím současnou práci obou mozkových hemisfér: jak té, která má smysl pro celek, tak té, co počítá slabiky. Myslím si, že činnost s psaním spojená je jednou z podob docela přirozené meditace, zachycení vlastního pocitu, ke kterému máme v dobách, kdy nám není dobře, dost daleko. Přitom právě on je velice zajímavý, protože nám může radit daleko lépe než celý slavný rozum. Netrvám na klasické formě, ponechávám vůli a omezuji se na požadavek sedmnácti slabik.

Využívejte celý web.

Předplatné

Tak dostávám hezké říkánky. Například po debatě s jednou mladou dámou, zda bude, nebo nebude chtít pro svůj zdravotní – nejen partnerský, jak si myslela – problém nějaká psychofarmaka:

Můj doktor sedí v IKEMu
proto si tedy prášky vemu.

Nejvíc mě potěšilo zhodnocení nadřízeného od jeho až do té doby loajálního zaměstnance:

Ty tvoje mravy
netěší mě vůbec
protože jsi blbec.

Přiznal se, že sepsání haiku ho přivedlo k pocitu uspokojení, satisfakce, a dokonce k vyřešení a „spláchnutí“ celého konfliktu.

Vyzkoušejte na sobě

O nejlepší haiku

Velevážení čtenáři, spanilé čtenářky, rozhodli jsme se s redakcí, že se necháme oslnit vaší tvorbou na revanš za to, že vám systematicky poskytujeme tu naši, a proto vypisujeme soutěž o nejlepší haiku.

Téma je omezené:

  • šest základních emocí, tedy strach, vztek, radost, smutek, údiv a odpor
  • čtyři roční doby (jako v Žaponsku)
  • a čtyři živly: oheň, voda, země a vzduch

Práce posoudí v pondělí 3. července 2017 odporná porota a vítěz/ka bude odměněn/a sedmnácti sušenými meruňkami (případně si místo nich může vybrat roční předplatné Psychologie.cz – pozn. red.).

Diskuse 0