„Takže jsem se zeptala, jestli nemá k jídlu ještě něco jiného, a on se strašně urazil. Ještě jednou vyštěkl, že má bagetu a nic jiného. A pak mi normálně otevřel dveře a vyprovodil mě. Prostě mě z toho obchodu vyhodil! A nejhorší je, jak moc mi to sebralo vítr z plachet. Taková blbost, a vezme ti to veškerou důvěru k lidem. Celý ten den už pak byl nějaký divný. Nechtělo se mi na nikoho mluvit ani pro někoho nic dělat. Až do večera.“
Po dvou letech jsem byla opět na trase Svatojakubské pouti. A tentokrát jsem si víc všímala toho, jak vlastně vzniká ta zvláštní poutnická atmosféra, ve které člověk získává naději a optimismus. Ona je to totiž taková komunita na pochodu.
Kamarádka šla celou trasu. Já jsem měla jen pět dní volna, a tak jsem za ní přijela do poloviny cesty s tím, že se připojím na sto kilometrů. Většina lidí vyráží z Francie, 14 dní cesty zpět. Takže tou dobou byli všichni usměvaví, plní ideálů a tak trochu nad věcí.
Já jsem tam vpadla přímo z pracovního procesu. A když říkám přímo, myslím tím, že jsem ještě v autobusu cestou doprostřed Španělska dopisovala článek a posílala jsem ho z první kavárny na cestě. A všichni ti lidi mi připadali úplně mimo realitu.
Předloni mě bavilo číst nápisy v písku a na sloupech: o tom, jak má být člověk svobodný, jak má být sám sebou, nechat se vést srdcem a být laskavý k druhým. Nápisy, ze kterých kouká na míle víra v to, že lidi jsou v zásadě dobří. Tentokrát jsem si říkala, že pisatelé nemají rozum a že s tím idealismem po návratu domů stejně narazí.
Tento článek si mohou přečíst jen naši předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení a otevřít si přístup k veškerému obsahu Psychologie.cz, pořiďte si předplatné.
Chci předplatné
