Po dvou letech jsem byla opět na trase Svatojakubské pouti. A tentokrát jsem si víc všímala toho, jak vlastně vzniká ta zvláštní poutnická atmosféra, ve které člověk získává naději a optimismus. Ona je to totiž taková komunita na pochodu.

Kamarádka šla celou trasu. Já jsem měla jen pět dní volna, a tak jsem za ní přijela do poloviny cesty s tím, že se připojím na sto kilometrů. Většina lidí vyráží z Francie, 14 dní cesty zpět. Takže tou dobou byli všichni usměvaví, plní ideálů a tak trochu nad věcí.

Já jsem tam vpadla přímo z pracovního procesu. A když říkám přímo, myslím tím, že jsem ještě v autobusu cestou doprostřed Španělska dopisovala článek a posílala jsem ho z první kavárny na cestě. A všichni ti lidi mi připadali úplně mimo realitu.

Předloni mě bavilo číst nápisy v písku a na sloupech: o tom, jak má být člověk svobodný, jak má být sám sebou, nechat se vést srdcem a být laskavý k druhým. Nápisy, ze kterých kouká na míle víra v to, že lidi jsou v zásadě dobří. Tentokrát jsem si říkala, že pisatelé nemají rozum a že s tím idealismem po návratu domů stejně narazí.